IV. ÚS 1549/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát města Frýdek-Místek, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 č. j. MMFM 79737/2022, sp. zn. MMFM_S 16903/2021/ODaSH/Ško, stěžovatele uznal vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť držel při řízení vozidla v ruce telefonní přístroj. Za jeho spáchání mu uložil pokutu ve výši 1 700 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč.

3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13. 7. 2022 č. j. MSK 76391/2022, sp. zn. DSH/13055/2022/Zaj, stěžovatelovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil.

4. Žalobou podanou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že důvěryhodnost policistů nebyla přesvědčivě zpochybněna a nevyvstaly ani podstatné odlišnosti či rozpory v jejich výpovědích. Ve shodě s vedlejším účastníkem uzavřel, že výslech svědka i rekonstrukce na místě samém jsou nadbytečné. Podle krajského soudu správní orgány bez důvodných pochybností zjistily, že stěžovatel uvedený přestupek spáchal tak, jak je uvedeno v rozhodnutí magistrátu.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění zdůraznil, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud se při hodnocení skutkových otázek nedopustil žádné vady spočívající v zásadním pochybení s možným dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele či v nerespektování ustálené judikatury. Nejvyšší správní soud dal najevo, že nemá co vytknout postupu a závěrům krajského soudu, který vysvětlil, že nejsou dostupné důkazy snižující přesvědčivost a věrohodnost svědectví policistů a neshledal v jejich výpovědích rozpory, přičemž provedení dalšího dokazování by bylo nadbytečné.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že správní orgány přihlédly jen k výpovědím policistů a správní soudy jejich závěry aprobovaly. Stěžovatel v řízení před správními orgány navrhoval, aby vyslechly coby svědka spolucestujícího, který byl přítomen ve vozidlu. Policisté však vypověděli, že v dopravním prostředku nikoho kromě stěžovatele (řidiče) neviděli (současně však připustili, že zadní okna má automobil tmavá), proto správní orgány spolucestujícího nevyslechly. Stěžovatel cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 2 As 235/2017-26, bod 14., podle kterého: "U přestupků prokazovaných především výpověďmi zasahujících policistů, kde není žádný další důkaz, jímž by šlo spáchání přestupku objektivně ověřit, je obecně třeba vstřícněji přistupovat k důkazním návrhům přestupce, jsou-li potencionálně schopné přinést nová zjištění podstatná pro řízení. Tvrdí-li přestupce, že se skutek, jehož se měl dopustit, odehrál jinak, než je mu kladeno za vinu, a tuto verzi nelze s jistotou vyloučit, je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje." Stěžovatel má za to, že správní soudy nerespektovaly ani další vlastní judikaturu, kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009 č. j. 5 As 29/2009-48 (podle kterého zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene), a přehlížely rozhodnutí Ústavního soudu k procesní situaci tzv. opomenutých důkazů [např. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259)]. Podle stěžovatele jej správní soudy zbavily možnosti uplatnit důkazy ke své nevině, neboť vycházely pouze z výslechů policistů, zatímco ostatní důkazní prostředky shledaly za nadbytečné.

7. Dále stěžovatel vytýká, že rozhodnutí správních orgánů i správních soudů jsou nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť povyšují svědecké výpovědi policistů na nevyvratitelný důkaz. Správní orgány nepřipustily ani dokazování fotografiemi a vyšetřovacím pokusem ke zjištění, zda policisté mohli vidět a slyšet, zda stěžovatel ve vozidlu používal telefon či handsfree sadu, resp. vidět, zda byl na zadním sedadle za zatmavenými skly spolucestující. Správní soudy se akceptováním tohoto postupu správních orgánů odklonily bez náležitého vysvětlení od svých rozhodnutí ve srovnatelných věcech, čímž nerespektovaly nálezy Ústavního soudu, kupř. ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) a ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 (N 112/46 SbNU 69).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí.

10. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28). Podle uvedeného ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud, lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21).

11. V odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem podle § 104a s. ř. s. nelze spatřovat cokoli neústavního. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudní řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko řádně odůvodnil.

12. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč je stěžovatelova kasační stížnost nepřijatelná, a tedy věcně neprojednatelná. Zhodnotil, že krajský soud hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně.

13. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí krajského soudu neshledal ani zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a které by případně zakládalo důvod přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, s. 3). Ohledně napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od závěrů Nejvyššího správního soudu, kterými se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem v kasační stížnosti, a odkazuje na ně.

14. Ústavní soud k namítanému nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu konstatuje, že správní soudy svůj názor, proč svědectví policistů považují za dostatečný a věrohodný důkaz, ústavně souladným způsobem vysvětlily, a tedy jejich závěry nejsou v rozporu s judikaturou, na kterou stěžovatel odkazuje. Stěžovatelova věc je zřetelně odlišná kupř. od skutkových a právních východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), kdy výpovědi policistů zároveň představovaly výpovědi aktérů incidentu, proti kterým stěžovatel podal trestní oznámení a kteří na výsledku řízení zjevně zájem měli. Aniž by Ústavní soud vstupoval do diskuze, nakolik je v rovině zákona hodnocení učiněné obecnými soudy výstižné, lze zmínit, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, z jakého důvodu údajný spolucestující nedal viditelně najevo svoji přítomnost a nepřisvědčil jeho verzi již před zasahujícími policisty, nacházel-li se ve vozidlu.

15. Lze proto shrnout, že napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu jsou vzhledem k povaze řízení přiměřeně odůvodněná. Argumentaci správních soudů hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a ústavně souladnou. Právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno. Obsahem tohoto práva ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21).

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu