III. ÚS 767/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem byla uzavřena podnájemní smlouva k bytu s dobou podnájmu od 1. září 2018 do 1. srpna 2019 s tím, že první podnájemné bude uhrazeno spolu s vratnou jistotou ve výši 13 000 Kč do 30. září 2018. Smluvní strany dále sjednaly, že jistota bude stěžovateli vrácena do pěti pracovních dnů od skončení podnájmu. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 120/2019 byla stěžovateli uložena povinnost byt vyklidit, neboť právo podnájmu zaniklo uplynutím sjednané doby k 1. srpnu 2019. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené jistoty. Tvrdil, že jistotu zaplatil v hotovosti při podpisu podnájemní smlouvy dne 27. srpna 2018. Vedlejší účastníci nárok neuznali ani částečně. Uvedli, že přímo od stěžovatele žádnou jistotu neobdrželi, na částku 5 700 Kč obdrženou 28. ledna 2019 od Úřadu práce pak první vedlejší účastník započetl své pohledávky vůči stěžovateli z titulu náhrady škody vzniklé bytovému družstvu v souvislosti s užíváním bytu stěžovatelem.

3. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 5 700 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byl první vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 7 300 Kč s příslušenstvím (výrok II) a druhá vedlejší účastnice částku 13 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil stěžovateli povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 894 Kč (výrok IV) a druhé vedlejší účastnici ve výši 300 Kč (výrok V), ustanovenému zástupci stěžovatele přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 15 777 Kč (výrok VI), žádnému z účastníků neuložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Vsetíně náklady státu spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce (výrok VII) a uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Vsetíně na náhradě svědečného částku 127 Kč (výrok VIII).

4. Okresní soud měl za prokázané, že stěžovatel složil (prostřednictvím Úřadu práce) jistotu 5 700 Kč dne 28. ledna 2019 na účet prvního vedlejšího účastníka. Úhrada zbývající části jistoty (7 300 Kč) prokázána nebyla. Z obsahu podnájemní smlouvy a svědecké výpovědi realitního makléře dovodil, že strany zamýšlely složení jistoty až následně po uzavření smlouvy. První vedlejší účastník neprokázal, že po skončení podnájmu nebyl povinen částku 5 700 Kč vracet. Ani po výzvě soudu nedoložil tvrzení, že proti své pohledávce započetl pohledávku stěžovatele na vrácení 5 700 Kč. Ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí okresní soud žalobu zamítl, neboť druhá vedlejší účastnice nebyla smluvní stranou podnájemní smlouvy.

5. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatel, tak první vedlejší účastník. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba o částku 5 700 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), rozsudek okresního soudu ve výroku II potvrdil (výrok II), uložil stěžovateli zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 9 970 Kč (výrok III), rozhodl, že Česká republika nemá proti stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), uložil stěžovateli zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 451 Kč (výrok V) a zrušil výrok VII rozsudku okresního soudu (výrok VI).

6. Krajský soud se neztotožnil s právním závěrem okresního soudu. Jednak měl za to, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že zaplatil žalobou požadovanou jistotu ve výši 13 000 Kč v hotovosti při podpisu podnájemní smlouvy (na tom nic nemění následně Úřadem práce přiznaná dávka mimořádné podpory ve výši 5 700 Kč), jednak měl žalobu za podanou po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby tedy stěžovateli tvrzené právo vzniklo, nebylo by mu možné přiznat jej z důvodu promlčení.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na tvrzení, že částku 13 000 Kč v hotovosti při podpisu podnájemní smlouvy zaplatil. Poukazuje na znění podnájemní smlouvy, v níž bylo výslovně uvedeno, že do 30. září 2018 bude složena jistota ve výši 13 000 Kč. Uvádí, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi byla prokazatelně za stěžovatele uhrazena část jistoty ve výši 5 700 Kč Úřadem práce, toto první vedlejší účastník ve svých prvotních vyjádřeních vůbec nezmínil, poté tvrdil, že tuto částku započetl na blíže neuvedené pohledávky za stěžovatelem. Stěžovatel namítá, že okresní soud neprovedl výslech prvního vedlejšího účastníka k objasnění těchto rozporů v jeho výpovědi a neuložil mu vysvětlovací povinnost ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1711/2016 ze dne 15. prosince 2016. Má za to, že byť nejde o vysokou částku, považuje za křivdu, že se první vedlejší účastník na jeho úkor obohatil.

8. Ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroku I napadeného rozsudku okresního soudu, není zde oprávněnou osobou, neboť tento výrok byl v jeho prospěch. Stěžovatel taktéž není oprávněnou osobou v té části ústavní stížnosti, jíž se domáhá zrušení výroku VI rozsudku okresního soudu, kterým soud přiznal odměnu ustanovenému zástupci stěžovatele. Ohledně výroku I napadeného rozsudku okresního soudu navíc Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť tento výrok byl změněn výrokem I rozsudku krajského soudu, to se týká i nákladových výroků IV a V rozsudku okresního soudu, které byly "odklizeny" nákladovým výrokem III rozsudku krajského soudu, který postupem podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu znovu rozhodoval i o nákladech řízení před okresním soudem. Ústavní soud není taktéž příslušný k projednání ústavní stížnosti směřující proti výroku VII rozsudku okresního soudu, který krajský soud výrokem VI napadeného rozsudku zrušil.

9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že spor je veden o nikoli vysokou částku. Z pohledu přezkumu ústavnosti jde o částku bagatelní. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že u bagatelních věcí postupuje s mimořádnou zdrženlivostí. Opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech extrémního zásahu do základních práv stěžovatele. I kdyby tedy Ústavní soud měl na posuzovanou věc jiný náhled než soud obecný, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť posuzovaná věc nedosahuje z pohledu žalované částky dostatečně významné ústavněprávní relevance. Zároveň je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu, nehledě na samotný důvod, pro který stěžovatel v řízení před krajským soudem neuspěl.

11. Podstatou ústavní stížnosti je totiž nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, že stěžovatel neprokázal zaplacení částky 13 000 Kč jako jistoty v hotovosti při podpisu podnájemní smlouvy, a proto neměl po skončení podnájmu nárok na její vrácení. Stěžovatel však pomíjí, že nosným důvodem, pro který byla žaloba krajským soudem zamítnuta, bylo promlčení žalobního nároku stěžovatele.

12. Za této procesní situace krajský soud nepochybil, neprováděl-li další dokazování za účelem zjištění, zda první vedlejší účastník skutečně řádně započetl na své pohledávky proti stěžovateli částku 5 700 Kč, kterou, jak uvádí stěžovatel, obdržel první vedlejší účastník prostřednictvím Úřadu práce "navíc", tedy nad rámec stěžovatelem v hotovosti složených 13 000 Kč. V úvahu tak nepřipadala ani aplikace vysvětlovací povinnosti ve smyslu stěžovatelem uváděného usnesení Nejvyššího soudu, nadto osvětlení této skutečnosti (započtení) by nic nezměnilo na závěru krajského soudu, že stěžovatel své tvrzení o zaplacení žalobou požadované částky 13 000 Kč (v hotovosti při podpisu smlouvy) neprokázal.

13. Z uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry rozsudku krajského soudu, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Za stavu, kdy stěžovatel nijak nevyvrací řádně odůvodněný závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel mohl své právo na zaplacení částky 13 000 Kč uplatnit u soudu poprvé 9. srpna 2019, avšak žalobu podal až dne 22. února 2023, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty zakotvené v § 629 odst. 1 občanského zákoníku, Ústavní soud neshledal ani s přihlédnutím k závěrům usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1711/2016 (k uložení vysvětlovací povinnosti) ústavní stížnost důvodnou.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. března 2025

Jan Svatoň v. r. předseda senátu