Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2025 č. j. 26 Co 545/2024-54 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. dubna 2024 č. j. 55 EXE 1251/2023-40, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 2, sídlem Francouzská 808/19, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) ze dne 13. 11. 2023 na zastavení exekuce vedené na základě pověření okresního soudu ze dne 19. 9. 2023 č. j. 55 EXE 1251/2023-27 soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 030 EX 4959/23. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice (jako oprávněná) nesouhlasí se zastavením exekuce a soudní exekutor provádí šetření postižitelného majetku, a tak si nelze učinit závěr o tom, zda případný výtěžek z exekuce postačuje alespoň ke krytí jejích nákladů ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (s upřesněním, že exekuce je vedena soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Brno-město Mgr. Lucií Valentovou jako zástupkyní Mgr. Jaroslava Homoly). V odůvodnění krajský soud vyložil, proč je výše uvedené ustanovení třeba aplikovat restriktivně, ztotožnil se se stanoviskem okresního soudu, že je stěžovatelův návrh "předčasný", a doplnil, že pro posouzení účelnosti exekuce má význam zpráva soudního exekutora ze dne 14. 2. 2024. V ní obsažené informace podle krajského soudu obsahují shrnutí zásadních skutečností a vyplývá z nich, že může dojít k postižení majetku povinného. Oproti tomu argumentaci stěžovatele nepříznivými majetkovými poměry a věkem nepovažoval za právně významnou, protože tyto skutečnosti nemohou samy o sobě vést k zastavení exekuce, stejně tak jako skutečnost, že došlo k zastavení některých exekucí, neboť se tak stalo dříve, než bylo zahájeno toto exekuční řízení. Stěžovatel navíc pomlčel, že v jiných věcech byl jeho návrh na zastavení exekuce zamítnut.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel uvádí, že soud nemůže své prognózy ohledně úspěšnosti exekuce stavět na nejistých skutečnostech, které mají nastat v budoucnu, tím spíše, že mu je více než 70 let, jediným příjmem je starobní důchod ve výši 13 633 Kč, který je již exekučně postižen srážkami ve výši 79 Kč. Obecné soudy podle stěžovatele měly dostatek podkladů, aby samy učinily závěr o jeho úplné nemajetnosti, a to s ohledem na (k návrhu přiložené) sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 6. 2022 o zastavení exekučních srážek z důchodu (s účinností od 8. 7. 2022).
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným ve věci, kterou zákon považuje za tzv. bagatelní [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že uvedená skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
8. Argumentuje-li stěžovatel svou nemajetností, již okresní soud uvedl, že kdyby tomu tak skutečně bylo, probíhající exekuce by se ho neměla nijak dotknout. Ve zbývající části je podstatou ústavní stížnosti vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (tedy podústavní právo). Konkrétně jak zodpověděly otázku, zda v daném stadiu exekučního řízení (tj. kdy soudní exekutor provádí šetření ke zjištění majetku povinného a kdy ještě nemůže být realizován žádný z vydaných exekučních příkazů) lze považovat návrh na zastavení exekuce za "předčasný" nebo zda stěžovatelem tvrzené skutečnosti (tj. zastavení některých exekucí v období od května 2018 do února 2021, výše starobního důchodu, věk apod.) poskytují dostatečnou oporu pro závěr o jeho aktuální nemajetnosti, a potažmo o nedostatečnosti potenciálního výtěžku k pokrytí nákladů exekuce.
9. Takové posouzení je věcí nestranných a nezávislých soudů, do něhož nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, ledaže by jeho úvahy byly zjevně nepřiměřené okolnostem případu; mohlo by totiž jít o tzv. kvalifikovanou vadu v podobě libovůle v soudním rozhodování. Pochybení takové povahy Ústavní soud nezjistil, a tudíž mu nezbývá než připomenout, že věcná správnost (zákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; z tohoto důvodu také nemohou námitky nesprávného právního posouzení opodstatněnost ústavní stížnosti založit, a to ani v těch věcech, které by nebylo možné považovat za bagatelní.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu