Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Jendrejovského, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2024 č. j. 25 Cdo 1545/2024-295, II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2023 č. j. 27 Co 168/2023-265, a II. a IV. výroku rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. února 2023 č. j. 8 C 189/2021-208, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Belšán & Partners advokátní kancelář, s. r. o., sídlem Husova 386, Drahelčice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit advokát Mgr. Belšán, vykonávající advokacii prostřednictvím vedlejší účastnice. Škoda měla stěžovateli vzniknout tím, že byl ve sporu, v němž jej zastupoval Mgr. Belšán, neúspěšný a musel žalující straně zaplatit částku 1 562 448 Kč a úroky z prodlení. Dále požadoval náhradu nákladů exekuce ve výši 525 115,80 Kč vedené proti němu, náhrady marně vynaložených nákladů na zajištění úvěru, omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 102 747,86 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 6 090 126,92 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok), zamítl rovněž žalobu, jíž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaslat mu písemnou omluvu ve specifikovaném znění (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Vyšel ze zjištění, že advokát Mgr. Belšán zastupoval stěžovatele v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pod sp. zn. 6 Cmo 259/2019 proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 79 Cm 213/2012-242, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., částku 1 562 448 Kč s příslušenstvím. Mgr. Belšán neinformoval stěžovatele o povinnosti uhradit soudní poplatek za podané odvolání ve stanovené lhůtě, která marně uplynula. Žádost o osvobození od placení soudního poplatku podal opožděně, a proto soud řízení o odvolání zastavil, takže pro stěžovatele nepříznivý výrok nabyl právní moci. Mgr. Belšán neinformoval stěžovatele ani o tomto rozhodnutí. Naopak ho ujišťoval, že se věc stále projednává, což vedlo až k nařízení exekuce na majetek stěžovatele. Kvůli uvedeným pochybením Mgr. Belšána přiznal soud stěžovateli náhradu škody ve výši nákladů exekuce, které by jinak nevznikly (částku 525 115,80 Kč), náhradu marných nákladů na sjednání hypotečního úvěru (částku 77 632,06 Kč), náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, přičemž při stanovení výše této náhrady vyšel z částky uplatněné v obdobném typu řízení. Zohlednil, že Mgr. Belšán hrubě porušil své povinnosti, úmyslně stěžovateli zatajil stav odvolacího řízení a ještě se v něm snažil i po nařízení exekuce vzbudit dojem, že jde o pochybení soudu.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil III. výrok rozsudku okresního soudu a vedlejší účastnici uložil, aby stěžovateli zaslala písemnou omluvu ve specifikovaném znění (I. výrok), potvrdil II. výrok (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (III. a IV. výrok). Vrchní soud nemohl podle krajského soudu v odvolacím řízení (pro pochybení Mgr. Belšána) přezkoumat pro stěžovatele nepříznivý výrok, avšak z jeho rozhodnutí (neboť se zabýval přezkoumáním rozsudku na základě odvolání protistrany) se podává, že aproboval rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutkových zjištěních i právních závěrech. Souhlasil, že obchodní společnost FlyNetwork, s. r. o., alespoň v hrubých rysech prokázala vznik újmy vzniklé v důsledku jednání bývalých jednatelů (tedy i stěžovatele). Představu stěžovatele, že by byla žaloba obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., šikanózní nebo v rozporu s dobrými mravy, vrchní soud nesdílel. Krajský soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že by se stěžovatel v původním řízení nedomohl lepšího právního postavení, a to ani zčásti, je závěr okresního soudu o absenci příčinné souvislosti správný. Krajský soud považoval ve shodě s okresním soudem za důvodný nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, avšak jeho postup ohledně omluvy označil za formalistický, a proto nároku na poskytnutí omluvy po změně její formulace vyhověl.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože ho neshledal přípustným a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že městský soud v původním řízení zjistil, že stěžovatel skutečně vybral prostředky obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., aniž by je řádně zaúčtoval, a společnost nesla důkazní břemeno o protiprávním jednání stěžovatele, vzniku škody i příčinné souvislosti. Tato východiska soudu prvního stupně nebyla stěžovatelem ani v navazujícím řízení (z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí - pozn. Ústavní soud) zpochybněna. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nemohlo založit ani stěžovatelovo tvrzení, že řízení vyvolané obchodní společností FlyNetwork, s. r. o., představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Úvaha soudů nižších stupňů o tom, zda konkrétní výkon práva je nebo není v rozporu s dobrými mravy, náleží plně právě jim, a Nejvyšší soud by do jejich úvahy mohl zasáhnout jen tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebylo splněno. Přípustnost dovolání nemohl založit ani stěžovatelův nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění, neboť i do této úvahy soudů nižších stupňů by mohl Nejvyšší soud zasáhnout jen v případě, že by jimi přiznaná výše zadostiučinění byla zjevně nepřiměřená. Stěžovateli byla ovšem podle Nejvyššího soudu přiznána náhrada plnící satisfakční funkci a její výše odpovídá náhradám, které jsou v souladu s judikaturou přiznávány v obdobných případech.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, které nejprve obsáhle rekapituluje, a dále uvádí, že se vzdal své majetkové účasti v obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., za částku ve výši 2 Kč ve prospěch zbývajících společníků, kteří ve společnosti zůstali, načež proti němu byla podána žaloba, což nemohl předpokládat. Stěžovatel souhlasí se závěry obecných soudů, že nahlíženo jednotlivě, nelze samo o sobě považovat za šikanózní výkon práva, uplatní-li obchodní společnost svá práva u soudu. Rovněž stěžovatel souhlasí s tím, že ztráta příslušných dokumentů bývalého jednatele nevylučuje jeho možnou obranu u soudu, pouze ji znesnadňuje. Obchodní společnost rovněž nikdo nemůže nutit k pokračování v podnikatelské činnosti, na druhou stranu jsou dány takové okolnosti případu, že obecné soudy pominuly kontext postupu obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., který by podle stěžovatele neměl požívat právní ochrany. Obchodní společnost FlyNetwork, s. r. o., se totiž svých pohledávek začala po bývalých jednatelích domáhat až po sedmi letech zpětně a soudu předložila 500 stran dokumentů zachycujících podle ní sporné transakce. Stěžovatel přenechal svůj podíl v obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o. (novým) společníkům za zcela symbolickou částku, přesto na něj byla podána žaloba s cílem získat několik milionů korun. Z uvedené situace stěžovatel dovozuje, že společnost FlyNetwork, s. r. o., nevykonávala v podstatě žádnou obchodní činnost a zabývala se toliko vymáháním pohledávek proti svým bývalým společníkům (jednatelům). Společnost tedy uvedené prostředky, vymáhané mimo jiné i po něm, vlastně nepotřebuje, kdežto jejich vydání je pro stěžovatele v podstatě likvidační. Takový výkon práv považuje stěžovatel za rozporný s dobrými mravy a v této souvislosti blanketně odkazuje zejména na několik nálezů Ústavního soudu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Je-li ústavní stížností napadán i IV. výrok rozsudku okresního soudu, který III. výrokem rozsudku změnil krajský soud, není k rozhodování o ústavnosti takového výroku okresního soudu Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
9. Stěžovatelova argumentace postrádá ústavněprávní rozměr (za argumentaci s ústavněprávním rozměrem přitom nelze považovat blanketní odkazy na judikaturu Ústavního soudu). Primárně rozporuje postup obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., přičemž uplatňování jejích nároků považuje stěžovatel za rozporné s dobrými mravy. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí ovšem vzešla z řízení navazujícího, v němž byla posuzována odpovědnost vedlejší účastnice, respektive Mgr. Belšána, který prostřednictvím ní vykonával advokacii a zastupoval stěžovatele. Obecné soudy velmi podrobně a přesvědčivě v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, za která pochybení Mgr. Belšán odpovídá, a proto lze stěžovateli přiznat náhradu škody nebo nemajetkové újmy. V této souvislosti poukázaly na základní východisko, že se stěžovatel nemohl pro pochybení Mgr. Belšána aktivně účastnit odvolacího řízení v původním sporu, avšak stěžovatel by v tomto řízení s největší pravděpodobností nebyl úspěšný.
10. S těmito okolnostmi se stěžovatel v ústavní stížnosti nevyrovnává, svoji argumentaci upíná proti postupu obchodní společnosti FlyNetwork, s. r. o., a tím se v podstatě argumentačně zcela míjí s napadenými rozhodnutími. Obecné soudy hodnotily pouze odpovědnost vedlejší účastnice, prostřednictvím níž Mgr. Belšán vykonával advokacii (zastupoval stěžovatele) a dopustil se hrubých pochybení. Jak bylo uvedeno, v jejich postupu či meritorním rozhodnutí Ústavní soud neshledal nic neústavního. 11. Pro úplnost zbývá dodat, že stěžovatel závěrečným petitem ústavní stížnosti výslovně napadá též III. výrok rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně, což krajský soud zdůvodnil shodným úspěchem stran. Proti tomuto závěru stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá argumentaci a Ústavní soud - s ohledem na výsledek řízení ve věci samé - takovýto výrok krajského soudu o náhradě nákladů nalézacího řízení akceptuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu