Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2024 č. j. 56 Co 60/2024-261 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 8 C 67/2023-127, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 37 477 Kč s příslušenstvím a částku 4 692 Kč s příslušenstvím, a uložil mu povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 26 829,30 Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil "v tom správném znění, že zákonný úrok z prodlení z částky 37 477 Kč běží od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z částky 391 Kč uvedené v posledním řádku výroku I běží od 1. 1. 2022 do zaplacení". Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 22 651,20 Kč. Soudy tak rozhodly o žalobě vedlejšího účastníka, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení výše uvedených částek představujících dluh na nedoplatku za spotřebované služby a nezaplacených povinných plateb do fondu oprav.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s formulací v rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění, ačkoliv nešlo o zřejmou nesprávnost. Namítá dále, že soudy nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení, neboť mu nebyla řádně zaslána předžalobní výzva. Odesílatelem předžalobní výzvy byla totiž advokátní kancelář, a nikoliv advokát, který by měl zmocnění jednat za vedlejšího účastníka. Nesprávným postupem odvolacího soudu při rozhodnutí o nákladech řízení měl tak být stěžovatel zkrácen o částku dosahující výše 50 000,- Kč. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v jiném řízení, jehož byl účastníkem, bylo v obdobné situaci vyúčtování posouzeno odvolacím soudem nikoliv jako řádné. Tímto mělo dojít k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Podle stěžovatele dále odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 o. s. ř., podle kterého byl soud povinen, pokud se domníval, že námitky stěžovatele jsou nekonkrétní, jej vyzvat k tomu, aby svá tvrzení doplnil.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je, zda soudy při posuzování správnosti vyúčtování nedoplatku za spotřebované služby a nezaplacených příspěvků na správu domu, neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces. Posouzení vyúčtování služeb a příspěvků na správu domu je však především úkolem obecných soudů - nikoli Ústavního soudu. Ten je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila.
7. S ohledem na částku, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, lze věc považovat za tzv. bagatelní (srov. např. sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadených rozhodnutí zásadní. Ústavní soud konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (viz např. nález sp. zn. 65/20, bod 17 a 18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 163/25, bod 9 a 10). Je pak především na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní rozměr - ať už proto, že je z hlediska ústavnosti natolik významný, že přesahuje jeho vlastní zájmy nebo například proto, že je napadeným rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6).
8. Stěžovatel žádné takové mimořádné okolnosti, které by jeho případu dodávaly ústavněprávní rozměr, neuvádí a nijak se bagatelností předmětu sporu v ústavní stížnosti nezabývá. Žádnou takovou mimořádnou okolnost přitom neshledal ani Ústavní soud.
9. V souzené věci se jedná o peněžité nároky ve výši, která je podle judikatury Ústavního soudu bagatelní [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), body 29 až 33]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky". Nepřiznání nároku v bagatelní výši obvykle není způsobilé mít dopad na stěžovatelova základní práva a svobody [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), bod 45].
10. Ústavní soud žádné nedostatky ústavněprávní povahy neshledal ani v postupu obecných soudů. Soudy se námitkami stěžovatele vznesenými vůči správnosti vyúčtování i vůči povinnosti k náhradě nákladů řízení dostatečně zabývaly. Odvolací soud také vysvětlil, proč neshledal důvod pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, neboť nedostatky týkající se data, od nějž běží specifikovaný zákonný úrok z prodlení, vyhodnotil jako (z obsahu spisu i z obsahu napadeného rozsudku vyplývající) "zcela zřejmou zjevnou nesprávnost" (srov. bod 21 odůvodnění). Ústavní soud k uvedenému nemá dále co dodat.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu