IV. ÚS 165/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky v domě spravovaném vedlejším účastníkem. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka na zaplacení nedoplatku z ročních vyúčtování záloh na poskytované služby v celkové výši 34 472 Kč.

3. Okresní soud v Liberci uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 34 472 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021 byla řádná, splatná a věcně správná, a to i přes předložený znalecký posudek, který měl identifikovat vícečetné vady těchto vyúčtování.

4. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek okresního soudu potvrdil, pouze co do části příslušenství rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení uvedených práv došlo proto, že soudy obou stupňů aprobovaly věcně vadná vyúčtování služeb, přestože znalec v řízení identifikoval vícečetné odborné vady, a přestože ustálená judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu stanovuje, že vadné vyúčtování není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku.

6. Soudy podle stěžovatele znalecký posudek ignorovaly, nevypořádaly se s ním a odmítly jej bez jakéhokoliv konkrétního odůvodnění, nahradily odborné závěry znalce výpovědí osoby ekonomicky a profesně spjaté s vedlejším účastníkem a aprobovaly vyúčtování, které neodpovídá zákonným požadavkům. Namítá, že jejich postup je v rozporu s požadavkem přezkoumatelnosti rozhodnutí a představuje svévolné hodnocení důkazů.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu.

8. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů, resp. znaleckého posudku, obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

9. Soudy se v odůvodnění dostatečně vypořádaly s tím, proč ze znaleckého posudku nevycházely a uvedly, že znalci nepřísluší hodnocení právních otázek, ani výklad právních norem. Okresní soud založil své rozhodnutí na odlišném výkladu zákona oproti znalci, a toto řádně odůvodnil (srov. rozsudek okresního soudu, bod 25). S tímto posouzením se ztotožnil i krajský soud.

10. Nelze tak souhlasit s námitkou stěžovatele, že znalecký posudek soudy ignorovaly, nevypořádaly se s ním, resp. jej odmítly bez jakéhokoliv konkrétního odůvodnění. Ústavní soud neshledává vadu nepřezkoumatelnosti či svévolného rozhodování.

11. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že naopak slepé důvěřování závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06).

12. Tvrdí-li stěžovatel, že závěry soudů jsou v rozporu s "požadavky formulovanými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2488/18", uvádí Ústavní soud v prvé řadě, že jde o odmítavé usnesení, nikoli nález. V daném usnesení Ústavní soud pouze konstatuje, že nepovažuje za ústavně problematické, pokud krajský soud z provedeného dokazování zjistil, že ve vyúčtování došlo k chybám, že dané vyúčtování tak není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. V posuzované věci však soudy naopak na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že vyúčtování žádnými nedostatky netrpělo a bylo tak splatné.

13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, z jakých důkazů soud vyšel, jak je hodnotil a jaké právní závěry z nich učinil. V žádné z úvah neshledává Ústavní soud jakýkoli exces či projev svévole, který by mu umožnil do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu