III. ÚS 67/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost odstranit plot umístěný na jejím pozemku. Původním rozhodnutím okresní soud její žalobu zamítl, a jeho rozhodnutí následně potvrdil i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"). Dospěly k závěru, že plot umístěný na hranici parcel stěžovatelů a vedlejší účastnice nelze vnímat tak, že neoprávněně zasahuje do pozemku vedlejší účastnice. Je přirozená vlastnost plotu fungujícího jako rozhrada, že se jeho část (polovina) nachází na sousedním pozemku, tedy na pozemku vedlejší účastnice. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 22 Cdo 2071/2017-158 rozhodnutí krajského soudu zrušil. Zdůraznil přitom, že z funkčního vymezení rozhrady jako rozhraničení dvou sousedních pozemků nelze dovozovat možnost jejího zřízení, byť pouze zčásti, na cizím (sousedním) pozemku, bez titulu umožňujícího na cizím pozemku stavět. Krajský soud následně zrušil rozhodnutí okresního soudu.

3. Okresní soud svým v pořadí druhým rozhodnutím (dále jen "rozhodnutí okresního soudu") stěžovatelům uložil odstranit plot umístěný na označeném pozemku vedlejší účastnice zasahujícího do jejího vlastnického práva. Uzavřel, že převážná část plotu vybudovaného stěžovateli se nacházela na pozemku vedlejší účastnice. Byť v nadzemní části šlo o přesah v rámci povolené odchylky (14 cm), v podzemní přesahoval i tuto odchylku. Odstranění přesahu nepovažoval za neúčelné, neboť šlo o drobnou stavbu a nebylo tak k němu třeba vynaložit neúměrně vysoké náklady. S ohledem na velikost přesahu nepovažoval za vhodné zřídit věcné břemeno za náhradu. Z provedeného dokazování zároveň vyplynulo, že stěžovatelé nebyli při stavbě plotu v dobré víře. Ustanovení § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neaplikoval, neboť plot byl postaven z převážné části na pozemku vedlejší účastnice. Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že vedlejší účastnice byla výstavbě plotu přítomna, souhlasila s ní apod.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Soudy byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu. Právní závěry okresního soudu s ním korespondují. Okresní soud provedl zcela dostatečné dokazování a vyvodil z něj logické skutkové závěry. Krajský soud pro stručnost v podrobnostech odkázal na rozhodnutí okresního soudu.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl. Rozhodnutí krajského soudu nepovažoval za nepřezkoumatelné. Námitky stěžovatelů týkající se přítomnosti vedlejší účastnice u výstavby plotu a domáhání se jeho odstranění až s dlouhým časovým odstupem vycházejí z odlišného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn, a nemohou tak přípustnost dovolání založit. Z jiného skutkového stavu vycházely i další dovolací otázky. Nejvyšší soud dále upozornil zároveň, že pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné postačuje, je-li na cizím pozemku zřízena jen zčásti.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé se domnívají, že rozhodnutí okresního soudu zakládá problémy s jeho vykonatelností. Plot nelze fakticky odstranit pouze na pozemku vedlejší účastnice. Vzhledem k povoleným odchylkám při zaměřování hranice pozemku není zřejmé, jaký je přesný rozsah uložené povinnosti. Povinnost se může reálně týkat nanejvýš drobných podzemních částí plotu. Stěžovatelé se neztotožňují se závěrem obecných soudů, že plot je z převážné části na pozemku vedlejší účastnice. Nesouhlasí ani s hodnocením svědecké výpovědi. Plot nemůže být neoprávněnou stavbou. Byl totiž zhotoven v dobré víře s tím, že nedochází k zásahu do vlastnického práva vedlejší účastnice, která byla u výstavby přítomna a po dobu 3 let nic nenamítala. Závěr, že přítomna nebyla, je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Okresní soud měl vycházet z možnosti zachování současného stavu, resp. klidné držby, kdy se plot v rámci odchylek skutečně nachází na hranici pozemků. V podzemní části těžko může někomu překážet. Odstranění plotu je navíc v rozporu s dobrými mravy a touto námitkou se obecné soudy vůbec nezabývaly. Umístění plotu se pohybuje v rámci povolených odchylek pro zaměření hranic pozemků. Okresní soud úvahy o přestavku odmítl pouze s poukazem na to, že plot nezasahuje do pozemku vedlejší účastnice jen malou částí. Podle stěžovatelů měl posoudit celou stavbu plotu, a zohlednit odchylky. Rozhodnutí krajského soudu navíc nevyhovuje požadavkům na náležité odůvodnění a nereaguje na jejich obsáhlé námitky.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

9. V právě posuzované věci jde o odstranění plotu částečně zasahujícího na pozemek vedlejší účastnice, která se domáhala jeho odstranění. Ústavní stížnost je přitom do značné míry pouze pokračováním polemiky se skutkovými a právními závěry, na kterou v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud poměrně podrobně reagoval.

10. Stěžovatelé považují rozhodnutí okresního soudu za nevykonatelné z důvodu nejednoznačnosti uložené povinnosti. Jejich námitky nesměřují k nedostatečné identifikaci plotu, jehož se uložená povinnost týká, ale k rozsahu, v jakém má být odstranění provedeno. Jde však o argumentaci nepřiléhavou. Z povahy věci povolená odchylka zaměření hranic pozemku koresponduje s odchylkou uložené povinnosti plot odstranit. Je přitom zcela zřejmé, že povinnost se týká jen odstranění takových částí, které se nacházejí na pozemku vedlejší účastnice. Námitku, že plot nelze fakticky odstranit pouze na pozemku vedlejší účastnice, stěžovatelé uplatnili až v ústavní stížnosti, resp. ji neuplatnili v odvolání ani dovolání. Za takové situace je nutné ji považovat za tzv. materiálně nepřípustnou a Ústavní soud k ní nepřihlédl, aniž by jakýmkoliv způsobem hodnotil její relevanci [srov. např. usnesení ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 316/20, bod 10 nebo usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1721/20, bod 37].

11. Vytýkají-li stěžovatelé soudům, že se nezabývaly tvrzeným rozporem s dobrými mravy, neodpovídá jejich námitka odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Rozpor s dobrými mravy měl podle stěžovatelů spočívat v tom, že vedlejší účastnice byla přítomna výstavbě plotu a jeho odstranění se začala domáhat až po delším časovém úseku. Nejvyšší soud však na uvedené výslovně reagoval a uzavřel, že námitka nevychází ze zjištěného skutkového stavu (srov. bod 16 napadeného rozhodnutí). To odpovídá odůvodnění rozsudku okresního soudu. Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že by vedlejší účastnice "byla přítomna výstavbě plotu, že s jeho umístěním souhlasila atd." (srov. bod 33 rozsudku okresního soudu).

12. Zpochybňují-li stěžovatelé i tyto skutkové závěry, je třeba připomenout, že Ústavní soud do procesu dokazování nezasahuje, je-li provedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud ale obecné soudy některé důkazy náležitě nezhodnotí, zjištěný skutkový stav nevyplývá z provedených důkazů, nebo jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, dojde k porušení práva na soudní ochranu, což je důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1566/23, bod 17, ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, bod 28, ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307), body 23-25]. V tomto ohledu stěžovatelé žádná konkrétní pochybení nenamítají. Z rozhodnutí okresního soudu je přitom zcela zřejmé, jakým způsobem hodnotil svědeckou výpověď, jíž se stěžovatelé dovolávají, a proč z ní učinil odpovídající skutkové závěry. Na tyto skutečnosti přitom ústavní stížnost nereaguje a pouze předkládá odlišná skutková tvrzení. Uvedené lze vztáhnout i na ostatní alternativní skutková tvrzení stěžovatelů.

13. Stěžovatelé se dále domnívají, že pokud podle obecných soudů plot zasahuje do vlastnického práva vedlejší účastnice, měly na věc aplikovat § 1087 občanského zákoníku, a rozhodné přesahy posoudit jako přestavek. Jejich argumentace je postavena na odlišném výkladu § 1087 občanského zákoníku. Výklad podústavního práva je přitom zásadně úkolem obecných soudů. Ústavní soud do jejich činnosti zasahuje až v případě kvalifikovaných vad. K tomu může dojít zejména, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) či nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331)]. V kontextu právě posuzované věci k popisovaným vadám nedošlo. Výklad přijatý obecnými soudy ostatně odpovídá i jazykovému znění odkazovaného ustanovení a stěžovatelé ani neuvádí, z jakých důvodů jej považují za neústavní nebo proč by se měl jimi zastávaný výklad prosadit.

14. Ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu opodstatněnost stížnosti nezakládá. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)]. Vyžaduje se přitom přiměřená míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369)]. Není tedy porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 (N 57/73 SbNU 125), bod 19]. Ústavní soud zároveň v minulosti opakovaně připustil možnost v odůvodnění odkázat na rozhodnutí prvoinstančního soudu (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1067/23, bod 10, ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 150/22, bod 11, nebo ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 850/21, bod 9). Ačkoliv je pravdou, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je mimořádně stručné, v tomto kontextu a s přihlédnutím k podrobnému odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, z hlediska ústavnosti ještě obstojí. Stěžovatelé ostatně neuvádí, jakým způsobem se stručnost rozhodnutí měla negativně v jejich právní sféře projevit.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu