IV. ÚS 123/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II a III v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2024 č. j. 21 C 144/2020-164 žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 5 175 000 Kč s úrokem z prodlení a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu dopravy (vedlejší účastnici) náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2025 č. j. 11 Co 9/2025-185 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

4. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody představující ušlý zisk z nájmu nebytového prostoru u obchvatu města Tábor za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019. Podstatou sporu bylo, že k nemovitým věcem ve vlastnictví stěžovatelky byl od roku 2012 omezen přístup z jediné přístupové pozemní komunikace v důsledku stavební činnosti realizované Ředitelstvím silnic a dálnic ČR na podkladě stavebního povolení, které bylo posléze zrušeno pro nezákonnost. Obvodní soud i městský soud shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody za ušlý zisk z nájmu, protože v době koupě nemovitých věcí v březnu 2016 již bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno, o tom byla výslovně informována stejně jako o stále probíhajícím stavebním řízení a s tím souvisejícím omezeným přístupem k nemovitostem. Stěžovatelce byl také znám závazný názor ve věci rozhodujícího správního soudu, že stavbu obchvatu bude možné povolit, pokud stavebník zajistí přístup k nemovitým věcem patřícím mj. stěžovatelce nebo pokud poskytne vlastníkům odškodnění. Soudy v této souvislosti zdůraznily, že již v době koupě nemovitostí stěžovatelkou byl přístup k nemovitostem omezen. Stěžovatelce muselo být zřejmé, že k vybudování obchvatu nakonec dojde s tím, že vybudování nové přístupové cesty nemusí být možné a stěžovatelce bude namísto napojení na komunikaci nabídnuto odškodnění (což se také stalo). Za těchto okolností představovalo rozhodnutí stěžovatelky koupit nemovité věci podnikatelské riziko, nikoli důvod pro náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")?. Stěžovatelka se podle obvodního soudu a městského soudu nemohla náhrady škody domáhat ani v souvislosti s eventuálními průtahy ve správním (stavebním) řízení o povolení stavby obchvatu, neboť obnovení připojení nemovitostí stěžovatelky k pozemní komunikaci by bez ohledu na eventuální průtahy stejně nebylo možné.

5. Nejvyšší soud v části, v níž stěžovatelka napadala rozsudek obvodního soudu, dovolací řízení zastavil (výrok I). V části napadající rozhodnutí městského soudu dovolání odmítl pro nepřípustnost (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III). Stěžovatelkou uplatněná argumentace proti rozhodnutí městského soudu se podle Nejvyššího soudu míjela s podstatou právního posouzení věci. K zamítnutí uplatněného nároku totiž došlo na základě klíčového zjištění, že přístupová komunikace k nemovitému majetku nemohla být obnovena, čímž byla vyloučena příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem (či nezákonným rozhodnutím) a vzniklou škodou. Naopak stěžovatelka své dovolací námitky konstruovala na opačném předpokladu, tedy že komunikace obnovena být měla a mohla.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud při svém rozhodnutí nerespektoval principy předvídatelnosti práva, právní jistoty a legitimního očekávání stěžovatelky, když rozhodl o nepřípustnosti dovolání, aniž úvahy vedoucí k tomuto závěru dostatečně vysvětlil. Dovolací argumentace stěžovatelky nebyla adekvátně vypořádána, ale byla "en bloc" odmítnuta s odůvodněním, že vychází z jejího přesvědčení o možnosti obnovení přístupové komunikace k nemovitému majetku. Stěžovatelka tvrdí, že koupě nemovitých věcí za účelem nájmu nebyla nepřiměřeným podnikatelským rizikem a její očekávání možného nájemního vztahu bylo legitimní. Poukazuje na to, že právní předpisy v roce 2016 a 2017 neumožňovaly vyvlastnění, tudíž jedinou možností řešení situace byla dohoda s vlastníky nemovitostí nebo vybudování jiného připojení. Stěžovatelka očekávala, že v její věci bude rozhodnuto stejně jako ve srovnatelných případech při dodržení zásady právní jistoty. Její legitimní očekávání bylo založené na rozsudku městského soudu ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 5 A 72/2013, potvrzeném rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 7 As 95/2013. Tato rozhodnutí jsou založena na tom, že je třeba nemovitosti v lokalitě buď připojit na pozemní komunikaci, nebo vlastníky odškodnit. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 3493/24, podle něhož vadou dovolání je, pokud dovolatel svůj názor neuvede, nikoliv však situace, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti dovolání jiný názor. Přitom právě dovolací otázky, které stěžovatelka v dovolání vymezila, nebyly vypořádány, ale pouze jako celek odmítnuty "pro jiný názor".

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94]. Pochybení ústavněprávního rozměru ale Ústavní soud v dané věci neshledal.

8. Stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Již jen z tohoto důvodu se na věc neuplatní závěry odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3493/24, neboť daný nález se týkal odmítnutí dovolání pro vady, nikoli pro nepřípustnost. Rozhodování o přípustnosti dovolání je v zásadě doménou Nejvyššího soudu. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15).

9. V nyní posuzované však napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo. Z rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu totiž plyne, že škoda v podobě ušlého zisku nemohla být stěžovatelce způsobena ani nezákonným rozhodnutím, ani nesprávným úředním postupem ve stavebním řízení. Nezákonné rozhodnutí bylo vydáno vůči právnímu předchůdci stěžovatelky, stěžovatelka byla při koupi nemovitostí seznámena s faktickým i právním stavem soudních i správních řízení (k nemovitosti byl umožněn přístup, byť v omezeném rozsahu, s dopravním značením) a rozhodla-li se za tohoto stavu nemovitosti koupit, jde o její podnikatelské riziko. Nevznikl jí žádný nárok z nezákonného rozhodnutí - stavebního povolení, jehož následky existovaly již v době, kdy kupní smlouvu uzavřela. Stejně tak soudy dospěly k závěru, že dílčí průtahy ve stavebním řízení nejsou v příčinné souvislosti s ušlým ziskem z nájmu nebytového prostoru, protože přístupová komunikace k nemovitosti nemohla být techniky obnovena. Skončilo-li by správní řízení (s výsledkem pro stěžovatelku nepříznivým) dříve, nic by to na možnosti získat příjem z pronájmu nezměnilo.

10. Soudy vyšly z toho, že stěžovatelka (i v kontextu zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 95/2013) v době koupě nemovitosti věděla, že buďto dojde - pokud to bude technicky možné - k obnovení připojení jejího nemovitého majetku na silniční síť, anebo jí bude vyplaceno odškodné. Nemohla naopak předpokládat připojení k silniční síti a z toho dovozovat ušlý zisk. Protože se ukázalo, že obnovení připojení majetku stěžovatelky k silniční síti není technicky možné, bylo zahájeno samostatné řízení o výši odškodnění.

11. Ve shora uvedeném kontextu proto z ústavního pohledu obstojí stručné odůvodnění závěru o nepřípustnosti dovolání spočívající v tom, že stěžovatelkou předestřené otázky vycházejí z jejího přesvědčení, že přístupová komunikace k nemovitosti měla být obnovena. Nejvyšší soud však vysvětlil, že na řešení z této úvahy plynoucích právních otázek rozhodnutí městského soudu nestojí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, jakými úvahami se řídil, když dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými výroky usnesení Nejvyššího soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu