Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Azrou Drozdek, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2025 č. j. Aprk 2/2025-48, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 3 A 58/2024-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přerušil řízení o žalobě stěžovatele proti nezákonnému zásahu Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo"), kterým mělo být nepřijetí žádosti stěžovatele o udělení dočasné ochrany. Tuto žádost ministerstvo označilo podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, za nepřijatelnou. Městský soud konstatoval, že je nezbytné vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jiné věci (sp. zn. 8 Azs 93/2023). Řízení se týká obdobné věci jako je věc stěžovatele a byly v něm položeny dvě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jejichž zodpovězení může být významné pro rozhodování ve věci stěžovatele.
3. Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou kasační stížnost proti nezákonnému zásahu ministerstva a o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve věci vedené u městského soudu, zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval důvod pro přerušení řízení uvedený městským soudem v napadeném usnesení.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že městský soud rozhodl o přerušení řízení překvapivě a v rozporu s (nejen jeho vlastní) dosavadní praxí, kdy v obdobných věcech rozhodoval meritorně a řízení nepřerušoval. Stěžovatel dále namítá porušení práva na přístup soudu, neboť soud se žalobou stěžovatele nezabýval věcně, přestože je systém dočasné ochrany časově omezený a závislý jak na politické vůli států, tak na vývoji ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Ve věci stěžovatele lze očekávat značné průtahy způsobené vyčkáváním na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Usnesení městského soudu o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tento závěr Ústavní soud opakovaně přijal k rozhodnutím podle § 48 odst. 3 soudního řádu správního (např. usnesení ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 763/23 nebo usnesení ze dne 7. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3479/19). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení. Ústavní stížnost směřující proti usnesení městského soudu je proto nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Uvedené ustanovení představuje institut pro systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Ústavní soud se touto problematikou zabýval již v nálezu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297).
10. Ústavní soud připomíná, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce, jelikož pro jejich učinění neshledává žádné důvody.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud při rozhodování nevybočil ze zákonného rámce a své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil. Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele. Závěr Nejvyššího správního soudu, že městský soud není v prodlení s požadovanými úkony, je ústavně souladný. Městský soud v projednávané věci přerušil řízení, neboť považoval za vhodné vyčkat, zda Soudní dvůr Evropské Unie poskytne k čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES výklad, který by mohl být závazný pro posouzení nyní projednávané věci, neboť judikatura Nejvyššího správního soudu není v této otázce jednotná. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
12. Ústavnímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že městský soud usnesením ze dne 7. 4. 2025 rozhodl o pokračování v řízení. Dne 28. 4. 2025 vydal městský soud rozsudek č. j. 3 A 58/2024-85, ve kterém rozhodl, že zásah spočívající v tom, že ministerstvo vrátilo stěžovateli žádost o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný (výrok I.). Dále zakázal ministerstvu pokračovat v porušování práv stěžovatele a přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 30. 7. 2024 (výrok II).
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu