IV. ÚS 151/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.

2. Stěžovatelka (insolvenční správkyně dlužnice) vyúčtovala v konečné zprávě část své odměny ve výši 3 648 686 Kč z uspokojených pohledávek nezajištěných věřitelů (pracovněprávních pohledávek zaměstnanců dlužnice vyplacených při provozování závodu v průběhu konkursu), které jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl přijmout konečnou zprávu stěžovatelky ze dne 13. 11. 2021, ve znění doplnění ze dne 22. 2. 2022 a ze dne 28. 2. 2022 (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost podat soudu novou konečnou zprávu ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení (výrok II).

4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Dovodil [s odkazem na § 38 odst. 1, § 169, § 283 odst. 1, § 302 odst. 2 a 3, § 303 odst. 1, § 304 insolvenčního zákona, § 1 odst. 1 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen "vyhláška č. 313/2007 Sb."), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sen. zn. 29 NSČR 11/2014], že v situaci, kdy stěžovatelka, jako insolvenční správkyně, při provozu závodu vyplatila zaměstnancům dlužnice celkem částku 25 111 146 Kč, nerozdělovala žádný výtěžek zpeněžení nezajištěným věřitelům z pohledávek postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Ve shodě s krajským soudem uzavřel, že pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužnice vyplacené při provozování závodu během konkursu nepředstavují základ pro výpočet odměny insolvenčního správce ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Naopak uvedl, že jsou prostředkem k jeho získání, tedy nákladem spojeným se správou a zpeněžením majetkové podstaty. Vzhledem k tomu, že částku 3 648 686 Kč, kterou stěžovatelka bezdůvodně deponovala na svoji odměnu, bude nutno rozvrhnout na dosud neuhrazené pohledávky a následně (případně) znovu vypočítat výši odměny určené z výtěžku zpeněžení rozděleného mezi nezajištěné věřitele, byl dán důvod odmítnout konečnou zprávu podle § 304 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona a uložit stěžovatelce, aby předložila novou konečnou zprávu.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dovolání shledal přípustným pro posouzení dosud neřešené otázky týkající se odměny insolvenčního správce z uspokojení pracovněprávních nároků při pokračování provozu dlužníkova závodu. Určující bylo posoudit, zda prostředky získané provozem závodu dlužnice, ze kterých stěžovatelka hradila mzdy a odměny zaměstnanců závodu, jsou základem pro výpočet její odměny. Nesouhlasil s vrchním soudem v tom, že pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozu závodu dlužníka nepředstavují náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka. Naopak se s vrchním soudem ztotožnil v tom, že za příjem získaný provozováním závodu dlužníka lze považovat čistý zisk vytvořený provozem závodu dlužníka a příjem ze zpeněžení tohoto závodu. Pro účely výpočtu odměny insolvenčního správce ovšem není možné pracovat se mzdovými náklady zaměstnanců dlužníka. Podle Nejvyššího soudu to není možné již proto, že hodnota závodu, jehož prodejem (zpeněžením) se takového "příjmu" dosahuje, zásadně vzniká coby důsledek nákladů vložených do provozu závodu (včetně nákladů na mzdy a odměny zaměstnanců dlužníka). S ohledem na výše uvedené konstatoval, že stěžovatelce náleží pouze odměna z prodeje závodu dlužnice a jestliže by při provozování závodu dosáhla reálný zisk, počítala by se její odměna i z tohoto zisku. Nejvyšší soud uzavřel, že částky získané provozem závodu dlužnice, z nichž stěžovatelka platila pracovněprávní pohledávky zaměstnanců vzniklé při provozování závodu během konkursu, nepředstavují základ pro výpočet odměny ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že neuvedl, co vlastně pracovněprávní pohledávky představují, nelze-li je označit jako náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Podle stěžovatelky nelze vycházet z toho, že by existence pracovněprávních pohledávek vzniklých za provozu závodu dlužnice nebyla pro majetkovou podstatu žádným přínosem. Nebyli-li by zaměstnanci řádně odměňováni, nebylo by možno závod provozovat. Proto podle stěžovatelky zákonodárce vytvořil zvláštní status přednostních pohledávek a přiznal insolvenčnímu správci nárok na odměnu z nich. Poukazuje na to, že závod dlužnice byl do jeho zpeněžení provozován s vědomím a za dohledu krajského soudu, a to na základě pokynu a přání zajištěného věřitele a zástupce věřitelů, který posléze vznášel námitky proti konečné zprávě. Podle stěžovatelky je nespravedlivé, aby byla postižena tím, že za činnost provozovanou na základě pokynu zajištěného věřitele, zástupce věřitelů a dohledu soudu nebyla odměněna. Finanční prostředky na uspokojení pohledávek zaměstnanců byly získány z příjmů generovaných v průběhu provozu závodu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Podstatou stěžovatelčiných námitek je tvrzení, že za základ nároku na odměnu měly být podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. vzaty mj. i uspokojené pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužnice vyplacené při provozování závodu v průběhu konkursu. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelce náleží pouze odměna z prodeje závodu a byl-li by při provozování závodu již dosažen zisk, počítala by se odměna i z tohoto zisku. Základ odměny však nemohou tvořit pracovněprávní pohledávky hrazené z prostředků získaných provozováním ztrátového závodu během konkursu.

10. Ústavní soud výhrady stěžovatelky nesdílí. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, přičemž uvedly, co brání ve schválení konečné zprávy stěžovatelky. Vyšly přitom z předchozí judikatury, která byla podpořena i komentářovou literaturou a současně zohlednily i smysl a účel právní úpravy (konkrétně § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.). Závěr Nejvyššího soudu, že do odměny stěžovatelky, jako insolvenční správkyně dlužnice, nelze zahrnout mzdové pohledávky vyplacené zaměstnancům a související s provozováním závodu v průběhu konkursu, nehodlá Ústavní soud, byť s ním stěžovatelka nesouhlasí, přehodnocovat, neboť se týká toliko výkladu podústavního práva (v posuzované věci dokonce podzákonného předpisu), k němuž je příslušný v prvé řadě Nejvyšší soud. Podle Ústavního soudu je zároveň uvedený závěr logický. Opačný závěr by mohl vést k tomu, že insolvenční správce bude mít s ohledem na vyplácené mzdové prostředky a odměnu z nich počítanou zájem na udržení provozu závodu, i kdyby byl ztrátový, a to na úkor pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů (k tomu bod 33 usnesení Nejvyššího soudu).

11. Z uvedeného je evidentní, že stěžovatelčina ústavní stížnost je toliko polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily stěžovatelkou uplatněný nárok na její odměnu, tudíž polemikou s právním posouzením její věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, jen opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy a zejména Nejvyšší soud, dostatečně vypořádaly (k tomu zejména body 27 až 36 usnesení Nejvyššího soudu).

12. Ústavní soud uzavírá, že rozdílný názor stěžovatelky na interpretaci podústavní normy sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy [k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu