III. ÚS 76/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Za to byla podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku bylo stěžovatelce uloženo, aby se poškozenému písemně omluvila a předložila soudu prvního stupně doklad o obsahu této omluvy a o jejím doručení poškozenému, a to nejpozději při skončení zkušební doby podmíněného odsouzení.

3. O odvoláních stěžovatelky a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že jej z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 a 4 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022. Uvedeného přečinu se stěžovatelka dopustila, stručně řečeno tím, že v době a místě specifikovaných v rozsudku pozměnila a odeslala pozměněné soubory, jako by byly pravé, a to jako přílohu datové zprávy týkající se stížnosti na poškozeného, vedoucího Odboru XXX, čímž jej úmyslně poškodila u zaměstnavatele, neboť ohrozila jeho profesionální pověst a služební postavení uložením kázeňského trestu podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Za tento přečin odvolací soud stěžovatelku odsoudil podle § 230 odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku odvolací soud uložil stěžovatelce přiměřenou povinnost uvedenou v § 48 odst. 4 písm. j) trestního zákoníku, a to povinnost ve lhůtě od právní moci rozsudku do konce zkušební doby podmíněného odsouzení veřejně - v sídle aktuálního pracoviště poškozeného - se osobně poškozenému omluvit za újmu, kterou mu v příčinné souvislosti se svým jednáním způsobila v jeho profesním životě. Odvolání stěžovatelky odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl k závěru, že způsobem spáchání činu se stěžovatelka dopustila nejen přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku, ale i přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku účinného do 27. 6. 2022. Podle odvolacího soudu bylo totiž prokázáno, že stěžovatelka získala přístup k počítačovému systému a k nosiči informací a pozměnila data uložená v počítačovém systému a na nosiči informací tak, aby byla považována za pravá a bylo podle nich jednáno, jako by to byla data pravá a spáchala takový čin v úmyslu způsobit jinému jinou újmu.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že námitky stěžovatelky se částečně vymykají uplatněným dovolacím důvodům, a částečně jsou zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka jednak namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je formalistické, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by se vypořádal s jejími konkrétními námitkami, zejména s námitkou neprovedení jí navržených důkazů a rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Uvádí, že soudy odmítly její návrhy na doplnění dokazování, aniž by tento postup řádně odůvodnily. Podle stěžovatelky došlo postupem soudů k odepření jejího práva na efektivní obhajobu, porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jakož i principu kontradiktornosti dokazování. Konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů vycházely z pouhé skutečnosti, že e-mailová adresa a datová schránka náležely stěžovatelce, a z toho bez dalších přímých důkazů dovodily, že soubor musela pozměnit právě ona. Tím, že soudy vyložily v neprospěch stěžovatelky pochybnosti, že by pozměněný dokument mohla vytvořit či rozeslat jiná osoba s přístupem k technickým prostředkům stěžovatelky, porušily zásadu in dubio pro reo.

7. Stěžovatelka dále namítá, že uložená povinnost osobní veřejné omluvy "v sídle aktuálního pracoviště poškozeného" je formulována neurčitě a ve svém důsledku může mít charakter zásahu do její lidské důstojnosti. Uvádí, že přípravné řízení neprobíhalo standardně a to nikoli jen proto, že poškozeným měl být příslušník Policie ČR, ale hlavně zřejmě s úmyslem odradit stěžovatelku od její práce v odborové alianci, která poukazovala na nesprávnosti a nezákonnosti v řadách policie.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná s následující výjimkou. Stěžovatelka napadá také rozsudek soudu prvního stupně, který však odvolací soud zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku soudu prvního stupně tak Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

10. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které již vznášela před obecnými soudy. Obecné soudy se však s její argumentací náležitě vypořádaly. Především nemůže obstát námitka stěžovatelky týkající se formalismu a nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť ten se podrobně jednotlivými dovolacími námitkami stěžovatelky zabýval.

11. Pokud jde o klíčovou námitku, tedy kritiku nedostatečného provádění a hodnocení důkazů ohledně skutečnosti, že e-mailová adresa a datová schránka, z nichž odešly předmětné zprávy, náležela stěžovatelce, resp. že to byla stěžovatelka, kdo manipuloval s těmito zprávami. Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad skutkových závěrů a provedených důkazů. Nejvyšší soud současně podrobně uvedl (viz bod 29 usnesení Nejvyššího soudu), o jaké konkrétní důkazy se soudy opíraly, mezi nimi například odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat ve spojení s výpovědí jeho zpracovatele či zjištění soudu vyplývající z e-mailové komunikace stěžovatelky se specialistou technické podpory. Věnovaly přitom pozornost i zohlednění rozporů její obhajoby s řadou provedených důkazů, a to také na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie či řadou listinných důkazů prokazujících existenci dlouhodobých sporů obviněné s vedením Policie ČR.

12. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatelky týkající se neurčitosti formulování povinnosti osobní veřejné omluvy. Konstatoval, že jde o zjevně neopodstatněnou námitku, neboť jejím obsahem je pouze řada spekulací o okolnostech, které by stěžovatelce mohly zabránit přiměřenou povinnost splnit. Obdobně též v ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí různé "proměnné", které není schopna ovlivnit, a které ji údajně mohou znemožnit povinnost veřejné omluvy vykonat. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že jde pouze o spekulace, které nedosahují roviny ústavně právní ani právní argumentace.

13. Neobstojí ani argumenty stěžovatelky týkající se porušení principů spravedlivého procesu. Nutno znovu poukázat na to, že tyto námitky stěžovatelka uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a obecné soudy včetně Nejvyššího soudu se s nimi náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly (viz body 32-36 usnesení Nejvyššího soudu). Soudy všech stupňů rovněž řádně a dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů zamítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Ústavní soud také neshledal žádné důvody, na jejichž základě by bylo možné usuzovat na to, že by napadená rozhodnutí byla projevem libovůle, jak naznačuje stěžovatelka.

14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu