IV. ÚS 1329/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu (I. skutek), a podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Uvedeného zločinu se podle zjištění obvodního soudu dopustil stěžovatel tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A (dále jen "A") uplatnil dne 27. 12. 2017 u finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 5, v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2017 odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu na základě fiktivních faktur od dodavatelky obchodní společnosti B (dále jen "B"), ačkoliv věděl, že tato plnění nebyla společností nikdy přijata a nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu je v rozporu s § 72 a 73 zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané hodnoty. Pokusil se tak záměrně, za pomoci V. K. a stěžovatelky, osob jednajících za B, vylákat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 324 975 Kč, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo v důsledku zahájení řízení správcem daně.

3. Obvodní soud týmž rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Uvedeného zločinu se podle zjištění obvodního soudu dopustila stěžovatelka tím, že v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2017, jako osoba jednající za B, podepsala účelově vytvořené podnájemní smlouvy datované ke dni 2. 1. 2017, týkající se bytových jednotek č. 7 a č. 8 na adrese X, které měly být podnajaty A, zastoupené stěžovatelem coby jednatelem a společníkem, ačkoliv věděla, že tato plnění nebyla nikdy uskutečněna a podnájemní smlouvy, jakož i faktura č. 101117, kterou vystavil za B pro A V. K., byly vyhotoveny pouze za účelem vylákání neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty ve výši 226 800 Kč za zdaňovací období listopad 2017, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo v důsledku zahájení řízení správcem daně.

4. Obvodní soud stejným rozsudkem odsoudil i další spoluobviněné (V. K. a A).

5. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

6. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy neprovedly důkazy navržené obhajobou, nehodnotily důkazy postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu a v jejich věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelů obecné soudy porušily své zákonné povinnosti, když nedoplnily dokazování a nevypořádaly se náležitě s jejich důkazními návrhy, konkrétně s návrhem na výslech svědků P. N., O. V., M. P. a J. K., ačkoliv šlo o důkazy podstatné.

8. Stěžovatelé tvrdí, že údajná trestná činnost, která měla spočívat ve dvou okruzích fiktivní fakturace - za podnájem bytových jednotek a prodej skleněných tabulí - nebyla prokázána, a tedy ani nebyla vyvrácena jejich obhajoba.

9. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která označují za nesprávná, stěžovatelé nejprve rekapitulovali časovou posloupnost zkoumaných událostí a následně uzavřeli, že veškeré důkazy plně podporují jejich verzi skutkového děje. Soudům vytýkají, že setrvaly na svém nesprávném skutkovém a právním hodnocení věci, zejména když bylo citovanými svědeckými výpověďmi (svědci K., V., K., S., M., Š. a M.) prokázáno, že A v bytových jednotkách podnikala. Stěžovatelé zdůrazňují, že spoluobviněná A disponovala dostatečnou finanční částkou na úhradu předmětných - údajně fiktivních - závazků. Obecné soudy svá rozhodnutí zatížily rozpory mezi provedenými důkazy - zejména výpověďmi svědků V., K., S., M. a listinných důkazů ohledně solventnosti A - a skutkovými zjištěními.

10. Podle stěžovatelů neobstojí závěr obecných soudů, že veškeré dokumenty vztahující se k fiktivním plněním byly vytvářeny až po termínu uskutečněného plnění. Přitom takový postup je v podnikatelském světě běžný, např. z důvodu, že úprava obchodních prostor trvá řádově měsíce, a stejně tak tomu bývá při obchodování mezi spřízněnými subjekty v přátelském vztahu. Stěžovatelé dále zpochybňují věrohodnost svědků K. a J. P. Obecné soudy bez důkazů a jejich hodnocení dospěly k závěru, že stěžovatelé naplnili subjektivní stránku trestného činu, pro který byli odsouzeni.

11. Stěžovatelé posléze obrací pozornost k pravidlu in dubio pro reo a prohlašují, že rozhodnutí obecných soudů jsou založená na víře a domněnkách, nikoli prokázaném skutkovém stavu. Jsou proto v rozporu s důkazy i elementární logikou. Výsledek řízení před obvodním soudem a městským soudem neústavně aproboval Nejvyšší soud.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.

17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelé námitky tohoto druhu neuplatnili.

18. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

19. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

20. Do druhé a třetí kategorie vad důkazního řízení lze zařadit námitky stěžovatelů, že skutková zjištění soudů, podle kterých se dopustili inkriminovaného zločinu, vychází z neúplného dokazování (jestliže nebyly provedeny všechny jimi navrhované - podstatné - důkazy) a neodpovídají obsahu těch důkazů, které byly provedeny, a tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Stěžovatelé dovozují, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť neuznaly jejich obhajobu, v níž argumentovali, že sporné fakturace nebyly fiktivní.

21. K námitkám stěžovatelů vůči výpovědím svědků (K., V., K., S., M., Š., M. a P.) lze zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na soudní ochranu je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 trestního řádu a § 134 odst. 2 trestního řádu.

22. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky o výstižnosti hodnocení výpovědí stěžovatelů a svědků učiněného obvodním soudem (a akceptovaného městským soudem i - v mezích dovolacího přezkumu - Nejvyšším soudem), neshledal, že by uvedené závěry a posouzení, jaké skutečnosti k nim soud vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti. Obecné soudy nevycházely pouze z výpovědí výše jmenovaných svědků, ale též z dalších důkazních prostředků. Dovodily, že veškeré dokumenty ve vztahu k (fiktivnímu) podnájmu a (fiktivnímu) nákupu skel byly vytvořeny účelově až po termínu uskutečněného plnění - podnájemní smlouvy byly vytvořeny cca měsíc po skončení nájemního období, tzn. cca rok poté, co měly být podepsány (datum údajného podepsání 2. 1. 2017, smlouvy vytvořeny 17. 1. 2018) a všechny byly antedatovány. Tyto časové diskrepance potvrzovala též konkretizovaná e-mailová komunikace. Stěžovatelé je bagatelizují námitkami, že jde o nikoli výjimečnou praxi mezi "spřízněnými subjekty v přátelském vztahu", nicméně z hlediska ústavněprávního přezkumu je určující, že závěry soudů nepostrádají skutkovou ani logickou oporu v důkazních prostředcích. Skutečnost, že označené bytové jednotky A (údajná podnájemkyně) ve skutečnosti neužívala, vzaly soudy za prokázané též z fotodokumentace pořízené v odlišné věci správním orgánem. Podle obecných soudů o fiktivnosti obchodních případů museli stěžovatelé vědět, a tedy jim muselo být známo, že k deklarovanému plnění od B ve vztahu k A nikdy nedošlo.

23. Obecné soudy svá rozhodnutí nezatížily vadami spočívajícími v opomenutí důkazů (výslechem svědků P. N., O. V., M. P., J. K. a neztotožněné "uklízečky XX"), jelikož ústavně konformním způsobem vysvětlily, že provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné (srov. bod 27. rozsudku obvodního soudu a bod 22. usnesení městského soudu).

24. Extrémní vybočení z rámce výkladu a aplikace právních norem nepředstavuje ani posouzení subjektivní stránky trestného činu. Obvodní soud se úmyslem výslovně zabýval toliko v bodu 40. rozsudku, nicméně z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřetelně zřejmé, že vytvořili-li stěžovatelé - podle obecných soudů - fiktivní transakce a jim odpovídající doklady zcela vědomě a záměrně za účelem vytvoření podmínek (tedy spíše zdání jejich reálnosti) pro uplatnění nadměrného odpočtu daně a tím získání majetkové výhody, šlo o úmyslné zavinění.

25. Stěžovatelé vytýkají, že Nejvyšší soud se nezabýval jejich námitkami a nereagoval na vady soudů nižších stupňů, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami, neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

26. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.

27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu