Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Kotolové, zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2199/2024-258 ze dne 7. ledna 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 94/2024-221 ze dne 16. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se domáhala obnovy řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 sp. zn. 27 C 175/2018 o nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k bezúplatnému převodu jí vymezeného pozemku vzhledem k svému restitučnímu nároku. Návrh odůvodnila tak, že při dohledávání listin potřebných pro jiná řízení v březnu 2023 našla náhodně v Archivu hlavního města Prahy listinu Místní rolnické komise v Praze ze dne 27. prosince 1949 o zahájení výkupního řízení. Listinu měla za nový důkaz, který by mohl přivodit pro ni příznivější rozhodnutí a který nemohla bez své viny uplatnit v původním řízení. Rovněž si nechala doplnit znalecký posudek k hodnotě původní nemovitosti a argumentovala neúčinnou právní pomocí v předchozím řízení pro zdravotní potíže jejího právního zástupce.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením č. j. 27 C 175/2018-201 ze dne 9. ledna 2024 žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Neměl za splněnou objektivní nemožnost listinu a doplnění znaleckého posudku dříve obstarat. Dále argumentoval, že ani nelze předpokládat příznivější rozhodnutí, jelikož žaloba byla zamítnuta rovněž proto, že vedlejší účastník ani nebyl příslušný s žádaným pozemkem hospodařit. Dodal, že neúčinná právní pomoc není zákonným důvodem pro obnovu řízení.
4. Městský soud v Praze napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Upozornil, že nové důkazy se vztahují pouze k jednomu ze dvou důvodů pro zamítnutí žaloby, a to hodnotě nároku. K zamítnutí žaloby však postačovalo, že § 18a odst. 2 zákona o půdě neumožňuje uspokojení restitučního nároku vydáním nemovitosti, s níž vedlejší účastník není příslušný hospodařit. Kromě toho, v původním řízení se stěžovatelka domáhala plnění "náhrady za náhradu", jež zákon nepřipouští. Nelze tedy usuzovat na případné příznivější rozhodnutí. Pro úplnost dodal, že pro rozhodnutí byla významná výše nároku určená dohodou o uznání nároku, nikoli částka uvedená ve znaleckých posudcích.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Neměl za to, že by městský soud kritérium pro obnovu řízení použil nesprávně. Konstatoval, že nesouhlas stěžovatelky se zněním zákona a domněnky o jeho protiústavnosti přípustnost dovolání rovněž nezakládají. K tomu dodal, že ve své judikatuře potvrdil, že se lze domáhat toliko nemovitostí, s nimiž je příslušný hospodařit vedlejší účastník. Na vyřešení otázky přisuzování významu konsensu v restitučních kauzách usnesení městského soudu nezáviselo, šlo toliko o závěr nad rámec, který nemohl zvrátit výsledek. Doplnil, že dovolání proti výroku o nákladech řízení by ani nebylo přípustné.
6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy odmítly akceptovat nové důkazní návrhy bez odpovídajících důvodů a v rozporu s judikaturou. S nesprávným posouzením významu nových důkazů, ani s nekonzistentností výkladu restituční tečky (diskriminačně pouze ve vztahu ke stěžovatelce) se nevypořádal ani Nejvyšší soud a rozhodnutí řádně neodůvodnil. Nový stěžejní důkaz se navíc objevil až v průběhu řízení o žalobě na obnovu řízení. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka také v délce řízení, neboť restituční nárok uplatnili právní předchůdci stěžovatelky již v roce 1992, a sama stěžovatelka je už z procesu vyčerpaná. K zásahu do práva vlastnit majetek tvrdí, že již v původním řízení nebyl její restituční nárok správně oceněn, proto požadovaná nemovitost by hodnotou postačovala. Ač stát disponuje zbytnými nemovitostmi, stěžovatelce obecné soudy neumožnily náhradní plnění za nevydanou nemovitost a zbavily ji reálné možnosti uspokojení jejího nároku v rozporu s mezinárodním právem. Je přesvědčena, že judikaturní dotvoření práva na vydávání zbytných náhradních nemovitostí umožní efektivní a spravedlivé řešení. Předkládá několik návrhů ke zlepšení celého procesu vypořádávání restitučních nároků.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a přípustná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. K tomu v souzené věci nedošlo.
9. Ústavní soud již dříve opakovaně uvedl, že měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově není věcná správnost rozhodnutí napadených žalobou na obnovu řízení, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly [nález sp. zn. III. ÚS 3386/09 ze dne 29. července 2010 (N 151/58 SbNU 281)].
10. Obecné soudy se jasně a výstižně zabývaly jak podmínkami pro obnovu řízení a jejich nenaplnění, tak námitkami stěžovatelky. Napadená usnesení jsou řádně odůvodněná. Ústavní soud nemá, co by úvahám městského soudu a Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska vytkl. Stěžovatelka se veskrze domáhá širšího výkladu zákonného ustanovení bez ohledu na jeho účel a dikci. Představa judikaturního dotvoření je však lichá. Soudy zde nemohou nahrazovat moc zákonodárnou a obcházet úmysl zákonodárce a smysl ustanovení jen proto, aby byla stěžovatelka se svým nárokem úspěšná. To ostatně stěžovatelce jasně a srozumitelně vysvětlil již Nejvyšší soud. Ústavní stížnost je tak spíše obecnou a rozsáhlou polemikou nad efektivitou a způsobem vypořádání restitučních nároků. To však zásah do práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek nezakládá.
11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. dubna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu