IV. ÚS 1402/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a s právem na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 5 670 079,94 Kč s příslušenstvím, jako pojistného plnění, a dále částky 94 348 Kč jako náhrady za vynaložené náklady. Obvodní soud zjistil, že vedlejší účastník vykonává správu specifikovaného domu a pozemku, přičemž žalovaný nárok má vyplývat z pojistné smlouvy, neboť dne 14. 4. 2014 došlo k pojistné události - spravovaný dům postihlo krupobití, které poškodilo okna, a škodnou událost vedlejší účastník nahlásil stěžovatelce začátkem roku 2016. Dopisem ze dne 21. 4. 2016 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi sdělila, že spis o škodné události odkládá bez výplaty pojistného plnění, protože provedeným šetřením nebylo prokázáno, že ke vzniku škody došlo krupobitím. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 1. 12. 2022 č. j. 27 C 98/2018-191 žalobu vedlejšího účastníka zamítl (I. výrok), vedlejšímu účastníku řízení uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovatelce ve výši 454 766,40 Kč (II. výrok) a České republice - obvodnímu soudu ve výši 9 843,80 Kč (III. výrok). Nárok na pojistné plnění a na související nároky obvodní soud zamítl s odůvodněním, že důvod k plnění nebyl podložen smluvním ujednáním v pojistné smlouvě a nelze rozšiřovat rozsah pojistného plnění nad rámec toho, co bylo v pojistné smlouvě ujednáno. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť úspěšná stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů, které v řízení vynaložila.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání, které podle Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") nebylo důvodné, a proto rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatelky ho změnil tak, že výše náhrady činí 4 500 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 800 Kč (II. výrok). Rozhodnutí o věci samé odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastník neprokázal své tvrzení o tom, kdy k pojistné události mělo dojít; neunesl tedy důkazní břemeno, a proto se žalobou neuspěl. Výrok o náhradě nákladů pro řízení před soudy obou stupňů odůvodnil tak, že byť byla stěžovatelka ve věci plně úspěšná, nepovažoval její zastoupení advokátem v řízení za náklad potřebný k účelnému bránění práva. Podle městského soudu je stěžovatelka, jako pojišťovna, dostatečně personálně i materiálně vybavena k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí o pojistném plnění, svá práva a zájmy vyplývající z pojistných smluv, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, nešlo-li by o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, ev. jazykové znalosti. Pokud se stěžovatelka nechala v běžném soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, když obsahem sporu byla její běžná agenda, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Při určení výše náhrady městský soud použil vyhlášku č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka, po stručném shrnutí předchozího řízení, brojí proti závěru městského soudu o neúčelném vynaložení nákladů na právní zastoupení (viz výše) a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Uvedený závěr městského soudu považuje za nesprávný z několika důvodů: Není veřejnou institucí, nehospodaří s veřejnými prostředky a neplní veřejný účel, je ryze soukromoprávním komerčním subjektem, je akciovou společností, jejímž jediným cílem a účelem je dosahování zisku svým akcionářům. Je bez významu, že disponuje zaměstnanci s právnickým vzděláním, neboť tito zaměstnanci jsou pověřeni jinou právní agendou, a ve sporech, v nichž figuruje na straně žalované, se nechává zastupovat advokáty specializovanými na danou problematiku (např. medicinské právo, dopravní právo, pojistné právo, nemajetková újma), kteří mají současně praktické zkušenosti s procesním právem. Ústavně zaručené právo na právní pomoc zahrnuje právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Nelze spravedlivě požadovat, aby účastník nesl náklady spojené s obranou proti vymáhanému nároku ke své tíži bez možnosti jejich náhrady.

5. Posléze stěžovatelka předkládá výklad pojmu "účelný" v použitém § 142 odst. 1 o. s. ř. a konstatuje, že nelze účastníka sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že šlo o "běžnou agendu", protože šlo o spor značně komplikovaný. Účelnost právního zastoupení potvrzuje i úspěšný výsledek soudního sporu, když žaloba byla po 6 letech pravomocně zamítnuta.

6. Vznik nákladů právního zastoupení podle stěžovatelky zavinil vedlejší účastník, který zažaloval sporný nárok s vědomím, že jeho pokazování bude velmi obtížné, a proti třem zamítavým rozsudkům se postupně třikrát odvolal. Část odpovědnosti za délku a nákladnost řízení nese i městský soud, který v průběhu řízení zamítavý rozsudek obvodního soudu dvakrát zrušil a věc mu vrátil, aby následně zamítavé rozhodnutí napotřetí potvrdil.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů, (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Dále Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem sjednocovat judikaturu o náhradě nákladů řízení. To je úkol obecných soudů, které jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice a smyslu a účelu zákona či jiného právního předpisu. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují právo ústavně souladným způsobem [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19.].

9. V posuzované věci je třeba ještě zohlednit skutečnost, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou - minimálně v rozsahu tzv. nosných důvodů - závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že právní názor obsažený v odůvodnění jeho rozhodnutí - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech zakládá právo též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.

10. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k ústavně souladnému výkladu tzv. potřebnosti a účelnosti nákladů vynaložených v soudním řízení platí, že u některých subjektů, jejichž činnost je, zjednodušeně řečeno, materiálně a personálně zajištěna z veřejných prostředků, nelze považovat náklady jimi vynaložené v soudním řízení na odborné právní zastoupení za vynaložené účelně, nejde-li o právní problematiku, která přímo nesouvisí s činností daného subjektu či o právní problematiku velice specializovanou [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507), a další]. Stěžovatelka logicky namítá, že do okruhu těchto subjektů nepatří.

11. Ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3318/21 Ústavní soud vyslovil, že obsahem práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je oprávnění účastníka řízení rozhodnout se, zda se v řízení nechá zastoupit právním zástupcem. Omezí-li obecný soud náklady na odborné právní zastoupení spolku, který s ohledem na účelové zaměření své činnosti disponuje odborným právním zázemím a jehož činnost není materiálně ani personálně navázána na výkon veřejné moci či veřejné prostředky, postupuje, spočívá-li jeho úvaha toliko na právní odbornosti a účelovém zaměření činnosti spolku, v rozporu s jeho právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Uvedené soudu však nebrání při posouzení tzv. účelnosti a potřebnosti nákladů na odborné právní zastoupení zohlednit i jiné okolnosti, které mohou vést k omezení práva na náhradu nákladů soudního řízení, například lze-li v chování účastníka řízení spatřovat zneužití práva či jde-li o nadbytečné nebo s věcí nesouvisející náklady. Z tohoto nálezu tak lze dovodit, že u nositelů práv na právní pomoc, kterým bezpochyby je i stěžovatelka, není jejich odbornost (bez vazeb jejich činnosti na veřejné prostředky a výkon veřejné moci) dostatečným argumentem pro závěr o neúčelnosti jimi vynaložených nákladů na odborné právní zastoupení. Právní zastoupení je totiž ponecháno zásadně na vůli účastníka řízení, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen. Nicméně, v posuzované věci městský soud ve světle závěrů odkazovaného nálezu vyhodnotil (ne)účelnost a (ne)potřebnost zastoupení advokátem, a to konstatováním, že obsahem sporu byla její běžná agenda, nešlo-li o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, ev. jazykové znalosti.

12. Po přezkoumání rozhodnutí městského soudu obsahujícího napadené výroky dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly. Městský soud svůj závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu