Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Střelce, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 2691/2024-103, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2024 č. j. 4 Cmo 139/2024-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2024 č. j. 2 Cm 33/2023-59, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Stavebniny DEK a.s., sídlem Tiskařská 257/10, Praha 10 - Malešice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I napadeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodčího nálezu, a výrokem II mu uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalované) náklady řízení ve výši 6 534 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž městský soud rozhodl usnesením ze dne 17. 5. 2024 č. j. 2 Cm 33/2023-73 tak, že řízení o odvolání zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud nepřitakal argumentaci stěžovatele, že jím uhrazená částka 10 000 Kč, která byla započtena jako záloha na důkaz v jiném řízení vedeném rovněž u městského soudu pod sp. zn. 37 Cm 1/2013, měla být úhradou soudního poplatku za odvolání ve stávajícím řízení. Nezaplatil-li stěžovatel k výzvě městského soudu ve stanovené lhůtě ničeho, nebylo možno postupovat jinak, než odvolací řízení podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavit, a to bez ohledu na to, že výše poplatku byla městským soudem stanovena nesprávně.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Namítal-li stěžovatel nesprávně stanovenou výši soudního poplatku za odvolání (stěžovatel byl vyzván k zaplacení 3 000 Kč namísto správných 2 000 Kč), pominul, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Stanoví-li soud ve výzvě nesprávně výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Soud pak rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích i v případě, je-li výše ve výzvě soudem k jeho zaplacení nesprávně určena a účastník řízení jej nezaplatí ani zčásti. Ze zákona o soudních poplatcích ani z judikatury Nejvyššího nebo Ústavního soudu nevyplývá při nesprávně vyměřeném soudním poplatku povinnost k další výzvě k zaplacení soudního poplatku. Zaplatil-li stěžovatel dne 24. 4. 2024 u městského soudu částku 10 000 Kč, která zcela odpovídala (částkou, variabilním symbolem i okamžikem zaplacení) povinnosti podle výzvy k zaplacení zálohy na důkaz obsažené v usnesení městského soudu ze dne 18. 4. 2024 č. j. 37 Cm 1/2023-113, bylo jednoznačné, že touto platbou nebyl zaplacen soudní poplatek za odvolání, nýbrž záloha na důkaz v jiném soudním řízení a nešlo o jakékoliv pochybení nebo omyl stěžovatele.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se nejprve vyjadřuje k rozsudku městského soudu, který podle jeho názoru nerespektoval judikaturu týkající se rozhodčí doložky a její závaznosti pro ručitele. Namítá, že v jeho ručitelském prohlášení nebyla obsažena vůle řešit spory vzniklé z ručitelského vztahu v rozhodčím řízení, takže se na něj rozhodčí doložka nevztahovala. Následně se věnuje rozhodnutím, jimiž bylo odvolací řízení zastaveno. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020 č. j. 2 As 387/2019-29, na který již upozorňoval v odvolání proti usnesení městského soudu. Vyslovuje přesvědčení, že je věcí poplatníka, aby případně i dodatečně specifikoval, na úhradu jakého soudního poplatku měla platba směřovat. Podle stěžovatele je rozhodující, že soudní poplatek byl příslušnému soudu zaslán včas bez ohledu na variabilní symbol. Administrativní pochybení spočívající v nesprávně uvedeném variabilním symbolu nemůže mít vliv na posouzení toho, zda byl poplatek řádně zaplacen či nikoliv. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu týkajících placení soudních poplatků [např. nález ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1136/20 (N 118/100 SbNU 320)], řádného odůvodnění [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1343/20 (N 70/105 SbNU 244) aj.] nebo povinnosti vypořádat se s odchylnou judikaturou [např. nález ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 1292/21 (N 162/108 SbNU 34)]. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je, jde-li o usnesení Nejvyššího a vrchního soudu, přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Proti rozsudku městského soudu je ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Stěžovatel totiž v odvolacím řízení nepostupoval řádně, když neuhradil soudní poplatek, ač k tomu byl soudem vyzván, a toto řízení muselo být zastaveno. Nedošlo tedy k vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatel měl k ochraně svých práv k dispozici.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací řízení muselo být zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud připomíná základní pravidlo, podle něhož má účastník zaplatit soudní poplatek současně s poplatným úkonem - typicky s podáním žaloby nebo odvolání. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu [nález ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (N 65/105 SbNU 198, bod 30)]. Řádné zaplacení soudního poplatku je stěžovatelovou zákonnou povinností, za jejíž nesplnění nese důsledky a stěžovatelem požadovaný přezkum napadených rozhodnutí je zcela v působnosti obecných soudů.
11. Vznikla-li stěžovateli ve stávajícím řízení poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích ve výši 2 000 Kč podáním odvolání (tedy 25. 4. 2024) a částku 10 000 Kč, která svou výší, variabilním symbolem i splatností odpovídala plnění povinnosti stěžovatele v jiném soudním řízení (záloze na provedení důkazu), uhradil již dne 24. 4. 2024, je tvrzení stěžovatele, že měla být započtena právě na soudní poplatek za odvolání v nynějším řízení, zjevně účelové. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 387/2019 není, jak správně vyložil Nejvyšší soud, přiléhavý, neboť šlo o jinou situaci (omyl účastníka řízení při placení soudního poplatku).
12. Stěžovatel sice poukazuje na různé nálezy Ústavního soudu, které mají obecnou platnost, nicméně Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy ve stávajícím řízení od závěrů z nich vyplývajících jakkoliv odchýlily. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní rozměr, a proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu i Nejvyššího soudu, které se s námitkami stěžovatele řádně, logicky a srozumitelně vypořádaly a vysvětlily, proč muselo být odvolací řízení zastaveno.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. V části směřující proti rozsudku městského soudu ji odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu