Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 4. 2012 a doručenou dne následujícího domáhala se stěžovatelka z důvodů zevrubně v návrhu vyložených zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu; současně navrhla, aby vykonatelnost naříkaného rozhodnutí byla odložena.
Návrhy stěžovatelky bylo nutno odmítnout z důvodů dále vysvětlených.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněny podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojené kopie stěžovaného rozsudku je patrno, že Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem zrušil k návrhu O. B. opatření obecné povahy - obecně závaznou vyhlášku č. 33/1999 Sb. právních předpisů hlavního města Prahy, o stavební uzávěře ve velkých rozvojových územích hlavního města Prahy, ve znění nařízení č. 21/2006 Sb. právních předpisů hlavního města Prahy, v textové a grafické části přílohy č. 1 vymezující zákres velkého rozvojového území "Letňany - Kbely".
Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, dle něhož derogovaná vyhláška byla opatřením obecné povahy; nic jiného ostatně netvrdí ani stěžovatelka.
Každé opatření obecné povahy je abstraktně-konkrétním správním aktem, jenž je výsledkem výkonu administrativní, tj. veřejné, moci. Z toho vyplývá, že jeho autor, v posuzovaném případě stěžovatelka, nemůže být osobou, jež je nositelkou základních práv a svobod; proto též nedisponuje aktivní legitimací k podání ústavní stížnosti. Ten, kdo jakožto subjekt veřejného práva vykonává veřejnou moc, žádná základní práva a svobody nemá již proto, že jejich přiznání nositelům veřejné moci bylo by popřením "fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury ..." (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999, ST 9/70/16 SbNU 372).
Pro uvedené bylo nutno rozhodnout o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Jen na okraj konstatuje Ústavní soud, že podanou ústavní stížnost nepovažoval za návrh dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to nejen pro její obsah (stěžovatelka ani náznakem netvrdila, že by napadeným rozsudkem bylo zasaženo její právo na samosprávu), ale především proto, že opatření obecné povahy o stavební uzávěře zjevně není výkonem samosprávné činnosti, ale výsledkem výkonu přenesené (tedy vrchnostenské) působnosti stěžovatelky. I kdyby však o tzv. komunální stížnost šlo, bylo by nutno návrh dle téhož zákonného ustanovení odmítnout, neboť nedošlo k jeho podání Zastupitelstvem hlavního města Prahy.
Osud ústavní stížnosti sdílí i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti stěžovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.