IV. ÚS 1218/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Cheb, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), napadeným usnesením rozhodla, že podle § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších přepisů, se vydávají peněžní prostředky zajištěné na stěžovatelčině účtu č. X v celkové výši 269 000 Kč V. D. (dále jen "poškozený"). Policejní orgán usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. KRPK-63895-9/TČ-2022-190272 zajistil peněžní prostředky podle § 79a trestního řádu v trestní věci podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měli dopustit dosud nezjištění pachatelé, jednající jménem obchodní společnosti WiseBridge Profile tím, že poškozeného, který projevil zájem o jimi inzerované investování na burze, konkrétně do "akcií společnosti AGROFERT", přesvědčili, že je zapotřebí zaplatit vstupní poplatek ve výši 6 000 Kč. Poškozený poplatek uhradil a poté jej přesvědčili o nutnosti instalace aplikace Anydesk umožňující vzdálený přístup k jeho notebooku a následně došlo ke třem převodům peněžních prostředků z účtu poškozeného v celkové výši 269 000 Kč na účet č. X.

3. Okresní státní zastupitelství v Chebu (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítlo.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že zajištěné peněžní prostředky nenáleží poškozenému, neboť byly na základě kvalifikovaného pokynu poškozeného převedeny na účet vedený obchodní společností REVOLUT PAYMENTS UAB (dále jen "společnost Revolut"), a to o den dříve, než policejní orgán vydal usnesení o zajištění věci. Stěžovatelka má za to, že učinila vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby ověřila totožnost poškozeného (svého klienta), který jí dobrovolně poskytl doklad totožnosti. Vzhledem k obchodnímu modelu stěžovatelky obvykle nejsou peněžní prostředky odesílány ze stejného účtu, na kterém byly obdrženy, přičemž v době vydání usnesení o zajištění věci již stěžovatelka žádnými peněžními prostředky poškozeného nedisponovala, neboť se na základě jeho pokynu všech zbavila.

5. Stěžovatelka zná judikaturu Ústavního soudu stavící se s ohledem na zásadu subsidiarity ke kasačním zásahům proti rozhodnutím podle § 80 odst. 1 trestního řádu spíše zdrženlivě, avšak poukazuje, že relevantní pochybnosti o právu k věci (s nimiž § 80 odst. 1 trestního řádu spojuje postup, kdy se věc uloží do úschovy, a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních) vznikají zpravidla tehdy, uplatňuje-li právo k věci další osoba [srov. nálezy ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 325/98 (N 130/12 SbNU 239), ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 178/01 (N 147/28 SbNU 335), ze dne 2. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 395/02 (N 104/30 SbNU 465) či ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2813/18 (N 72/93 SbNU 357)], což stěžovatelka svými podáními adresovanými orgánům činným v trestním řízení deklarovala. Závěry obsažené v napadených usneseních, podle kterých o vlastnictví finančních prostředků nejsou pochybnosti, jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

6. Stěžovatelka polemizuje s argumentací okresního státního zastupitelství, podle kterého není podstatné, že peněžní prostředky byly již před vydáním usnesení o zajištění věci převedeny na účet vedený společností Revolut, neboť jde o věci zastupitelné (§ 499 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle stěžovatelky došlo k převodu peněžních prostředků od poškozeného na její účet, a dále na základě pokynu poškozeného k třetímu subjektu, a není tak na místě uspokojovat nároky poškozeného skrze zásah do jejího vlastnického práva formou svévolného a nezákonného postupu. Rozhodnutí o vydání věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá a nesmí sloužit k uspokojování nároků poškozeného, který se jich může domáhat prostřednictvím občanského soudního řízení.

7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že usilovala o zrušení zajištění peněžních prostředků, a dále citovala judikaturu Ústavního soudu k výkladu § 80 odst. 1 trestního řádu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [srov. kupř. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1737/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu platí, že není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí (tato věta byla vložena do § 80 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2023 - viz zákon č. 422/2022 Sb.). Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí. Toto ustanovení (stejně i § 81 trestního řádu) se přiměřeně užije podle § 81a trestního řádu mimo jiné také na postup při vrácení nemovitých věcí a nehmotných věcí, které byly zajištěny podle § 79a trestního řádu a při dalším nakládání s nimi.

11. Rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní ani deklaratorní charakter a nezbavuje osobu, vůči níž bylo zajištění provedeno, možnosti uplatňovat následně k ochraně svého vlastnického práva soukromoprávní prostředky [srov. nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553) či usnesení ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3100/16], a to i v případech, že orgány činné v trestním řízení vyplatí prostředky ze zajištěných bankovních účtů, nerozhodnou o uložení peněžních prostředků na bankovních účtech, na něž se vztahuje zajištění podle § 79a trestního řádu, ale rovnou podle § 80 odst. 1 věta druhá trestního řádu tyto prostředky vyplatí osobě odlišné od majitele účtu, neboť o vlastnickém právu k nim nemá pochyb (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1408/17).

12. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat, zda v případě, kdy právo k věci uplatňuje i jiná osoba než ta, která věc vydala nebo které byla odňata, lze zjistit vlastníka věci či osoby mající k ní právo bez rozumných pochybností. Existovaly-li by tyto pochybnosti, věc musí být předána do úschovy a osoby uplatňující k ní své právo by měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení. Relevantní pochybnosti jsou dány vždy, jestliže k věci uplatňuje právo i jiná osoba, případně osoby, než ta, která ji vydala nebo které byla odňata, a skutečnosti, od nichž jednotlivé osoby odvíjí své právo, nejsou zjevně nezpůsobilé takovéto právo založit. Vrácení nebo vydání věci navzdory takovéto pochybnosti má za následek nejen nezákonnost takovéhoto rozhodnutí, ale v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny také odepření právní ochrany vlastnického práva dotčené osoby, kterou předpokládá čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. již shora zmíněné nálezy sp. zn. IV. ÚS 395/02 a sp. zn. II. ÚS 2813/18).

13. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem, a nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal. Rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, protože vydání peněžních prostředků proběhlo v procesním režimu § 80 odst. 1 trestního řádu, rozhodováno je orgány k tomu trestním řádem určenými a Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole.

14. Stěžovatelka je finanční technologickou společností, která poskytuje zpracování plateb a související služby společnostem i jednotlivcům, včetně mezinárodních platebních řešení, a namítá, že v době vydání usnesení o zajištění věci (a tedy ani v době vydání usnesení napadených ústavní stížností) již žádnými finančními prostředky poškozeného nedisponovala, neboť se na základě pokynu klienta - poškozeného (za kterého se však mohli vydávat pachatelé trestné činnosti, kteří získali kontrolu nad jeho počítačem pomocí aplikace umožňující vzdálený přístup) všech "zbavila" tak, že je převedla na účet třetí osoby (společnosti Revolut). K tomu, aby bylo možné označit postup orgánů činných v trestním řízení, které vydaly napadená usnesení, za svévolný, Ústavní soud postrádá právní argumentaci stěžovatelky vymezující zejména smluvní vztahy mezi ní a poškozeným, občanskoprávní úpravu a případně též veřejnoprávní regulaci její činnosti. Se stěžovatelčinými námitkami ohledně pochybností o právu na zajištěné finanční prostředky se okresní státní zastupitelství ústavně souladným způsobem vypořádalo (bod 6. odůvodnění napadeného usnesení), proto napadené usnesení netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti (srov. nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 237/24).

15. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, které z nich jsou "správnější", natožpak přistupoval k výkladu zahraničních právních úprav regulujících právní vztahy stěžovatelky a jejích klientů, nepovažuje výše uvedené skutkové a právní závěry včleněné do obou usnesení za vybočující z ústavně vymezeného rámce.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu