IV. ÚS 108/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně zamítl napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 501 800 Kč s příslušenstvím.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil.

4. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu krajského soudu, kterého se měl dopustit porušením své zákonné povinnosti podle § 76c odst. 3 o. s. ř. tím, že neodeslal příslušnému katastrálnímu úřadu stejnopis usnesení - rozhodnutí o předběžném opatření. Tímto předběžným opatřením bylo uloženo soudem specifikované obchodní společnosti, aby nenakládala se svým nemovitým majetkem. Stěžovatelka ale v důvěře v pravdivost údajů v katastru nemovitostí uzavřela s uvedenou obchodní společností kupní smlouvy k nemovitým věcem, aniž by se o uvedeném předběžném opatření dozvěděla. Kupní smlouvy se později ukázaly jako absolutně neplatné podle § 76f odst. 1 o. s. ř., čímž stěžovatelce vznikla škoda. Soudy však dospěly k závěru, že nárok na náhradu škody je promlčen. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Stěžovatelka se podle soudů o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději dne 19. 6. 2009, kdy jí bylo doručeno usnesení Policie České republiky č. j. KRPB-1575/TČ-2009-060084-SL, z něhož vyplývala existence předběžného opatření i jeho význam pro platnost kupních smluv. Promlčecí doba uplynula v roce 2012, přičemž žaloba byla podána až dne 14. 8. 2015.

5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl, zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro vady.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy přijaly závěr o promlčení nároku na základě ryze formalistického výkladu § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který nerespektuje smysl a účel právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle stěžovatelky obecné soudy mechanicky ztotožnily okamžik, kdy se dozvěděla o existenci předběžného opatření, s okamžikem, kdy se měla dozvědět o vzniku škody. Ovšem v době, kdy jí bylo doručeno usnesení policejního orgánu (rok 2009), nebylo zřejmé, že kupní smlouvy budou s konečnou platností shledány absolutně neplatnými, ani že definitivně přijde o zaplacenou kupní cenu. Naopak bylo vedeno několik souběžných řízení (civilních, insolvenčních, trestních), jejichž výsledek nebyl předvídatelný. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích soustředily téměř výlučně na otázku běhu promlčecí doby, aniž by odpovídajícím způsobem reflektovaly materiální povahu tvrzené škody. Podle stěžovatelky škoda nespočívá v abstraktní právní nejistotě, ale v konkrétní majetkové újmě - ztrátě kupní ceny zaplacené za nemovitosti, které v důsledku nesprávného úředního postupu státu nemohla nabýt. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Ačkoli totiž stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně poukazovala na složitost skutkového i právního vývoje věci a na nemožnost určit počátek běhu promlčecí doby izolovaně od výsledků navazujících řízení, soudy se s touto argumentací vypořádaly pouze povrchně. Z ústavněprávního hlediska je rovněž nepřijatelné, aby stát profitoval ze svého vlastního pochybení tím, že se dovolá promlčení nároku, zvláště když celé řízení o jejím nároku trvalo přibližně jedenáct let. Byť stěžovatelka v této ústavní stížnosti výslovně neuplatňuje nárok na přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení, nelze přehlédnout, že dlouhodobá procesní nejistota byla významným faktorem při posuzování okamžiku, kdy bylo možné hovořit o definitivním vzniku škody.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94]. Pochybení ústavněprávního rozměru ale Ústavní soud v dané věci neshledal.

8. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, z jakých skutečností dovozují promlčení nároku stěžovatelky. Vyšly z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která definuje okamžik, kdy má poškozený o jemu způsobené škodě nebo újmě takové vědomosti, které mu umožňují svůj nárok úspěšně uplatnit u soudu: poškozená osoba musí mít alespoň dostatečně pravděpodobné informace o tom, kdo jí škodu nebo újmu způsobil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2024 sp. zn. 27 Cdo 3167/2023) a musí mít také orientační (přibližnou) představu o výši způsobené škody (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 1233/2021). V respektování uvedené rozhodovací praxe nelze spatřovat přepjatý formalismus napadených rozhodnutí.

9. Na věci nic nemění ani to, že s obchodní společností, se kterou stěžovatelka uzavřela neplatné kupní smlouvy, byla vedena další řízení (trestní, insolvenční). Obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatelka nemohla bez dalšího spoléhat na výsledek těchto dalších řízení, aniž by se vystavila nebezpečí promlčení svého nároku ve vztahu k jí tvrzené škodě. Soudy logicky vysvětlily, že si stěžovatelka mohla být již v roce 2009 vědoma jak vzniku škody, tak toho, kdo za ni odpovídá (srov. body 50 až 54 odůvodnění rozsudku městského soudu).

10. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti pak není rozhodující, že řízení o nároku stěžovatelky na náhradu škody trvalo přibližně 11 let. Samotnou přiměřenost délky řízení nepřísluší Ústavnímu soudu v řízení o této ústavní stížnosti hodnotit. Podstatné je, že samotná délka odškodňovacího řízení nemá souvislost s otázkou počátku běhu promlčení lhůty, která byla v daném řízení posuzována.

11. Ačkoli stěžovatelka tvrdí nedostatečné a selektivní vypořádání její argumentace, fakticky se domáhá odlišného právního posouzení okamžiku běhu počátku promlčení lhůty. To je však věcí výkladu podústavního práva a posouzení skutkových okolností věci, což přísluší obecným soudům. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění soudy opřely i jakými úvahami se řídily. Právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení. Podstata neúspěchu stěžovatelky před obecnými soudy je však z odůvodnění napadených rozhodnutí zcela zřejmá.

12. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházejí z toho, že se stěžovatelka o tom, kdo jí škodu způsobil a jaká je její přibližná výše, dozvěděla z usnesení policejního orgánu v roce 2009. To stěžovatelka přesvědčivě v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Naopak tvrdí, že v roce 2009 ještě nebylo jisté, že kupní smlouvy s obchodní společností budou shledány absolutně neplatnými a že přijde definitivně o zaplacenou kupní cenu. Soudy jasně vyložily, že pro účely žaloby na náhradu škody nebylo nezbytné vyčkávat výsledků těchto řízení. Jinak řečeno, stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby v okamžiku doručení usnesení policejního orgánu (tedy v roce 2009) žalobu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. podala.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu