IV. ÚS 1191/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhal určení, že pohledávka vedlejší účastnice v insolvenčním řízení dlužníka není co do částky 597,35 Kč po právu. Vzhledem k tomu, že předmět sporu odpadl, jelikož vedlejší účastnice vzala pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka v této částce zpět, krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2024 č. j. 81 ICm 2928/2024-12 řízení o žalobě zastavil (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 597,35 Kč (II. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil konstatováním, že zastavení řízení zavinila svým chováním vedlejší účastnice, proto podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení. Při určení výše náhrady postupoval podle příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ale zejména podle pro věc relevantní judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (N 193/91 SbNU 395) a ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20 (N 187/102 SbNU 154)], v nichž Ústavní soud s odkazem na čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen „nařízení č. 861/2007“), dovodil, že stanovení náhrady nákladů v bagatelních věcech by zpravidla nemělo přesahovat původně žalovanou částku.

3. Následné stěžovatelovo odvolání do II. výroku usnesení krajského soudu vrchní soud neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud se ztotožnil s postupem krajského soudu s tím, že i podle něj jsou odkazované nálezy Ústavního soudu pro věc stěžovatele zcela aplikovatelné. Připomenul, že Ústavní soud uvedený závěr vyslovil v souvislosti s rozhodnutím soudu v incidenčním sporu, konkrétně ve sporu stejného druhu, z něhož vzešel odvoláním napadený výrok usnesení krajského soudu. K tomu vrchní soud ještě doplnil, že nyní posuzovaný spor byl od počátku skutkově i právně velmi jednoduchý, a už proto není důvod se odchylovat zejména od nálezu sp. zn. IV. ÚS 3859/17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vrchní soud odůvodnil tím, že úspěšné vedlejší účastnici náklady řízení nevznikly.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel především uvádí, že se závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1809/20 a sp. zn. IV. ÚS 3859/17, nesouhlasí a považuje je za neústavní. Daný spor není běžný bagatelní spor, ale jde o incidenční spor, a proto není odkaz Ústavního soudu na čl. 16 nařízení č. 861/2007 přiléhavý. Výše náhrady nákladů řízení se v incidenčních sporech neřídí § 14b advokátního tarifu, ale speciálním § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Je tedy třeba vycházet z náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Stěžovatel uvádí, že dokáže ještě akceptovat aplikaci této náhradní tarifní hodnoty, byť i tento mechanismus považuje za nikoliv zcela spravedlivý, a to zejména, týká-li se incidenční spor mnohamilionových částek. Na druhou stranu stěžovatel uznává, že náhradní tarifní hodnota dokáže kompenzovat jeho náklady jako insolvenčního správce při incidenčních sporech o částky menší než 50 000 Kč. Tato rovnováha by však byla zjevně narušena, pokud by soud určoval tarifní hodnotu při sporech o vysoké částky podle § 9 advokátního tarifu, ovšem pokud by šlo o částky nízké, postupoval by právě podle shora odkazovaných nálezů Ústavního soudu. Takovýto postup stěžovatel shledává nespravedlivým, považuje ho za ohýbání právní úpravy zakotvené v advokátním tarifu a spojuje ho s přisvojením si normotvorné moci soudy. Podle stěžovatele interpretací a aplikací, kterou v jeho věci zvolily obecné soudy, dochází k obdobné nespravedlnosti, proti níž Ústavní soud zasáhl v nálezu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 18/15 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

7. K věci samotné Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, zejména jde-li o náklady v bagatelní výši, ledaže věc provází takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí – z ústavněprávního hlediska – dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34.].

8. Není pochyb, že částku ve výši 8 228 Kč, kterou měl stěžovatel vynaložit k uplatnění žalobního nároku a o kterou jde v tomto řízení (srov. bod 10. napadeného usnesení), lze považovat za bagatelní. Výše uvedená východiska o zdrženlivosti Ústavního soudu při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení (nadto v bagatelní výši) stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nezohledňuje.

9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů, které na věc použily přiléhavou nálezovou judikaturu, a neshledal důvod, proč by se měl od právních závěrů obou nálezů odchylovat. Vrchní soud navíc přiléhavě doplnil, že spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl extrémně jednoduchý, což zesiluje případnost použitých závěrů odkazované nálezové judikatury.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu