IV. ÚS 1292/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a podává ji dále proti průtahům a nečinnosti Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v trestní věci sp. zn. 3 T 30/2022, s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na stěžovatele byla u krajského soudu podána obžaloba pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem spáchaným ve spolupachatelství, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dále zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a odst. 5 trestního zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní (dále jen "policejní orgán") ze dne 12. 8. 2021 č. j. NCOZ-1120-249/TČ-2021-412301H zajištěny tři pozemky v kat. úz. P. Z podnětu stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 12. 11. 2021 č. j. 9 To 67/2021-16976 usnesení policejního orgánu zrušil a uvedené nemovité věci znovu zajistil, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou náhradní hodnotou výnosu z trestné činnosti ve výši 132 952 366 Kč.

3. Dne 10. 4. 2023 stěžovatel podal žádost o zrušení zajištění věcí ve smyslu § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterou krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 zamítl. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla předložena k rozhodnutí vrchnímu soudu. Dne 7. 1. 2024 stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu s odůvodněním, že dne 13. 4. 2023 byla podána žádost o zrušení zajištění věci obchodní společností X a jeho věcí, přičemž mu bylo doručeno dne 5. 1. 2024 vypořádání další žádosti usnesením krajského soudu ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346, z něhož plyne, že o žádosti ze dne 13. 4. 2023 nebylo dosud rozhodnuto, ač od jejího podání uplynula doba 9 měsíců. S ohledem na to stěžovatel podal podle § 174a odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudech a soudcích), návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - k rozhodnutí o žádosti o zrušení zajištění věci ze dne 13. 4. 2023. Tento návrh stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením podle § 174a zákona o soudech a soudcích zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí návrhu vrchní soud odůvodnil zjištěním, že krajský soud nesporně učinil úkon, vůči němuž stěžovatelův návrh na určení lhůty směřoval, a to rozhodnutím ze dne 29. 12. 2023, čímž bylo dosaženo cíleného efektu, tj. procesní úkon, u kterého byly namítány průtahy v řízení, již příslušný soud učinil.

Argumentace stěžovatele

4. Krajský soud podle stěžovatele dlouhodobě vyjadřuje nezájem rozhodnout o legitimaci Úřadu evropského veřejného žalobce v trestní věci sp. zn. 3 T 30/2022, přičemž stěžovatel namítá, že tento úřad požadovanou legitimaci uvedenou trestní věc stíhat nemá, a proto jeho veškeré procesní úkony jsou od počátku nezákonné a neplatné, tedy i zajištění věcí, a že legitimace musí být přezkoumatelná v jakékoliv fázi řízení. Stěžovatel dodává, že i podle judikatury Ústavního soudu [v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18 (N 206/103 SbNU 68)] musí být o návrhu na zrušení zajištění věci rozhodnuto neodkladně, což nemůže splňovat doba dosahující mnoha měsíců jako v jeho věci. Ochranu práv nezajistil ani vrchní soud, protože napadeným rozhodnutím nenařídil krajskému soudu lhůtu k provedení procesního úkonu. Stěžovatel se domnívá, že jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním využil právě návrh na provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (pozn. stěžovatel zjevně vychází z usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1067/24, vydaného v jeho věci, s tím, že tehdy stěžovatel ústavní stížností nenapadl v záhlaví uvedené rozhodnutí vrchního soudu a jeho stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná). S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud o jeho ústavní stížnosti rozhodnul v co nejkratší lhůtě.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, resp. v němž mělo dojít k zásahu do jeho práv. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

7. Těžiště stěžovatelovy stížnostní argumentace tvoří námitka, že obecné soudy (zejména krajský soud) se při rozhodování o stěžovatelových opakovaných žádostech o zrušení zajištění věci podle § 79f odst. 2 trestního řádu nezabývaly jeho tvrzením, že Úřad evropského veřejného žalobce nemá v jeho věci legitimaci jej stíhat, a proto i veškeré procesní úkony - a tedy i zajištění věci - jsou nezákonné a neplatné. Ústavní soud zjistil, že krajský soud přípisem ze dne 21. 2. 2024 zaslal obhájci stěžovatele protokoly z hlavního líčení a informoval ho o tom, že soudní spis byl předložen k rozhodnutí vrchnímu soudu, neboť tento soud bude rozhodovat o stížnostech obžalovaných a zúčastněných osob proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění věci. Dále ho v tomto přípise upozornil, že nevyhověl jeho návrhu na vydání rozhodnutí o (nedostatku) pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce s tím, že i tento návrh předložil vrchnímu soudu. Pokud krajský soud návrhu stěžovatele nevyhověl (jak v přípise výslovně uvádí), nelze bez dalšího uvažovat o tom, že se dopustil průtahů tím, že neučinil procesní úkon, jak předpokládá § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích [srov. nález ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)]. Shledával-li stěžovatel nezákonnost rozhodnutí o zajištění věci v nedostatku legitimace (pravomoci) Úřadu evropského veřejného žalobce v jeho věci, mohl tuto námitku uplatnit ve stížnosti podle § 141a násl. trestního řádu proti usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho návrhu na zrušení zajištění věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, zdali svou námitku o nedostatku legitimace Úřadu evropského veřejného žalobce ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění věci uplatnil, resp. s jakým výsledkem.

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou hlubší argumentaci pro svůj závěr o nedostatku legitimace Úřadu evropského veřejného žalobce v jeho věci nenabízí, ani se hlouběji nezabývá tím, zda tuto otázku mohou obecné soudy rozhodující "toliko" o (zrušení) zajištění věci posuzovat [stěžovatelův odkaz na čl. 5 odst. 3 a čl. 42 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017 12, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, a na § 181 odst. 1 trestního řádu je v tomto ohledu nedostatečný]. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech respektuje princip subsidiarity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1067/24, bod 8.). Ten se projevuje mimo jiné v tom, že Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo k zásahu do jejich postupu v řízení až tehdy, kdy ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají a kdy základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.

9. Jak již bylo uvedeno, krajský soud se v přípise adresovaném obhájci stěžovatele výslovně vyslovil tak, že pokud stěžovatel po něm žádal, aby se vyjádřil k pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce, tomuto návrhu nevyhověl s tím, že posouzení zákonnosti trvání zajištění věcí patřících mimo jiné i stěžovateli bude posuzovat vrchní soud. Z toho důvodu není v posuzované věci dán prostor k tomu, aby ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu bylo zrušeno, respektive k tomu, aby se Ústavní soud vymezil proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jak tvrdí stěžovatel, neboť k nápravě stěžovatelem tvrzených pochybení jsou povolány především obecné soudy (tj. vrchní soud jako soud stížnostní).

10. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2024

Josef Fiala v. r. předseda senátu