Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dity Fryšové, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, sídlem Kaprova 15/11, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 14/2025-147 ze dne 23. ledna 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Martina Fryše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím soud porušil její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník se rozvedli. Rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci 19. ledna 2023. Stěžovatelka poté žalobou podanou 31. ledna 2024 požadovala po vedlejším účastníkovi výživné rozvedené manželky ve výši 8 000 Kč od 1. února 2024.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu o výživné rozvedené manželky ve výši 8 000 Kč od 1. února 2023 (správně 1. února 2024) zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 18 440 Kč. O nákladech řízení rozhodl za použití § 150 občanského soudního řádu, z celkových nákladů, na jejichž náhradu vzniklo vedlejšímu účastníkovi právo a které obvodní soud vypočetl na 88 719 Kč, uložil povinnost k náhradě jen části, která pokrývala cestovní výdaje, promeškaný čas a část odměny za zastoupení. Při přiznání alespoň části náhrady přihlédl přitom k tomu, že stěžovatelka trvala na žalobě i přes opakovaná poučení o zákonné úpravě a judikatuře.
4. K odvolání vedlejšího účastníka proti nákladovému výroku Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu napadeným usnesením tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit náhradu nákladů řízení před obvodním soudem v plné výši, kterou vyčíslil na 82 879,20 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Městský soud uzavřel, že tvrzený zdravotní handicap stěžovatelky plynoucí z aktuálních rodinných poměrů není důvodem zvláštního zřetele hodným pro moderaci výše náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka neprokázala, že má její zdravotní stav původ v manželství nebo s ním souvisí. Nevyvinula před podáním žaloby úsilí ani o mimosoudní narovnání sporu a požadovala vysoké výživné, které mělo vliv na výši nákladů řízení. Spor vyvolala, musela si tak být vědoma rizika prohry. Netvrdila žádné nepředvídatelné změny ve svých poměrech od podání žaloby do rozhodnutí obvodního soudu, bránící jí náklady uhradit.
6. Stěžovatelka namítá, že oba soudy vycházely z nesprávné tarifní hodnoty pro výpočet nákladů řízení ve výši 480 000 Kč, která odpovídá pětinásobku ročního plnění. Žalovala však výživné nikoli na dobu delší pěti let, ale jen za období od 1. února 2024 do nejdéle 19. ledna 2026, neboť výživné podle § 762 odst. 1 občanského zákoníku lze přiznat jen nejdéle na dobu 3 let od rozvodu. Soudy tedy neměly aplikovat § 8 odst. 2 advokátního tarifu. Navíc je přesvědčena, že byl dán důvod pro moderaci výše náhrady nákladů s využitím § 150 občanského soudního řádu a odkazuje k tomu na nálezy sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. července 2010 a sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. června 2016. Rozdíl v zapojení do rodinných záležitostí a v životní úrovni bývalých manželů je podle ní propastný, což ji mimo jiné vedlo k podání žaloby.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a přípustná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
9. Ústavní soud se k náhradě nákladů řízení dlouhodobě staví rezervovaně, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Navíc stěžovatelka namítá nesprávný výpočet tarifní hodnoty sporu již obvodním soudem. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. června 2018, bod 22). Námitka, kterou stěžovatel poprvé uvede až v ústavní stížnosti - ačkoli ji mohl uplatnit již před obecnými soudy - je v řízení o ústavní stížnosti obecně materiálně nepřípustná [blíže viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/23 ze dne 9. října 2024, bod 15, či sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. srpna 2022 (N 96/113 SbNU 132), bod 23].
11. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 67 C 35/2024, k odvolání vedlejšího účastníka proti nákladovému výroku obvodního soudu se stěžovatelka vyjádřila (č. l. 143 a 144). Ač jí nic nebránilo námitku nesprávného výpočtu tarifní hodnoty uplatnit již v tomto vyjádření, neučinila tak. Ústavní soud by tak měl být první, kdo se jí zabývá, to ale odporuje principu subsidiarity. Námitka nesprávné tarifní hodnoty je tedy materiálně nepřípustná a Ústavní soud k ní nepřihlíží.
12. I s odkazem na své nedávné stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (bod 34) Ústavní soud současně považuje za vhodné v této souvislosti zmínit, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (tedy 50 000 Kč), což by dopadalo i na posuzovanou věc. Pokud by totiž soudy vycházely z tarifní hodnoty 192 000 Kč odpovídající plnění za 24 měsíců po 8 000 Kč a nikoli 480 000 Kč za 60 měsíců, což by jistě z ústavního hlediska mohly, přes významný rozdíl v tarifní hodnotě by rozdíl v sazbě odměny za jeden úkon právní služby nebyl nikterak významný, činil by jen 1 440 Kč (10 220 Kč minus 8 780 Kč). Rozdíl ve výši nákladů na odměnu při uvedených tarifních hodnotách by tak v posuzované věci činil včetně DPH jen 10 454,40 Kč.
13. Námitka týkající nemoderace výše nahrazovaných nákladů podle § 150 občanského soudního řádu je přípustná, avšak zjevně neopodstatněná. Posouzení podmínek pro moderaci v každé konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení. Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů, a na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2187/24 ze dne 30. října 2024). Ústavní soud tak může pouze zvážit, zda soudy posoudily všechny podstatné okolnosti věci (nález sp. zn. III. ÚS 312/22 ze dne 2. listopadu 2022). Tomu městský soud dostál. Jasně a srozumitelně vysvětlil, z čeho vycházel a proč důvody pro použití moderace výše náhrady nákladů neshledal. Ústavní soud nespatřuje žádné ústavně relevantní pochybení, ani rozpor se stěžovatelkou citovanými nálezy. Pozdější nález se věnoval skutkově a částečně právně odlišné věci; povinnosti plynoucí z dřívějšího nálezu, jakož i další nálezové judikatury, městský soud neporušil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze recykluje argumenty k rodinným vztahům. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že vedlejší účastník na počátku řízení ochotu nepožadovat náhradu nákladů řízení projevil (č. l. 15), tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti opak, mýlí se.
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. dubna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu