IV. ÚS 1586/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 673 788,94 Kč s příslušenstvím, jež sestávala z částky 247 333,30 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou stěžovatel měl utrpět v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně, a z částky 426 455,64 Kč odpovídající vynaloženým nákladům řízení na tři zbytečně konaná ústní jednání. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2023 č. j. 22 C 34/2023-77 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 171 200 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zatímco v částce 76 133,30 Kč s příslušenstvím, která připadala na tentýž nárok, a v částce 426 455,64 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu škody žalobu zamítl (II. a III. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (IV. výrok).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém akcentoval, že ve věci se konala tři nehospodárná jednání, a přesto mu za tato jednání nebyla přiznána náhrada škody. Podle stěžovatele obvodní soud pominul, že částky 426 455,64 Kč jako nákladů řízení vynaložených na své právní zastoupení a zastoupení protistrany za uvedená soudní jednání se nedomáhal z titulu nezákonného rozhodnutí, ale z titulu nesprávného úředního postupu, kterým byl nehospodárný postup soudu. Úvahu o základní částce ve výši 16 000 Kč za rok považoval za jednostrannou, protože nezohledňovala chaotický postup soudu, kterým se navýšily náklady na právní zastoupení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2023 č. j. 25 Co 258/2023-91 potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že požadavek stěžovatele na náhradu škody ve výši nákladů řízení na advokáta za tři nehospodárná jednání nemá oporu v právu. Žádá-li stěžovatel nahradit, co mu soudním rozsudkem bylo uloženo zaplatit protistraně v posuzovaném řízení na nákladech řízení a dále, co svému zástupci na nákladech řízení platil, ale soud mu náhradu těchto nákladů nepřiznal, jde o odpovědnost státu za rozhodnutí podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), avšak požadavek je předčasný, neboť rozhodnutí o nákladech nebylo (pro nezákonnost) zrušeno. Existence chaotického postupu je zohledňována jako nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení. Při náhradě újmy za nemajetkovou újmu bylo odůvodnění sazby ve výši 16 000 Kč obvodním soudem natolik instruktivní, že městský soud plně odkázal na jeho úvahy uvedené v odůvodnění rozsudku.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost podle něj spočívala v řešení otázky, zda požadavek na náhradu škody vůči státu ve výši nákladů řízení na advokáta za nehospodárná soudní jednání nemá oporu v právu, která nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena, a v tom, že došlo k zásahu do jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolaní pro jeho nepřípustnost (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že dovolání je vadné v části, v níž stěžovatel namítl porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, protože nespecifikoval, který z důvodů přípustnosti upravených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, považuje ve vztahu k takto vymezené právní otázce za splněný. Ani ve zbývající části neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, protože stěžovatel nezpochybnil všechny právní závěry, na nichž bylo rozhodnutí městského soudu založeno.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že klíčovou otázkou řešenou obecnými soudy ohledně zamítnutého nároku na náhradu škody bylo, zda "požadavek na náhradu škody ve výši nákladů řízení na advokáta za nehospodárná soudní jednání (ne)má oporu v právu." Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud dosud neřešil výše uvedenou otázku a že záporná odpověď obecných soudů na ni je ve zjevném rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje obsah svého dovolání a také rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména upozorňuje, že výslovně zpochybnil určité pasáže rozsudku městského soudu. K tomu dodal, že otázka, v kolika jednáních celkem mělo být o té či oné věci rozhodnuto, je odlišná a nezávislá na otázce, zda určitá konkrétní jednání byla za v té době známých okolností nařízena a konána hospodárně. Stěžovatel v předchozím průběhu řízení tvrdil a dokládal, že ona tři jednání konaná před Městským soudem v Brně byla skutečně nehospodárná, a to již v době, kdy byla soudem nařízena a konána.

7. Stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody vznikl v důsledku nesprávného úředního postupu soudů, který spočíval ve zbytečném a nehospodárném nařízení tří ústních jednání. Škoda vznikla marně vynaloženými náklady na právní zastoupení na těchto jednáních, a to jak stěžovatele, tak i dalšího účastníka, kterému stěžovatel náklady nahradil. Tento nárok na náhradu škody uplatnil stěžovatel s výslovným odkazem na § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu. Podle stěžovatele je evidentní, že ani on ani další účastník za marně nařízená ústní jednání nemohou. Zákon nepřipouští, aby soud přiznal účastníkům řízení nárok na náhradu nákladů vůči státu za nehospodárné úkony orgánu veřejné moci. Mimo nároku uplatněného na základě § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu tak účastníci nemají jinou možnost, jak se domáhat odškodnění. Podle stěžovatele je neudržitelný i závěr, že odpovědnost státu za "nehospodárný způsob vedení řízení" (tj. marně nařízená jednání) je zohledněn při odškodňování nepřiměřené délky řízení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

10. V případech, kdy stěžovatel fakticky namítá porušení svých ústavně zaručených práv v důsledku neústavně (ne)přiznané výše náhrady újmy za průtahy v řízení či nepřiměřenou délku řízení, Ústavní soud konstatoval, že z hlediska ústavněprávního může být "posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod" [srov. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1559/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

11. Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud připomíná, že je vázán petitem ústavní stížnosti, v níž stěžovatel navrhuje pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelova argumentace je založena na pouhé polemice s posouzením jeho dovolání Nejvyšším soudem (body 11. až 21. ústavní stížnosti). V závěru Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení (zejména str. 2 až 4). Požadavek, aby dovolací námitka o porušení základních práv a svobod byla vázána na formulovanou otázku hmotného nebo procesního práva, plyne i z judikatury Ústavního soudu, na kterou Nejvyšší soud odkázal, přičemž stěžovatel tento požadavek nesplnil. Ústavně souladný je také závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání nezpochybnil správnost všech důvodů, na nichž bylo založeno zamítnutí žaloby. Je přitom notorietou, že pokud některý z důvodů, pro který odvolací soud žalobnímu nároku nevyhověl, obstál (i proto, že ho dovolatel nezpochybnil), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nijak nemohlo příznivě projevit v poměrech dovolatele.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu