IV. ÚS 1231/24

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se trestním oznámením adresovaným Okresnímu státnímu zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní státní zastupitelství") domáhali prověření možné trestní odpovědnosti Nemocnice Nové Město na Moravě, příspěvkové organizace (dále jen "Nemocnice NMNM"), lékařek infekčního oddělení Nemocnice NMNM a zdravotní sestry tamtéž, pro podezření ze spáchání trestných činů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 trestního zákoníku, kterých se mohly dopustit v souvislosti s účastí na poskytování zdravotní péče matce stěžovatelů (dále jen "poškozená") během její hospitalizace v Nemocnici NMNM ode dne 12. 7. 2022 do dne 18. 7. 2022, při které došlo k nerozpoznané perforaci žaludečního vředu, nekontrolovatelnému rozvoji perforační peritonitidy, septickému stavu a následnému úmrtí. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil, neboť ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

3. Proti rozhodnutí policejního orgánu podali stěžovatelé stížnost k okresnímu státnímu zastupitelství, které ji napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo coby nedůvodnou.

4. Následně stěžovatelé podali Krajskému státnímu zastupitelství v Brně - pobočce v Jihlavě (dále jen "krajské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství podle § 12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Krajské státní zastupitelství rozhodlo o podnětu napadeným vyrozuměním, v němž konstatovalo, že v postupu okresního státního zastupitelství nebyly při instančním dohledu zjištěny závady namítané stěžovateli.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé vytýkají, že lékařský a další zdravotnický personál Nemocnice NMNM při péči o poškozenou nedodržel standardní odborné postupy, a tedy jednal protiprávně (non lege artis). Podle stěžovatelů v průběhu hospitalizace poškozené nebyla včas diagnostikována její zdravotní komplikace spočívající v perforaci žaludečního vředu, která vedla k rozvoji perforační peritonitidy a septického stavu.

6. Za hlavní nedostatky lékařské péče o poškozenou stěžovatelé označují podcenění symptomů perforace žaludečního vředu (lékařský personál opakovaně ignoroval příznaky, kterými byly intenzivní bolesti břicha, výskyt výpotku v dutině břišní a laboratorní hodnoty svědčící o zánětlivém procesu, přičemž bolesti poškozené byly zlehčovány, což vedlo k absenci včasných diagnostických kroků), neprovedení nezbytných vyšetření (ačkoliv byly dostupné informace o příznacích svědčící o vážném zdravotním stavu, nebyla provedena zobrazovací vyšetření, která by mohla potvrdit perforaci vředu, např. CT vyšetření a RTG snímky správně provedené ve stoje a bočně zleva), chybějící lékařský dohled (poškozená byla ponechána bez jakéhokoliv lékařského sledování po dobu 7,5 hodiny, přestože její stav vyžadoval urgentní péči) a nevhodná farmakoterapie (poškozené byl podán přípravek Helicid "naslepo" ke zmírnění žaludečních potíží, aniž by byla zjištěna jejich příčina, což představovalo přístup pasivní a nedostatečně reflektující akutnost stavu).

7. Dále se stěžovatelé vyjadřují ke znaleckým posudkům, které vyhotovili doc. MUDr. Petr Svoboda, CSc. (znalec v oboru zdravotnictví - interna) a prof. MUDr. František Antoš, CSc. (znalec v oboru zdravotnictví - chirurgie). Doc. Svoboda se znaleckým posudkem vyslovil, že poskytovaná péče byla lege artis. Tento posudek však podle stěžovatelů nevzal v úvahu mnohé důležité okolnosti, například nevhodné provedení RTG a absenci řádného fyzikálního vyšetření. Dodatek ke znaleckému posudku je stejně nepřesvědčivý jako "základní" posudek, neboť vycházel z vyjádření primáře Nemocnice NMNM, nikoli zdravotní dokumentace poškozené. Podle stěžovatelů doc. Svoboda dával najevo zjevnou zaujatost, která se projevovala i jeho útoky vůči nim. Stěžovatelé požádali o vyhotovení znaleckého posudku prof. Antoše, který zpočátku postup lékařského personálu oponoval a poukazoval na nedostatky při diagnostice a léčbě. V konečném písemném vyhotovení posudku však své závěry zmírnil a medicínský postup označil za lege artis, což stěžovatelé vnímají jako alibistický krok. Přesto prof. Antoš poukázal na to, že zhoršující se příznaky poškozené signalizovaly vážnou gastrointestinální komplikaci, která nebyla adekvátně řešena. Orgány činné v trestním řízení rozporům mezi posudky nevěnovaly žádnou pozornost.

8. Podle stěžovatelů mohlo být úmrtí poškozené odvráceno, postupoval-li by personál Nemocnice NMNM pečlivěji a odpovědněji, a to zejména v rovině včasné diagnostiky (zahrnující důkladné fyzikální vyšetření, správné využití zobrazovacích metod a konzultace s chirurgem, které mohly odhalit perforaci žaludečního vředu), urgentní chirurgické intervence (při podezření na náhlou příhodu břišní měla být provedena okamžitá operace, ke které však došlo až v pozdní fázi, kdy poškozená již byla ve stavu septického šoku) a koordinace péče (včasné svolání konzilia se specialisty v oborech gastroenterologie a chirurgie). Stěžovatelé mají za to, že zdravotnický personál Nemocnice NMNM nereagoval adekvátně ani na telefonické upozornění prvním stěžovatelem na zhoršující se stav poškozené dne 15. 7. 2022 v cca 23:20, přičemž vyslovují podezření, že službu konající lékařka Š. následné vyšetření neprovedla a ručně psaný dekurs účelově dotvořila dodatečně.

9. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti zmiňují o pandemii covid-19, přičemž zdůrazňují, že nebyla relevantním faktorem pro nedostatky v péči. Připomínají, že hospitalizace poškozené probíhala v červenci 2022, kdy již pandemie neměla dramatický dopad na provoz nemocnic. Podle statistických údajů Krajské hygienické stanice pro Kraj Vysočina bylo v Nemocnici NMNM v rozhodném období hospitalizováno pouze 10 pacientů s onemocněním covid-19, což nezpůsobovalo výrazné omezení zdravotní péče. Stěžovatelé odmítají tvrzení znalce doc. Veselého, že zdravotnický personál byl vytížen péčí o pacienty s onemocněním covid-19, což by mohlo ospravedlnit jejich pasivní přístup. Podle stěžovatelů se Nemocnice NMNM v tomto období mohla plně věnovat všem pacientům, a proto žádné omezení diagnostických a léčebných postupů nebylo odůvodněné.

10. Stěžovatelé zpochybňují nestrannost policejního orgánu. Uvádějí, že vyšetřovatel "je spřízněn" s lékařem Nemocnice NMNM, což mohlo ovlivnit jeho postup. Tato skutečnost vyvolává důvodné podezření, že vyšetřování nebylo vedeno objektivně a důsledně. Policejní orgán podle stěžovatelů mechanicky přejal závěry znaleckého posudku doc. Svobody a nezabýval se rozpory v důkazech. Některé podstatné důkazy (např. zdravotní dokumentace či operační protokol) nebyly zohledněny, natožpak důkladně analyzovány. Vyšetřování se zaměřilo pouze na část zdravotnického personálu a některé další svědky, zatímco řada osob, které mohly poskytnout relevantní informace, byla opomenuta. Postup policejního orgánu stěžovatelé považují za zaujatý a neefektivní.

11. Závěrem stěžovatelé dovozují, že orgány činné v trestním řízení neprověřily úmrtí poškozené dostatečně rychle a efektivně, neboť u nich nastaly neodůvodněné průtahy ("spěšněji mohly probíhat výslechy svědků", nadbytečné bylo opatření si "soudního souhlasu" ke "ztotožnění spolupacientky poškozené", orgány činné v trestním řízení nebyly ani rámcově informovány o odborné stránce problematiky) a - což je závažnější - došlo také k nedostatečnému objasnění skutkového stavu, tedy k postupu, který je v rozporu s požadavkem objasnění skutkového stavu v nezbytném rozsahu a mimo důvodnou pochybnost podle § 2 odst. 5 trestního řádu (zásada materiální pravdy). Orgány činné v trestním řízení konaly též v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy v rozporu s pravidly volného hodnocení důkazů, protože pochybily v logické analýze shromážděného důkazního materiálu a nekriticky převzaly závěry znaleckých posudků, přestože jsou zatížené vnitřními rozpory, a nevypořádaly se přijatelně se všemi pochybnostmi, které ze shromážděného spisového materiálu logicky vyplynuly. Tento přístup vyústil ve stav, kdy vznikly zásadní mezery v dokazování, přičemž některé stěžejní otázky trestního řízení nebyly objasněny vůbec, což je v případě úmrtí člověka v plně vybaveném zdravotnickém zařízení alarmující.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby blízkými příbuznými poškozené [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 2. 9. 1998 ve věci Yaşa v. Turecko, stížnost č. 22495/93). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

14. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s postupem orgánů činných v trestním řízení při šetření jimi podaného trestního oznámení.

15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k obraně svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může využít i ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako je např. i rozhodnutí o odložení věci, k čemuž došlo v posuzované věci. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností tzv. náležité péče, tj. použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), bod 20]. Povinností spočívající na státu je tedy zajistit, že proběhne řádné a dostatečné trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, tj. tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].

16. V posuzované věci jde, jak stěžovatelé správně poukazují, primárně o zásah do práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy, což je situace, kdy poškozenému náleží právo na účinné vyšetřování, a tudíž orgány činné v trestním řízení jsou povinny účinné vyšetřování provést [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], neboť účinné uplatnění ustanovení trestního zákoníku, která chrání lidský život, vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování podle trestního řádu orgány činnými v trestním řízení ve všech případech, v nichž je podezření na spáchání daných trestných činů. Povinností státu podle čl. 2 Úmluvy a judikatury ESLP je vytvořit účinný a nezávislý justiční systém, který bude schopen zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 2011 ve věci Anna Todorova v. Bulharsko, stížnost č. 23302/03, bod 72.).

17. Účinnost vyšetřování je hodnocena podle několika kritérií, která ve své judikatuře postupně vytyčil ESLP (srov. např. rozsudek ze dne 6. 7. 2005 ve věci Isajeva, Jusupova a Bazajeva v. Rusko, stížnost č. 57947/00, bod 209. a násl.), jež následně recipoval ve své judikatuře i Ústavní soud. Těmito kritérii jsou nezávislost a nestrannost, efektivita, rychlost a veřejná kontrola.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20 (N 180/102 SbNU 77) zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení zasáhnou svým postupem při prověřování podezřelého úmrtí ve zdravotnickém zařízení do základního práva poškozeného na účinné vyšetřování plynoucího z čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy, není-li jejich postup dostatečně rychlý a efektivní, zejména přistupují-li nekriticky ke shromážděnému důkaznímu materiálu, včetně závěrů znaleckého posudku, nebo pominou ze spisu vyplývající skutečnosti stěžejní pro právní posouzení věci.

19. V posuzované věci bylo prověřování trestního oznámení stěžovatelů provedeno policejním orgánem, který byl věcně i místně příslušný k posouzení jejich podání podle pravidel stanovených trestním řádem. Jde-li o nestrannost orgánů činných v trestním řízení, stěžovatelé namítají spříznění lékaře Nemocnice NMNM s vyšetřovatelem, nicméně tuto námitku situují do obecné roviny (v ústavní stížnosti neupřesnili, o kterého z lékařů jde, ani jaký příbuzenský vztah je předmětem jejich výtky), což pro kasační zásah Ústavního soudu nepostačuje. Dlužno doplnit, že vůči okresnímu státnímu zastupitelství a krajskému státnímu zastupitelství pochybnosti týkající se nestrannosti nevyslovili.

20. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1477/20 konstatoval, že celková doba řízení od podání trestního oznámení do vydání vyrozumění krajského státního zastupitelství činila jeden rok a téměř devět měsíců, tedy vyšetřování nebylo dostatečně účinné z hlediska rychlosti řízení, byť extrémní průtahy konstatovat nelze. Celková doba řízení v nyní posuzované věci byla srovnatelná (o necelý měsíc kratší), nicméně Ústavní soud vzal v potaz, že byly vyhotoveny dva znalecké posudky, přičemž prof. Antoš posudek, jehož zpracování zadali stěžovatelé, odeslal prvnímu stěžovateli až dne 9. 5. 2023. Ústavní soud tedy dovozuje, že - i když řízení mohlo proběhnout rychleji - není spolehlivého podkladu pro úsudek, že nebylo z tohoto hlediska dostatečně účinné, či dokonce zatížené extrémními průtahy.

21. Kritérium veřejné kontroly zahrnuje možnost stěžovatele nahlížet do spisu, činit si z něj výpisky a kopie (v uvedeném směru stěžovatelé námitky neuplatňují), jakož i vznášet důkazní návrhy a návrhy k vedení prověřování.

22. ESLP naplnění kritéria samotné efektivity trestního řízení hodnotí podle toho, zda orgány činné v trestním řízení musejí učinit přiměřená opatření vedoucí k zajištění důkazů, včetně zajištění očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivity (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2005 ve věci Nachova v. Bulharsko, stížnost č. 43577/98, bod 113.).

23. Dvěma posledně vymezeným kategoriím nedostatků účinnosti vyšetřování se míní stěžovatelé přiblížit zejména námitkami, že orgány činné v trestním řízení nekriticky vycházely ze znaleckých posudků, zejména posudku doc. Svobody, přičemž přehlížely vnitřní rozpory a zásadní mezery v dokazování.

24. Poskytováním zdravotní péče s náležitou odbornou úrovní podle § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Byl-li tedy postup při poskytování zdravotní péče z pohledu odborného (medicínského) objektivně správný (srov. § 49 téhož zákona), je třeba postup zdravotnického zařízení a jeho zaměstnanců považovat za postup lege artis, a nejde tak o protiprávní jednání, které by zakládalo odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou poškozené, včetně případné odpovědnosti trestněprávní. Postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se přitom vždy hodnotí tzv. ex ante, tedy na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování. Ani stanovení chybné nebo opožděné diagnózy nemusí opodstatňovat závěr, že došlo k porušení povinnosti vyplývající ze zákona, neboť pouze tehdy, je-li diagnostické pochybení lékaře zakládající porušení právní povinnosti doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta, vzniká odpovědnostní vztah. Závěr o porušení takové povinnosti ovšem může být namístě jen v případě, když nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupu pro její určování, které lékař zavinil a spočívá například v bezdůvodném nevyužití dostupných diagnostických metod (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2217/2017 a ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1286/2014).

25. Posouzení, zda zdravotní péče byla poškozené poskytována s náležitou odbornou úrovní, musí být založeno na odborných znalostech, předpokládá tedy provedení znaleckého dokazování, které státním orgánům nepřísluší nahrazovat vlastními úvahami [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673)].

26. Policejní orgán k posouzení postupu lékařského a dalšího zdravotnického personálu Nemocnice NMNM přibral znalce k vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví vnitřní lékařství. Znalec v závěrech znaleckého posudku podrobně popsal příčinu úmrtí poškozené, přičemž uvedl, že poškozená byla primárně hospitalizována s covidem-19 na infekčním oddělení a byla přijata na neurologické oddělení pro týden trvající bolesti páteře s propagací do obou dolních končetin. Při následné hospitalizaci dne 12. 7. 2022 byly opakovaně uváděny bolesti páteře a další potíže. Ve dnech hospitalizace 13. 7. až 14. 7. 2022 byly zmiňovány bolesti zad, bez zvracení, bez teplot, bez dušnosti. Bolesti zad byly zmiňovány i následné dny. Ve dnech 15. až 16. 7. 2022 poškozená poukazovala na bolesti žaludku, bolesti zad, následně křeče břicha, reagováno dne 15. 7. 2022 RTG břicha (bez známek neprůchodnosti), v 10:48 laboratorně CRP zjištěno 14,3 mg/l, následně bylo provedeno sonografické vyšetření břicha, dne 16. 7. 2022 nastalo krátkodobé bezvědomí, poškozená byla přeložena na interní JIP, v laboratoři zjištěno CRP 328, procalcitonin 89, následoval překlad na ARO, dokumentace od 12:20 zahrnuje záznam o extrémní metabolické acidóze, bylo provedeno sonografické vyšetření břicha (13:36) a CT břicha (16:07), kterým bylo zjištěno "masivní pneumoperitoneum pp. perforovaný žaludek", následovala operace dutiny břišní (19:40 - 20:35). Znalec připustil, že z pohledu (ovšem z "ex post" hodnocení) mohlo být teoreticky gastroskopické vyšetření provedeno dříve, tj. 15. 7. či 16. 7. 2022, ale z pohledu "ex ante" (což je legitimní způsob posouzení postupu lékařské péče) se to tak nejevilo. Dále uvedl, že ani toto teoreticky (ale ne prakticky) proveditelné vyšetření by však na osudu poškozené nic nezměnilo. Závažné onemocnění se vyvinulo extrémně rychle a při daném průběhu by nebylo medicínsky řešitelné. Současně konstatoval, že endoskopie žaludku mohla být teoreticky provedena již dne 15. 7. 2022, ale v jejím důsledku by došlo k perforaci nalezeného vředu a následně vzniku peritonitidy, tentokrát způsobené endoskopií, v důsledku čehož by poškozená zemřela. Znalec celkově postup léčby označil jako lege artis. Další znalec v posudku vyhotoveném z podnětu stěžovatelů rovněž konstatoval, že postup zaměstnanců Nemocnice NMNM byl "lege artis". Stěžovatelé přitom setrvávají v přesvědčení, že tyto znalecké posudky jsou nesprávné a jejich autoři ze shora vymezených pohnutek přehlíží, že adekvátní a včasná lékařská péče by předešla fatálnímu následku.

27. Posoudit všechny výše uvedené otázky je nemožné bez speciálních odborných znalostí z oblasti medicíny, kterými Ústavní soud přirozeně nedisponuje. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými orgány činnými v trestním řízení v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje jejich závěry za excesivní, vycházely-li na základě výsledků znaleckého dokazování zejména z toho, že diagnóza nebyla včas stanovena kvůli komorbiditám poškozené (příznaky atypicky probíhající vředové choroby byly zaměněny s podobnými příznaky onemocnění covid-19, jimiž rovněž trpěla) a provedení diagnostiky bylo ztíženo nezbytnými ochrannými opatřeními přijatými kvůli infekčnímu onemocnění poškozené, nicméně i v případě dřívějšího zjištění dalšího onemocnění poškozené by došlo ke komplikacím s fatálními následky.

28. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti neuvádějí, zda v řízení před orgány činnými v trestním řízení navrhovali doplnění dokazování dalším revizním posudkem, jehož vyhotovení je namístě zejména tam, kde soud či jiný státní orgán má pochybnosti o správnosti již vypracovaného posudku (které nebyly odstraněny ani po slyšení ustanoveného znalce) či nastala kolize mezi závěry vyhotovených posudků. Ústavní soud nicméně není přesvědčen o tom, že orgány činné v trestním řízení vybočily z požadavků na účinné vyšetřování, neopatřily-li si další znalecký posudek v procesní situaci, kdy oba znalecké posudky dovozovaly, že postup zaměstnanců zdravotnického zařízení byl lege artis. Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2486/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že je povinností orgánů činných v trestním řízení důkazy objektivně vyhodnotit z hlediska, zda existuje důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, nicméně v případě, že nemají takové poznatky, je namístě trestní věc odložit, nikoli ad infinitum pokračovat v doplňování dokazování.

29. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe (čl. 39 Listiny) vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek ("ultima ratio") pro zákonodárce, jakož i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu "ultima ratio" plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky občanského či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.

30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími policejního orgánu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství byla porušena jakákoliv ústavně zaručená základní práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu