III. ÚS 915/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. l, čl. 37 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 3 odst. l Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 2024 č. j. 0 P 220/2022-2022 byl výrokem I zamítnut návrh otce na změnu péče a výživného 1. a 2. vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilí"), když se otec domáhal změny z výlučné péče 3. vedlejší účastnice (dále jen "matka") na střídavou péči s týdenním intervalem a při nestanovení výživného jemu ani matce. Podle výroku II neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shodně s okresním soudem má za to, že změna péče nezletilých z výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů při absenci jakékoliv kvalifikované změny na straně všech účastníků za dobu od vyhlášení předchozího rozsudku (rozsudek krajského soudu ze dne 2. 2. 2022) nepřichází v úvahu. Nejsou splněna zejména kritéria 3. a 4. stanovená nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), tedy schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby (s výjimkou materiálního zajištění synů) a přání nezletilých. K přání nezletilých krajský soud shledal, že oba nezletilí se svým "přáním" o střídavé péči v podstatě "obětují" pro matku, což nemůže být smyslem a účelem střídavé péče. To platí tím spíše, že šestnáctiletý J. sám na základě svých vlastních vjemů ze společných pobytů obou bratrů u otce vyjádřil svůj názor, že střídavá péče není vhodná pro mladšího M., protože M. u otce chodívá spát v pozdních nočních hodinách a rovněž vzhledem k potřebě dohlížet na jeho přípravu na vyučování, což otec adekvátně nerealizuje. Oba nezletilí při participačních pohovorech také sdělili, že motivem jejich přání být v rovnoměrné střídavé péči s týdenním intervalem je to, aby "mamka už měla klid od taťky". J. navíc i proto, aby mamce ulehčil finančně (otec jí neplatí pro syny žádné výživné) a M. navíc i proto, aby táta nebyl pořád sám. Krajský soud považuje za jednoznačné, že přání obou nezletilých o střídavé péči není výsledkem jejich rozumového uvážení, ale je významně limitované jejich emocionální snahou o to, aby vyhověli otci (usilujícímu o střídavou péči) a tím ochránili matku před jeho neustále pokračujícími ataky proti ní. Taková forma přání nezletilých ani při jejich věku 16 a 14 let nemůže být jediným a již vůbec ne klíčovým vodítkem při hledání jejich nejlepšího zájmu. Žádná změna od předchozího řízení na straně otce nenastala ani v jeho zcela neakceptovatelném přístupu k plnění vyživovací povinnosti k oběma nezletilým. Krajský soud má za to, že pokud výživou povinný rodič podle svého subjektivního přesvědčení neplní a ani nehodlá plnit svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem v souladu s právním řádem a podle pravomocného rozsudku, pak se stěží může relevantně dovolávat svých maximálních rodičovských práv. Krajský soud neshledává žádný relevantní důvod, pro který by otcem navrhovaná střídavá péče byla pro oba nezletilé vhodnějším výchovným modelem než dosavadní výlučná péče matky. Se změnou péče na střídavou u žádného z nezletilých nesouhlasil ani opatrovník, který v soudním řízení hájí jejich zájem. Krajský soud pak mimo jiné s ohledem na dobrovolná plnění ze strany otce oběma synům neshledal důvod pro jinou než stávající soudní úpravu výživného.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel zejména namítá, že byť krajský soud v napadeném rozsudku odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, tak mantinely danými právě nálezy Ústavního soudu se neřídil a neřídil se ani nejlepším zájmem dětí. Přestože krajský soud dvakrát zrušil jednání z důvodu respiračního onemocnění nezletilého M. a zdálo se, že hodlá zachovat participační práva nezletilých a hodlá jim umožnit vyjádřit se k celé věci, nepostupoval tak v případě nezletilého J., který již byl ve faktické péči stěžovatele a byť byla soudu sdělena skutečnost, že z omluvitelných a objektivních důvodů se nezletilý J. jednání účastnit nemůže, zcela nepochopitelně nařízené jednání nezrušil a toho dne proběhlo bez jeho účasti a došlo tak ze strany krajského soudu k zásadnímu zásahu do participačních práv nezletilého J. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnosti svědčící proti střídavé péči musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány. Pouhá tvrzení a domněnky krajského soudu o nevhodnosti střídavé péče v kontextu s přáním obou nezletilých dětí tak nemohou obstát. K otázce výživného stěžovatel namítá, že postoj krajského soudu k finančním prostředkům sloužícím jako běžné výživné a k finančním prostředkům poskytovaných stěžovatelem pro zajištění budoucího života nezletilých je nehospodárný a svědčí o tom, že krajský soud nemá ujasněno, jakým způsobem by mělo být s finančními prostředky druhého rodiče hospodařeno. Není možné přistoupit na faktický stav, kdy nezletilý J. je ve faktické péči otce a ten za to matce ještě poskytuje nadstandardní výživné. I z tohoto hlediska tak došlo napadeným rozsudkem k vybočení z mantinelů ústavnosti. Stejně tak je nutno napadnout způsob, jakým krajský soud hodnotí příjmovou stránku stěžovatele. Opakovaně krajský soud zaměňuje příjem právnické osoby za příjem osoby fyzické, tento postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Konečně pak stěžovatel namítá, že nevypořádání se s námitkou podjatosti rozhodující soudkyně okresního soudu ze strany krajského soudu je pak zásahem do stěžovatelova práva na soudní ochranu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Nejprve k uplatněné námitce stěžovatele, že se krajský soud nezabýval námitkou podjatosti rozhodující soudkyně okresního soudu, je nutno uvést, že se krajský soud podle Ústavního soudu touto námitkou zabýval dostatečně a ústavně konformně ji vypořádal v bodě 9 napadeného rozsudku. Na klíčovém závěru krajského soudu k této otázce, že "objektivně nelze z obsahu spisu dovodit, že by soudkyně okresního soudu měla k projednávané věci a k účastníkům řízení jiný vztah, než jaký vyplývá ze samotného výkonu soudnictví", nelze shledat nic neústavního a stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní skutečnosti, které by tento závěr krajského soudu důvodně rozporovaly.

8. K věci samé Ústavní soud konstatuje, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele, resp. nezletilých dětí, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilé. Krajský soud napadené rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 3) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].

9. Ústavní soud se již vícekrát vyjádřil ve svých rozhodnutích k problematice střídavé péče. Ve stručnosti lze shrnout jeho postoj tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posoudit naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353) a také nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9)].

10. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19-25). Tato kritéria byla v posuzované věci při rozhodování obecných soudů vzata v potaz.

11. Důvodem pro svěření nezletilých do výlučné péče matky byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly obecné soudy k závěru o nevhodnosti střídavé péče pro nezletilé. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy použil. Napadený rozsudek tak není ve střetu se zájmy nezletilých, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilých ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku (srov. velmi důkladně a podrobně odůvodněné body 19-29 napadeného rozsudku, na které postačí v podrobnostech odkázat).

12. K procesním námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že názor nezletilého J. skutečně nebyl zjištěn přímo u jednání krajského soudu, nicméně jeho názor byl zjištěn opakovaně prostřednictvím jeho opatrovníka a též před okresním soudem. Ústavní soud pak vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem v posuzované věci [a při respektu např. k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)] nepovažuje tento postup za neústavní. Ústavní soud totiž předně konstatuje, že je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, že názor nezletilého J. byl zjištěn dostatečně (viz v podrobnostech zejména bod 12 na straně 9 dole napadeného rozsudku). S ohledem na konkrétní okolnosti případu a z důvodu jasného faktu, že "J. v odvolacím řízení své přání sdělil u opatrovníka dne 10. 10. 2024 tak, že se ke ‚své' další péči konkrétně vyjádřit nechtěl a nechal rozhodnutí na krajském soudu, pak lze stěží předpokládat, že za dva měsíce poté (u odvolacího jednání 11. 12. 2024) by se vyjádřil diametrálně jinak", tedy vzhledem ke skutečnosti, že verbálně sdělovaná stanoviska nezletilého J. jsou krajskému soudu známa, nebyl pohovor s nezletilým J. provedený krajským soudem úkonem nezbytným. Lze shrnout, že krajský soud v posuzovaném případě dostatečně zjistil, co je přáním nezletilého J., pročež v tomto aspektu k porušení práv chráněných čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny nedošlo. Z hlediska procesních námitek stěžovatele lze uzavřít, že právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna.

13. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých synů a snažili se jim poskytnout (podle svých možností) co nejlepší rodinné zázemí pro jejich budoucí rozvoj.

14. V posuzované věci pak neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a to ani ve vztahu ke stanovení výživného a jeho výše (v tomto ohledu postačí odkázat na důsledné odůvodnění krajského soudu uvedené v bodě 30 napadeného rozsudku). Tedy též napadené rozhodnutí o výživném nelze označit za projev nepřijatelné libovůle, nýbrž je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

15. Konečně, dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 95 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu