IV. ÚS 1672/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy jí uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce a dalším spoluobviněným uložil, aby společně a nerozdílně nahradili škodu, kterou trestnou činností způsobili, a to poškozeným a v určených částkách. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek městského soudu pod bodem IV. u stěžovatelky (a jmenovaných spoluobviněných) a v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud znovu rozhodl o vině stěžovatelky tak, že ji uznal vinnou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a za tyto trestné činy a za trestný čin, pro který byla uznána vinnou již rozsudkem městského soudu, jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí uložil peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč) a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Stěžovatelce a dalším spoluobviněným vrchní soud uložil, aby společně a nerozdílně nahradili škodu, kterou trestnou činností způsobili, a to poškozeným a v částkách, jak je specifikováno ve výroku rozsudku.

4. Uvedených trestných činů došlo tím, že (ve stručnosti vymezeno) obvinění byli vedeni společným úmyslem ke škodě věřitelů odstranit majetek společnosti prostřednictvím zmanipulovaného exekučního řízení vedeného podplaceným exekutorem a správkyní závodu v exekuci, obviněný L. V. inicioval prostřednictvím obviněného M. M. exekuční řízení takovým způsobem, aby byl majetek společnosti X (dále jen "společnost X") zpeněžen a vyveden na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů, obviněný L. V. zajistil se souhlasem a vědomím obviněných V. D. a A. M. notářské zápisy... kterými obviněný M. R. uznal závazek, svolil k vykonatelnosti a zřídil zástavní právo k obchodnímu závodu v úmyslu vytvořit exekuční titul, obviněný L. V. následně domluvil s obviněným M. M., že provede exekuční řízení takovým způsobem, aby byl majetek společnosti X zpeněžen a vyveden na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů, přičemž obviněný M. M. prováděl osobně nebo prostřednictvím stěžovatelky exekuční činnost v rozporu se zákonem o soudních exekutorech a exekuční činnosti, všichni koordinovaným a promyšleným déletrvajícím způsobem spočívajícím ve vyvedení majetku způsobili věřitelům společnosti X, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení, škodu. Stěžovatelka jako správkyně závodu a spoluobvinění M. R. jako jednatel a D. L. jako účetní se dohodli, že uvedou zástupce společnosti Komerční Park Čestlice, s. r. o. (dále jen "společnost KPČ") v omyl předložením faktury za prodej technického zhodnocení, neoprávněně uplatní režim přenesené daňové povinnosti, a poškozené společnosti tím způsobí větší škodu, a přestože zástupci poškozené společnosti KPČ vyzývali opakovaně obviněné k opravě dané faktury, obvinění tak záměrně neučinili, poškozená společnost KPČ si v důsledku toho nemohla uplatnit v rámci přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2014 odpočet daně z této transakce v plánované výši 780 992 Kč, ale pouze ve výši 340 382 Kč, tedy odpočet o 440 610 Kč nižší, obviněný M. R. zajistil co nejrychlejší výplatu přeplatku na DPH pro společnost X ve výši cca 400 000 Kč, čímž všichni obvinění svým vzájemně koordinovaným postupem způsobili společnosti KPČ škodu ve výši 440 673 Kč.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva při právní kvalifikaci skutkového děje, které vzaly za prokázaný, jakož i při samotném procesu hodnocení důkazů, které musí být souladné se zákonem, nevzbuzující žádné pochybnosti a souladné se zásadou in dubio pro reo. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí neodpovídají požadavkům na vypořádání argumentace obhajoby, které Ústavní soud klade na obecné soudy.

7. Stěžovatelka nejprve vytýká vrchnímu soudu, že až na výši způsobené škody převzal závěry městského soudu a k jejím odvolacím námitkám se nijak nevyjádřil. K přečinu poškození věřitele zdůrazňuje, že byla vymáhána platná a existující pohledávka, kterou prokazovalo i účetnictví společnosti X, což potvrdil i znalecký posudek. Podle verze státního zástupce (která byla v průběhu trestního řízení "modifikována") šlo o finanční prostředky, u nichž obviněný A. M. předstíral, že je investoval do této obchodní společnosti, přičemž následně převedl tuto fiktivní pohledávku na L. V., který inicioval exekuční řízení s cílem zpeněžit majetek společnosti X a vyvést jej z ní na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů. Stěžovatelka má za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný A. M. poukázal ve prospěch bankovního účtu společnosti X částku 8 000 000 Kč, zpět dostal pouze 1 800 000 Kč. Obecné soudy nezpochybnily, že šlo o platný a existující závazek, který dlužník uznal notářským zápisem a svolil k vykonatelnosti, přičemž jej zajistil zástavním právem ke svému závodu. Ani insolvenční správce takto uplatněnou pohledávku nepopřel, ačkoli o probíhajícím trestním řízení věděl stejně jako insolvenční soud, který na jeho postupu rovněž neshledal nic nezákonného. Uhrazení této skutečné (a nikoli fiktivní) pohledávky (bez ohledu na konkrétní právní titul jejího vzniku, popř. její kvalifikaci coby bezdůvodné obohacení) i převod části dlužníkova majetku za odpovídající protihodnotu proto nemůže založit trestní odpovědnost podle § 222 trestního zákoníku, neboť takové jednání má charakter trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškození věřitele, neboť takto došlo k přednostnímu uspokojení jednoho věřitele, což byl podle stěžovatelky cíl spoluobviněných, o němž svědčí i obsah jejich zaznamenaných telefonních hovorů.

8. Stěžovatelka tvrdí, že těmito námitkami se městský soud ani vrchní soud nezabývaly, a za této situace by podle ní vznikly pochybnosti, zda lze dovozovat její součinnost na zvýhodnění věřitele, kterého se dopustil statutární orgán dlužníka, neboť z řádného důkazu nevyplynulo, že by se dohodla se spoluobviněnými na vedení exekuce tak, aby zpeněžený majetek byl vyveden na úkor věřitelů ve prospěch investorů, neboť ona nepřezkoumávala a ani nesměla přezkoumávat pravost, výši ani pořadí exekucí uspokojované pohledávky, nezkoumala ani vznik pohledávky. Teprve v průběhu trestního řízení mohla zjistit "zakrývací manévr" v podobě převodu pohledávky z obviněného A. M. na obviněného L. V., který podle telefonních hovorů za úplatu vymáhal pohledávku pro obviněné A. M. a V. D. Toto jednání svědčí sice o deliktním jednání dalších obviněných, nikoli však stěžovatelky, a obecné soudy netvrdily, že se na takovém jednání s dalšími obviněnými předem dohodla. Stěžovatelka vytýká, že ani soudní exekutor M. M., ani ona jako správkyně závodu neměli jinou možnost, jak jednat. Při právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele by bylo možno dovodit pouze trestní odpovědnost statutárního orgánu dlužníka a zvýhodněného věřitele, nikoli u soudního exekutora a správkyně závodu při exekuci, přičemž u nich nelze dovodit ani trestní odpovědnost podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.

9. Stěžovatelka považuje za nepřesvědčivou argumentaci Nejvyššího soudu, který dovodil, že záměrem jednání všech obviněných bylo cílené obejití následků, které hrozily v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení na základě § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), proto svým úmyslným jednáním ve vzájemné součinnosti a po předchozí dohodě využili exekuční řízení k vyvedení majetku (ze společnosti X), který mohl sloužit k uspokojení věřitelů této obchodní společnosti z dosahu dlužníka, a to při vědomí, že tato obchodní společnost není schopna hradit splatné závazky a nachází se ve stavu insolvence. Podle stěžovatelky tato argumentace podporuje závěr, že šlo o trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, neboť v trestním řízení nebylo obžalobou ani tvrzeno, že se s ostatními obviněnými na zvýhodnění věřitelů obviněných L. V., A. M. a V. D. dohodla. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že soudní rozhodnutí neobjasňují, v čem pochybil soudní exekutor obviněný M. M.

10. K právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku stěžovatelka namítá, že vrchní soud pouze citoval závěry rozsudku městského soudu, aniž přihlédl k tomu, že nepřímé důkazy o její vině netvoří ucelený řetězec vylučující jiný skutkový závěr. Poukazuje na řadu telefonních hovorů jiných obviněných, kteří sice hovoří i o ní, avšak tvrzené údaje jsou rozdílné, navíc podle těchto hovorů měl být úplatek předán dodatečně, jeho výše nebyla přesně konkretizována, podle hovoru z 6. 1. 2015 mezi obviněným L. V. a samostatně stíhaným M. R. jej měli v částce 250 000 Kč předat stěžovatelce obvinění V. D. a A. M. V této souvislosti stěžovatelka zpochybňuje věrohodnost L. V. i možnost, že se na tvrzení o úplatku pro ni mohl dohodnout právě s A. M., aby zkrátili podíl M. R. a potrestali jej tak za způsobené ztráty. Podle stěžovatelky neobstojí ani úvaha Nejvyššího soudu, podle které není určující, že nebyla zjištěna přesná výše skutečně předaného úplatku. Jde o ryzí tautologii a nanejvýše argument ad autoritae, když nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec a účastníci odposlechnutých telefonních hovorů uváděli rozdílné údaje a neshodli se ani na tom, zda vůbec byl úplatek poskytnut.

11. K dalšímu skutku stěžovatelka namítá, že vrchní soud odmítl provést důkaz vyžádáním zprávy o odvodu DPH u společnosti KPČ za zdaňovací období října 2014, v důsledku čehož nebylo provedeno žádné dokazování o výši škody v tvrzené výši 440 673 Kč, ačkoli výše zkrácení daně je znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který byla uznána vinnou. Městský soud i vrchní soud dospěly k závěru, že poškozená společnost KPČ v důsledku jednání obviněných uplatnila nárok na daňový odpočet pouze ve výši 340 382 Kč, a to aniž by si opatřily její daňové přiznání za příslušné období. Důvodně proto podle stěžovatelky vznikají pochybnosti o vzniku škody v důsledku jednání obviněných u společnosti KPČ za situace, že neuplatnila v trestním řízení nárok na náhradu škody. Přitom kontrolní oddělení správce daně došlo k závěru o nesprávném použití režimu přenesené daňové povinnosti, proto správce daně vyzval společnost X k vrácení vyplaceného rozdílu daně a s tímto nárokem se přihlásil do insolvenčního řízení. Z těchto skutečností lze dovodit, že správce daně uznal poškozené společnosti KPČ celý uplatněný nadměrný odpočet DPH ve výši 780 000 Kč. Jestliže obecné soudy nezjistily komu a v jaké výši vznikla škoda, jde o libovůli v rozhodování.

12. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle nichž zástupci společnosti KPČ byli při uzavírání dohody o narovnání a v důsledku předložení faktury č. 14010015 uvedeni v omyl, neboť zástupkyně této společnosti svědkyně L. D. při přebírání předmětné faktury si musela být vědoma, že je na ní částka bez DPH a je uplatňován režim přenesené daňové povinnosti, proti čemuž nic nenamítala. Ostatně i účetní této společnosti A. K. uvedla, že přestože zápočet technického zhodnocení v dohodě o narovnání odmítala, bylo nutné je "dostat" do účetnictví společnosti KPČ. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se účastnila jen prvních jednání o narovnání mezi společnostmi X a KPČ, další jednání probíhala již bez ní. Dále rovněž poukazuje na jednání samostatně stíhaného M. R. a D. L. s pracovnicí správce daně svědkyní E. V. o správném zaúčtování technického zhodnocení na faktuře z hlediska možnosti uplatnění přenesené daňové povinnosti.

13. Podle stěžovatelky relevantní odůvodnění neobsahuje ani usnesení Nejvyššího soudu, který jejím námitkám věnoval jediný odstavec. Nejvyšší soud nevzal v potaz, že poškozený nemůže být uveden v omyl svým vlastním jednáním, ani to, že nemůže být podveden ten, komu jsou rozhodné skutkové okolnosti známy.

14. Závěrem stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vymezující základní komponenty spravedlivého trestního řízení a z něho vycházející požadavky na zákonné rozhodnutí, a dovozuje, že obecné soudy jejich nosné důvody v její věci nerespektovaly.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K rozhodnutí o ústavní stížnosti v části, kterou stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu ve výrocích zrušených rozsudkem vrchního soudu, není Ústavní soud příslušný, neboť není oprávněn rušit to, co bylo již zrušeno.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

17. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

20. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnosti dvou spoluobviněných směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů přezkoumal a odmítl je coby zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, konkrétně jde o usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1894/24 (obviněný A. M.) a ze dne 13. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1918/24 (obviněný M. M.). Od těch závěrů, které jsou přenositelné na nyní posuzovanou věc, není důvod se odchýlit.

21. K prvnímu skutku a jeho právní kvalifikaci podle § 222 a 329 trestního zákoníku Ústavní soud poukazuje, že v usnesení sp. zn. III. ÚS 1918/24, bod 14., ve vztahu k témuž skutku spáchanému spoluobviněným nebyl shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nemohl dovodit. Stěžovatelka přitom srovnává svoji situaci se situací spoluobviněného M. M., který rovněž předestřel argumentaci kladoucí důraz na rozlišení mezi trestnými činy podle § 222, 223, popř. 224 trestního zákoníku (tj. přečin poškození věřitele, přečin zvýhodnění věřitele a přečin způsobení úpadku) a otázku existence sporné pohledávky.

22. Ústavní soud neshledává exces v závěru obecných soudů (učiněnému zejména na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí), podle kterého všichni obvinění, včetně stěžovatelky, věděli, že společnost X je insolventní a po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, s cílem vyvést na úkor ostatních věřitelů majetek z této společnosti ve prospěch tzv. investorů, s vědomím vlastního majetkového prospěchu, který takto získají i další spoluobvinění, postupovali tak, že obvinění A. M. a V. D. převedli své vložené investice do společnosti X na obviněného L. V., který se samostatně stíhaným M. R. zajistil sepsání notářských zápisů o uznání závazků společnosti, za kterou jednal M. R., vůči obviněnému L. V. s přímou vykonatelností jako exekučního titulu, přičemž současně zřídili v těchto notářských zápisech zástavní právo k obchodnímu závodu této společnosti. Nejvyšší soud tento záměr zařadil do souvislosti s úpravou obsaženou v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a jejími procesními důsledky.

23. Základní odlišnost trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku od trestného činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku spočívá v tom, že u trestného činu zvýhodnění věřitele se nijak nemění celkový stav majetku dlužníka použitelného k uspokojení jeho věřitelů - ať už reálně nebo fiktivně - ale dlužník je neuspokojuje poměrně a rovnoměrně, jak to vyžaduje pro takovéto situace - pro stavy úpadku - insolvenční zákon. Obecnými soudy dovozovaný záměr obviněných (všichni obvinění svým úmyslným jednáním ve vzájemné součinnosti a po předchozí dohodě využili exekuční řízení k vyvedení majetku, který mohl sloužit k uspokojení věřitelů společnosti X z dosahu dlužníka, a to při vědomí skutečnosti, že společnost není schopna hradit své splatné závazky a nachází se ve stavu insolvence - viz bod 160. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu) měl vést ke snížení celkového stavu majetku dlužníka, proto stěžovatelčiny úvahy vztahující se k § 223 trestního zákoníku zjevně nedosahují ústavněprávní roviny.

24. Při právní kvalifikaci "vložených investic" obecné soudy poukazovaly na znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že účetnictví společnosti X neposkytuje věrný a poctivý obraz o finanční situaci této účetní jednotky, některé účetní doklady neobsahují potřebné náležitosti, některé účetní doklady chybí, případně jsou neúplné, účetnictví postrádá časovou návaznost a souvislosti.

25. Ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě obecné soudy dovodily, že stěžovatelka se dopustila přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, lze konstatovat, že stěžovatelčina úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se soudní praxe setkává. Soudy musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Vrchní soud na str. 65 a 66 napadeného rozsudku rekapituloval odposlechy telefonických hovorů, přičemž ústavně konformním způsobem dovodil, že k přijetí úplatku stěžovatelkou došlo, a v souladu s principem in dubio pro reo vycházel z nejnižší částky, která byla předmětem inkriminované komunikace.

26. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávního rozměru ani u druhého skutku. Závěry o vině stěžovatelky konstatovaly městský soud v bodech 204. až 235. odůvodnění rozsudku, jakož i vrchní soud v bodě 29. odůvodnění rozsudku, přičemž uvedeným závěrům přisvědčil Nejvyšší soud v bodě 163. usnesení. Na základě jejich zjištění lze shrnout, že protiprávní jednání obviněných spočívalo v uvedení v omyl zástupců společnosti KPČ při předložení faktur v souvislosti s dohodou o narovnání mezi společnostmi X a KPČ, přičemž v jedné z faktur za technické zhodnocení zneužili režim přenesené daňové povinnosti, takže povinnost odvést DPH z této faktury znějící na částku základu daně 2 539 117 Kč vznikla příjemci faktury KPČ, jak vyplynulo především z výpovědi svědkyně A. K. i z provedených listinných důkazů. Záměrem obviněných přitom bylo vylákat od správce daně vyplacení částky odpovídající DPH z této faktury s režimem přenesené daňové povinnosti ve prospěch daňového subjektu X, a takto se obohatit ze správcem daně vyplacené částky DPH. V omyl měli být jednáním obviněných uvedeni zástupci KPČ, kteří faktury přebírali, přičemž vědomá účast stěžovatelky na tomto jednání vyplývá z provedených důkazů, mimo jiné z komunikace mezi ní a M. R., kterého ubezpečovala, že zástupci KPČ si své uvedení v omyl vůbec neuvědomí. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly další dokazování, nicméně o procesní situaci opomenutých důkazů nejde, neboť obecné soudy objasnily, že na závěru o podvodném jednání obviněných a výši takto způsobené škody nemůže nic změnit výše daňové povinnosti poškozené KPČ, která byla jednáním obviněných uvedena v omyl, ani okolnost, zda se tato obchodní společnost připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a ani skutečnost, zda správce daně na poškozené nárokoval zaplacení DPH z této faktury či nikoli, poněvadž v tomto směru by mohla vzniknout pouze pochybnost, komu škoda vznikla, nikoli v jaké výši škoda vznikla.

27. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

28. Ústavní soud neshledal ani rozpor napadených rozhodnutí se stěžovatelkou citovanými nálezy, přičemž připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Exces nepředstavuje ani právní hodnocení těchto skutkových zjištění.

29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, ve zbývající části ji odmítl návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu