Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 18. 10. 1994, sp. zn. 28 Ca 69/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu, ze dne 12. 10. 1993, č. j. Ž 767/92 R, o určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :
Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í : I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu ČR, se stěžovatel domáhá přezkoumání ústavnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 1994, sp. zn. 28 Ca 69/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu ze dne 12. 10. 1993, č.j. Ž 767/92 R, o určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V řízení před Městským soudem v Praze se M.F., domáhala přezkoumání uvedeného rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu, podle kterého není vlastnicí nemovitostí, jejichž vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, požadovala.
Městský soud v Praze ze správního spisu zjistil, že M.F., uplatnila nárok na vydání nemovitostí jako osoba oprávněná po manželu B.F. (§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Městský soud v Praze dále zjistil, že tyto nemovitosti přešly na stát konfiskací majetku Z.F. (na základě § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 2/1945 Sb.), který byl bratrem B.F. Důvodem pro uvedený závěr soudu byla skutečnost, že Z.F., zemřel 1945, tj. po nabytí účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (23. 6. 1945), a dále konstatování, podle něhož vlastnictví konfiskovaného majetku podle cit. dekretu přechází na stát jeho účinností, přičemž na něj navazující správní rozhodnutí mají pouze povahu deklaratorní. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem O.ú., pozemkového úřadu, že daný případ spadá pod režim zákona č. 243/1992 Sb., který výslovně upravuje možnost domáhat se vydání nemovitostí, konfiskovaných dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Soud dále konstatoval, že vymezení okruhu oprávněných osob podle zákona č. 243/1992 Sb. je otázkou, kterou cit. zákon řeší výslovně, a není tudíž možné při jejím posouzení aplikovat podpůrně zákon č. 229/1991 Sb. (§ 12 zákona č. 243/1992 Sb.). Jelikož podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb. manžel sourozence původního vlastníka není osobou oprávněnou, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu ze dne 12. 10. 1993, č. j. Ž 767/92 R, jímž bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, určeno, že M.F. není vlastnicí předmětných nemovitostí.
Stěžovatel L.P. v ústavní stížnosti uvádí, že je jediným dědicem M.F., která zemřela v červnu 1994, tj. v průběhu řízení před Městským soudem v Praze. Tím, že Městský soud v Praze dne 15. 2. 1995 doručil L.P. rozsudek, sp. zn. 28 Ca 69/94, čímž nabyl právní moci (dne 16. 2. 1995), uznal jeho procesní nástupnictví po M.F., podle § 107 o. s. ř.
V ústavní stížnosti je napadenému soudnímu rozhodnutí vytýkán rozpor s ústavním principem rovnosti, obsaženým v čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále porušení ochrany vlastnického práva, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a konečně nedodržení principů řádného procesu, zakotvených v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Porušení čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v nenaplnění podmínek konfiskace majetku Z.F. podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod pak v nedodržení podmínek § 250f o. s. ř.
Obsah v ústavní stížnosti tvrzeného porušení práva, vyplývajícího z čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, je v rozporu s jeho označením. Námitka nenaplnění podmínek konfiskace majetku Z.F., podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., se netýká práv, vyplývajících z ústavního principu rovnosti, nýbrž dodržování principů spravedlivého a řádného procesu, vyjádřených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
K navrhovateli namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, nutno především uvést stanovisko, zastávané Ústavním soudem České republiky (III. ÚS 44/94), podle něhož neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod. Ani z hlediska aplikace § 250f o. s. ř. nelze
Městskému soudu v Praze vytknout porušení principů řádného procesu. Cit. ustanovení o. s. ř. umožňuje soudu v případě, jestliže správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li o posouzení právní otázky, rozhodnout o žalobě rozsudkem bez jednání. Obě uvedené zákonné podmínky byly v daném případě dodrženy a soud se při posouzení jejich naplnění nedopustil pochybení, které by bylo ústavněprávně relevantní a vystupovalo by tím z rámce, daného principem nezávislosti soudů.
Ústavní soud České republiky dále opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93). Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a tím ani do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 243/1992 Sb.), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Z tohoto důvodu nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně 24. května
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj