Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Žilovská zemědělská a.s., sídlem Žilov 36, zastoupené Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem, sídlem Harantova 511/14, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 1228/2022-201, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Václava Neužila a Mileny Neužilové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Vedlejší účastníci (manželé) podali proti stěžovatelce žalobu o nahrazení projevu vůle k Okresnímu soudu Plzeň-sever. Žalobou se vedlejší účastníci snažili domoci toho, aby jim stěžovatelka jakožto vlastnice zemědělských pozemků nacházejících se pod skladem a vepřínem (v jejich společném jmění manželů) tyto pozemky prodala a došlo tak ke sjednocení vlastnického práva. Sklad i vepřín jako samostatné věci se nacházely na pozemku stěžovatelky a přesahovaly na dva pozemky ve vlastnictví vedlejších účastníků. Situaci následně zkomplikovalo ještě to, že vlivem digitalizace katastrální mapy se původní dotčený pozemek rozdělil na pět nových pozemků. Převážné části skladu a vepřína se po této změně nacházely jen na dvou pozemcích a ostatní pozemky sloužily k obsluze těchto staveb. 3. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastníci nabyli stavby od stěžovatelky v roce 2008. V roce 2016 převedla původní vlastnice pozemku pod stavbami tento (ještě nerozdělený) pozemek na stěžovatelku za 70 tis. Kč. Původní vlastnice pozemku měla před prodejem povinnost vyplývající z předkupního práva nabídnout pozemek vedlejším účastníkům (§ 3056 odst. 1 občanského zákoníku). Této povinnost nedostála, kupní smlouva mezi původní vlastnicí a vedlejšími účastníky tak byla podle § 2145 občanského zákoníku sjednána s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva. Okresní soud taktéž neshledal, že by se vedlejší účastníci uplatněním předkupního práva až na konci lhůty a až po neúspěšném vyjednávání o směně pozemků dopustili jednání proti dobrým mravům. Okresní soud dále s odkazem na judikaturu uvedl, že stěžovatelka je pasivně legitimována podle § 2144 odst. 1 občanského zákoníku, a že nedošlo k promlčení.
4. Okresní soud proto dospěl k závěru, že podle § 3056 odst. 1 občanského zákoníku svědčí vedlejším účastníkům předkupní právo k pozemkům, na kterých stojí sklad a vepřín. Ke stejnému závěru došel na základě § 3056 odst. 2 občanského zákoníku též ve vztahu k ostatním pozemkům, neboť jsou nezbytné k řádnému užívání těchto staveb. Na okolní pozemky ústí vrata obou staveb a tyto pozemky jsou nutné pro vjezd motorových vozidel a manipulaci před vraty. Skutečnost, že jsou v jedné ze staveb v současnosti zalepena vrata, nemá na posouzení věci vliv, neboť nejde o trvalou stavební úpravu. Všechny tyto pozemky jsou navíc obklopeny pozemky ve vlastnictví vedlejších účastníků a stěžovatelka by je proto ani tak řádně užívat nemohla, respektive by je (ani po provedení nezbytných stavebních úprav) nemohla užívat hospodářsky významným způsobem. Okresní soud vzal také v úvahu, že původní pozemek zamýšlela původní vlastnice prodat jako celek. Rozhodl, že stěžovatelka jako prodávající a vedlejší účastníci jako kupující uzavírají kupní smlouvu, ve které stěžovatelka prohlašuje, že je výlučným vlastníkem dotčených pozemků, že prodává tyto pozemky vedlejším účastníkům do společného jmění manželů, že jsou vedlejší účastníci zavázáni uhradit stěžovatelce částku bezmála 47 tis. Kč, a že správní poplatek uhradí vedlejší účastníci, kteří v součinnosti se stěžovatelkou podají návrh na vklad (výrok I). Rozhodl též, že je stěžovatelka povinna nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši bezmála 42 tis. Kč (výrok II).
5. K odvolání stěžovatelky změnil Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu tak, že kupní cena pozemků uvedená ve výroku I činí 70 tis. Kč (neboť částka 47 tis. Kč byla zjevně chybná). Ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil a ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry (byť právní závěry mírně korigoval). Původní vlastnice pozemku nesplnila řádně povinnost vyplývající z předkupního práva. Plně se též ztotožnil s hodnocením o nedělitelnosti pozemků, neboť bez pozemků okolo staveb by je vedlejší účastníci nemohli využívat. Základní kritérium je posuzování nezbytnosti pozemků k samostatným stavbám. Skutečnost, jak v současnosti stěžovatelka užívá tyto pozemky, nehraje roli. Stěžovatelka má přístup ke své silážní jámě (na jiném pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků) i v současnosti zajištěn pomocí nájmu a navíc to nemá vliv na posouzení této věci.
6. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl. Věc meritorně projednal, neboť otázka aplikace § 3056 odst. 2 občanského zákoníku v souvislosti s posouzením oddělitelnosti části pozemku se stavbou a kritérií podstatného ztížení jejich užívání a požívání, a dále v souvislosti s určením části pozemku nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, nebyla v jeho rozhodovací praxi dosud řešena. Uvedl, že jde o specifický případ, neboť předkupní právo se vztahovalo původně k jednomu pozemku, načež došlo k rozdělení tohoto pozemku. Předkupní právo je tak třeba uplatnit ke všem novým pozemkům a případně aplikovat korekční pravidlo obsažené v § 3056 odst. 2 občanského zákoníku. Soud ve své úvaze musí vycházet především z charakteru a povahy stavby, způsobu jejího řádného využití, požadavku na zajištění přístupu ke stavbě, požadavku na údržbu stavby a hospodaření s ní, ekonomického využití apod. Byť to přímo z textu zákona nevyplývá, měl by přihlédnout také k tomu, aby po oddělení zbylá část nepředstavovala pro vlastníka pozemku znehodnocenou část vlastnictví. Jiná bude úvaha soudu o funkční vazbě stavby a pozemku u rodinného domu, rekreační chaty, průmyslového areálu apod. Rozhodnutí bude v zásadě na úvaze soudu, kterou však musí soud řádně odůvodnit a která nesmí být zjevně nepřiměřená. V této věci zohlednil krajský soud všechny podstatné okolnosti a Nejvyšší soud se s jeho hodnocením plně ztotožnil. Přestože otázku nezbytnosti užívání pozemků primárně vztáhl ke stavbám ve vlastnictví žalobců, zabýval se i potřebami a oprávněnými zájmy stěžovatelky jako vlastnice pozemků. Úvahu krajského soudu proto nepovažoval za zjevně nepřiměřenou. Taktéž se ztotožnil s tím, že nedošlo k porušení dobrých mravů a krajský soud se v tomto ohledu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že rozsudek Nejvyššího soudu trpí kvalifikovanou vadou spočívající v nesprávné interpretaci a aplikaci § 3056 a § 3059 občanského zákoníku. Na posuzovanou věc se má správně použít jako lex specialis norma podle § 3059 občanského zákoníku a Nejvyšší soud použitelnost tohoto ustanovení na posuzovanou věc vůbec nehodnotil. Toto ustanovení je třeba aplikovat proto, že představuje menší zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Nejvyšší soud se tak měl minimálně touto okolností zabývat, což neučinil. Jeho rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud současně nesprávně vyložil kritéria obsažená v § 3056 odst. 2 občanského zákoníku. Dopustil se neakceptovatelné libovůle, neboť vycházel z kritérií, které z tohoto ustanovení neplynou a omezil tak vlastnické právo stěžovatelky neústavním způsobem. Je třeba restriktivního výkladu, protože při konkurenci superficiální zásady a vlastnického práva stěžovatelky má přednost vlastnické právo.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
10. Stěžovatelka uplatňuje argument (aplikace § 3059 občanského zákoníku), který v řízení před civilními soudy nepoužila. Vzhledem k tomu, že šlo o dosud neřešenou právní otázku, měla tento argument uplatnit již před Nejvyšším soudem, neboť jeho úkolem je sjednocování judikatury a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto roli nahrazovat. Skutečnost, že se Nejvyšší soud výslovně nevypořádal s důvodem pro neuplatnění § 3059 občanského zákoníku, nepředstavuje žádnou vadu. Z vyžádaného soudního spisu nevyplývá, že by mělo jít o případ spadající pod toto ustanovení. Již na první pohled je z katastrální mapy zřejmé, že jde o pozemky stěžovatelky (původně jeden pozemek), na kterých je převážná část staveb vedlejších účastníků a stavby přesahují jen na pozemky ve vlastnictví vedlejších účastníků. Je zjevné, že Nejvyšší soud citované ustanovení na věc neaplikoval, jelikož k tomu neshledal podle obsahu spisu důvod. Bylo úkolem stěžovatelky, aby před civilními soudy uplatnila a obhájila argumenty, proč se na tuto situaci § 3059 občanského zákoníku má použít. Nejvyšší soud tudíž postupoval v souladu s ústavními požadavky.
11. Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky ani při vyhodnocování kritérií podle § 3056 odst. 2 občanského zákoníku. Toto ustanovení Nejvyšší soud vyložil. Detailně rozepsal své úvahy a jeho rozhodnutí libovůlí netrpí. S odkazem na závěry krajského soudu srozumitelně vysvětlil, že dotčené pozemky okolo skladu a vepřína slouží jako přístupové cesty nebo jako manipulační plocha pro zemědělskou techniku či nákladní vozidla. K tomuto účelu nejsou potřebné jen velmi malé a zanedbatelné části pozemků, které by oddělením ztratily jakýkoli hospodářský význam a stěžovatelce by proto byly v podstatě k ničemu. Uvedl, že otázku nezbytnosti vyložil krajský soud ve vztahu k vedlejším účastníkům, i ve vztahu ke stěžovatelce a neshledal úvahu krajského soudu zjevně nepřiměřenou (body 16 až 31 napadeného rozsudku). Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu nepovažuje za extenzivní omezení vlastnického práva stěžovatelky.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu