IV. ÚS 1685/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, F. V. (dále jen "stěžovatel") a obchodní společnost X (dále jen "stěžovatelka") napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie"). Stěžovatelé tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé podnikali v oblasti výroby filmů pro dospělé, přičemž stěžovatel byl od počátku jediným společníkem stěžovatelky. Stěžovatel uzavřel dne 28. 9. 2015 s podezřelým Č. M. (dále jen "podezřelý") tzv. smlouvu o spolupráci. Dle této stručné, dvoustránkové smlouvy měl stěžovatel postavení "investora" a podezřelý postavení "tichého společníka". Stěžovatel měl dle smlouvy finančně zajišťovat výrobu filmů zasíláním finančních prostředků na bankovní účet někdejší jednatelky stěžovatelky J. N. (dále též "podezřelá"); podezřelý k tomuto účtu nikdy neměl dispoziční oprávnění ani platební kartu. Stěžovatel a podezřelý se podle smlouvy měli dělit o zisky v poměru 50:50 s tím, že podezřelý bude informovat stěžovatele o dosažených tržbách. Žádné další údaje ve smlouvě uvedené nebyly.

3. Podle dodatku ke smlouvě ze dne 25. 1. 2016 měl stěžovatel vložit na bankovní účet, jehož majitelem účtu byl on sám (nb., podezřelá měla k tomuto účtu dispoziční oprávnění a jednu platební kartu; další tři platební karty měl přímo stěžovatel; podezřelý k němu neměl dispoziční oprávnění ani platební kartu), do konce roku 2016 finanční prostředky ve výši 6 000 000 Kč. Na tento účet byla nakonec v období od 4. 2. 2016 do 9. 11. 2016 zaslána částka 10 971 154 Kč. Podle dodatku ke smlouvě mělo natáčení filmů probíhat v zahraničí.

4. Z příloh ústavní stížnosti se rovněž podává, že vztahy mezi zainteresovanými osobami se vymykaly běžným obchodním vztahům, přičemž vztah mezi stěžovatelem a podezřelou měl po určitou dobu spíš charakter partnerského vztahu. Po jeho rozpadu odešla podezřelá z pozice jednatelky.

5. Stěžovatelé počátkem roku 2022 podali proti podezřelým trestní oznámení, v němž namítali spáchání rozličných trestných činů proti majetku stěžovatelů. Zaprvé tvrdili, že podezřelý nedodržel smlouvu o spolupráci, neboť v období od 29. 9. 2015 do 9. 11. 2016 využil finanční prostředky zaslané stěžovatelem na účet podezřelé ve výši 16 871 154 Kč v rozporu s účelem jejich svěření. Podezřelý doložil stěžovateli pouze výdaje na natáčení filmů ve výši 12 038 708 Kč, přičemž zbylou část ve výši 4 832 446 Kč si měl přisvojit. Tím měl spáchat trestný čin zpronevěry. Zadruhé tvrdili, že podezřelá si měla jako jednatelka stěžovatelky přisvojit v letech 2018 až 2019 movité věci, které sloužily k výrobě filmů, ačkoli jí byly na základě smlouvy o nájmu mezi stěžovatelem a stěžovatelkou pouze zapůjčené. Část těchto věcí měla být podezřelým prodána do zastavárny. Tím měla vzniknout stěžovateli škoda ve výši 1 125 000 Kč, což byla částka, kterou údajně zaplatil za jejich zpětný odkup. Zatřetí, stěžovatelé tvrdili, že podezřelá, jež měla platební kartu k účtu stěžovatele, si měla v období od ledna 2017 do května 2017 přisvojit finanční prostředky ve výši 1 249 839 Kč. V daném období je měla z účtu stěžovatele neoprávněně vybrat, aniž by k tomu doložila účtenky, čímž měla taky spáchat trestný čin zpronevěry.

6. Policie napadeným usnesením věc odložila s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě vyřídit ji jinak. Policie zajistila řadu důkazů, včetně vyjádření stěžovatele, podezřelých, majitele zastavárny, účetních stěžovatelky, jedné z hereček a zároveň bývalé partnerky podezřelého, dále rozličné listinné důkazy a výpisy z bankovních účtů. Uvedla, že jak obsah smlouvy o spolupráci, tak i vztahy mezi zainteresovanými osobami byly velice nestandardní. Konkrétně 1) smlouva o spolupráci byla hraničně neurčitá a nespecifikovala ani tak zásadní skutečnosti jako výši finančních prostředků, které měly být poskytnuty stěžovatelem, nebo účel a způsob jejich využití; 2) podezřelý nikdy neměl dispoziční oprávnění nebo platební kartu k žádnému z používaných bankovních účtů, byť je podle smlouvy měl mít; 3) podezřelá naopak měla dispoziční oprávnění a platební karty k oběma účtům, byť z ničeho nevyplývalo, že by je měla mít; 4) stěžovatel poskytoval prostředky k výrobě filmů v podstatě tím způsobem, že si je pouze přeposílal mezi svými bankovními účty; 5) bankovní účet stěžovatele jistou dobu patrně sloužil i k osobním potřebám stěžovatele a podezřelé. Policie proto dospěla k závěru, že smlouva měla spíš sloužit k zakrytí skutečných vztahů mezi dotčenými osobami než ke specifikaci jejich vzájemných práv a povinností. Z důkazů navíc vyplývalo, že nemalá část finančních prostředků byla použita k natáčení filmů v zahraničí, což stěžovalo jejich zpětné dohledání a doložení účetními doklady. Ve světle těchto zjištění policie dospěla k závěru, že zajištěné důkazy neprokazují - nebo dokonce vyvracejí - tvrzení stěžovatelů, že podezřelí si svěřené finanční prostředky přisvojili nebo je použili k jiným než předpokládaným účelům. Na tom nic nemění ani skutečnost, že podezřelí nebyli s to doložit k části výdajů účetní doklady.

7. Co se týče prodeje movitých věcí stěžovatele do zastavárny, policie nebyla s to zajistit žádné relevantní důkazy, které by tento skutek objasnily. Majitel zastavárny potvrdil, že podezřelý do zastavárny občas přinesl nějaké věci. Nedohledal však žádné zástavní smlouvy z rozhodného období a ani jinak nespecifikoval, o které movité věci a v jaké hodnotě šlo. Dle důkazů patrně docházelo k zastavování a event. zpětnému odkupu těch samých věcí, přičemž tvrzení ohledně důvodů tohoto postupu se rozcházela. Nebylo tak možno dospět k závěru, že movité věci byly užity v rozporu se sjednaným účelem.

8. Obvodní státní zastupitelství zamítlo napadeným usnesením stížnost stěžovatelů jako nedůvodnou. Vesměs se ztotožnilo s názorem policie o značně netransparentní povaze vztahů mezi zainteresovanými osobami a pochybném obsahu smlouvy o spolupráci. Státní zástupce s ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že nelze doložit, že by jakákoliv část dotčených finančních prostředků nebyla podezřelými užita ke sjednanému účelu, tedy k financování výroby filmů. K obdobným závěrům dospělo státní zastupitelství i ve vztahu k dalším namítaným skutkům, zejm. údajnému vyvedení finančních prostředků z obchodní společnosti nebo údajnému zkreslování údajů o stavu hospodaření ze strany podezřelé. V této souvislosti mj. poznamenal, že ne každá nesrovnalost v účetnictví automaticky znamená, že byl spáchán trestný čin. Nakonec státní zastupitelství obecně souhlasilo se stěžovateli, že nájemní smlouva neopravňuje nájemce k zastavení pronajaté movité věci. Uvedlo však, že s ohledem na zjištěný skutkový stav nebylo mj. možné dospět k závěru, že stěžovateli vznikla nějaká škoda, resp. škoda v určité výši.

9. Městské státní zastupitelství se v napadeném vyrozumění ztotožnilo s většinou skutkových a právních závěrů policie a obvodního státního zastupitelství, zejm. s nosným argumentem, že na naplnění znaku přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu § 206 trestního zákoníku nelze usuzovat pouze z toho, že podezřelí nedoložili pomocí účetních dokladů, jak naložili s předmětnými finančními prostředky. S ohledem na zjištěný skutkový stav nebylo možné dovodit, že si podezřelí přisvojili svěřené finanční prostředky a použili je k jinému než sjednanému účelu. Na druhé straně městské státní zastupitelství uznalo, že jistá míra podezření přetrvává u skutku spočívajícího v uzavření zástavních smluv. Navzdory veškerému úsilí, které lze od orgánů činných v trestním řízení rozumně požadovat, však nebylo možné dospět k jednoznačným skutkovým závěrům, která z dotčených osob, kdy a v jakém rozsahu se měla tohoto skutku dopustit, zejm. kdy, kdo a z jakého důvodu měl zástavní smlouvy uzavřít, jaké věci byly zastaveny a jaká škoda tím měla být způsobena.

Argumentace stěžovatelů

10. Stěžovatelé předně tvrdí, že orgány činné v trestním řízení přistupovaly ke shromážděným důkazům nekriticky a hodnotily je výlučně ve prospěch podezřelých. K tomu uvádějí, že podezřelí nebyli s to doložit účetní doklady k několikamilionovým částkám, což však policie ani státní zastupitelství nevzaly náležitě do úvahy. Vzhledem k absenci účetních dokladů a jakéhokoliv přesvědčivého vysvětlení ze strany podezřelých, jak bylo s těmito finančními prostředky naloženo, mají za to, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Stěžovatelům není jasné, jaké další skutečnosti měly být prokázány nebo jaké další důkazy bylo v tomto ohledu nutné zajistit.

11. Stěžovatelé mají dále za to, že orgány činné v trestním řízení neprovedly důkladné a dostatečné vyšetřování a nezajistily všechny podstatné důkazy. V této souvislosti především uvádějí, že "poškozený" měl k dispozici "přehled dokladů k výdajům na sjednanou činnost, které mu byly ze strany podezřelého doloženy a byly mu vyúčtovány. Nebyl však policejním orgánem vyzván k jejich předložení." Rovněž mají za to, že majitel zastavárny měl být vyslechnut vícekrát a podrobněji.

12. V důsledku toho mělo podle stěžovatelů dojít k porušení jejich práva na účinné vyšetřování podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

15. Těžištěm argumentace stěžovatelů je tvrzení, že orgány činné v trestním řízení porušily jejich právo na účinné vyšetřování, a to v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu věci a nekritického hodnocení shromážděných důkazů ze strany policie a státního zastupitelství.

16. Ústavní soud se ve své judikatuře obecně staví zdrženlivě k návrhům stěžovatelů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí o odložení věci. Vychází to z předpokladu, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu [srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1417/18; usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 192/19; usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)]. Z čl. 8 odst. 2 Listiny plyne, že pouze stát prostřednictvím svých orgánů rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal a jaký trest, lze za jeho spáchání uložit [nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), bod 30].

17. Stát nicméně může mít za určitých okolností povinnost provést účinné vyšetřování namítané trestné činnosti. Tato povinnost vyplývá primárně z práva na život [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského zacházení [srov. např. nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)] a zákazu otroctví a nucených prací [srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475); rozsudek ESLP ve věci T. I. a další proti Řecku ze dne 18. 7. 2019 č. 40311/10]. V některých případech může právo na účinné vyšetřování plynout i z práva na ochranu soukromého a rodinného života [srov. např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301); rozsudek ESLP ve věci Khadija Ismayilova proti Ázerbájdžánu ze dne 10. 1. 2019 č. 65286/13 a 57270/14; rozsudek ESLP ve věci Alković proti Černé Hoře ze dne 5. 12. 2017 č. 66895/10; rozsudek ESLP ve věci M. S. proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2017 č. 2091/13; rozsudek ESLP ve věci M. G. C. proti Rumunsku ze dne 15. 3. 2016 č. 61495/11] nebo z práva na ochranu majetku (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23, bod 22 a násl. a tam citovaná judikatura; rozsudek ESLP ve věci Blumberga proti Litvě ze dne 14. 10. 2008 č. 70930/01).

18. Státu vznikne povinnost provést účinné vyšetřování, vznese-li dotčená osoba hájitelné tvrzení, že došlo k zásahu do jednoho z jejich shora vymezených základních práv. Hájitelné tvrzení lze obecně charakterizovat jako takové, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Splnění uvedených podmínek je vždy třeba posuzovat po zvážení všech konkrétních skutkových okolností věci [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1376/18, bod 33; nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 87]. Ve vztahu k majetkové trestné činnosti se musí jednat o takové tvrzení, které bude svědčit nejen o tom, že stěžovatel se pravděpodobně stal obětí majetkové trestné činnosti, nýbrž i o tom, že na něm spáchaný trestný čin dosáhl požadované míry závažnosti. Součástí hájitelného tvrzení pak musejí být i řádně vznesené a odůvodněné námitky stran toho, proč k ochraně práv stěžovatelů nepostačují prostředky soukromého práva.

19. I pokud dojde k aktivaci práva na účinné vyšetřování, nejedná se o povinnost dosažení určitého výsledku, nýbrž pouze o povinnost orgánů činných v trestním řízení podniknout určité kroky k objasnění věci (přiměřeně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1376/18, bod 35). Ačkoli tento závěr platí pro právo na účinné vyšetřování obecně, u práv plynoucích z čl. 11 odst. 1 Listiny je obzvlášť významný. U této skupiny trestných činů je totiž nutno zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou typicky právě trestné činy majetkové povahy. K porušení práva na účinné vyšetřování podle čl. 11 odst. 1 Listiny, event. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě proto dojde pouze u vad a pochybení extrémní povahy, a i to pouze v trestních řízeních týkajících se závažnějších trestných činů, typicky zločinů (nález sp. zn. I. ÚS 1958/23, body 24 a 31).

20. Ústavnímu soudu k naplnění práva na účinné vyšetřování v kontextu práva na ochranu majetku postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny, a to jak při interpretaci ustanovení zákona, tak u postupu při vyšetřování a učiněných závěrů; musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami poškozeného (nález sp. zn. I. ÚS 1958/23, bod 32). Ne každý nedostatek trestního řízení, natož neprokázání stěžovateli tvrzeného trestného činu, je způsobilý vést k závěru o porušení práva na účinné vyšetřování.

21. Ve vztahu k nyní posuzované věci je značně sporné již to, zda stěžovatelé vznesli hájitelné tvrzení, že došlo k protiústavnímu zásahu do jejich práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny a potažmo k aktivaci jejich práva na účinné vyšetřování. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nevznášejí žádné argumenty stran hájitelnosti svých tvrzení a naplnění této podmínky pouze implicitně předpokládají. I u typově mnohem závažnějších zásahů do základních práv jednotlivců však trvá Ústavní soud i ESLP na tom, aby stěžovatelé řádně tvrdili a prokázali hájitelnost svých tvrzení (nález sp. zn. II. ÚS 1376/18, body 33 až 34 a tam citovaná judikatura; poukázat lze i na rozhodnutí ESLP ve věci Jeong proti České republice ze dne 13. 2. 2007 č. 34140/03, v němž uvedený soud dospěl k závěru, že v případě absence jakýchkoliv přesvědčivých důkazů o špatném zacházení se stěžovatelem ze strany policie - včetně nijak neodůvodněné absence lékařských práv k prokázání tohoto tvrzení - nedošlo ani k aktivaci stěžovatelova práva na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy).

22. I kdyby Ústavní soud tento zjevný nedostatek přehlédl a dospěl k závěru o hájitelnosti tvrzení stěžovatelů a potažmo o aktivaci jejich práva na účinné vyšetřování podle čl. 11 odst. 1 Listiny, nemohl by jejich ústavní stížnosti vyhovět. Jak totiž plyne z obsahu napadených rozhodnutí a vyrozumění, orgány činné v trestním řízení vynaložily veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně požadovat, k objasnění tvrzené majetkové trestné činnosti. Uvedené orgány zajistily celou řadu důkazů (rozličná vyjádření, listinné důkazy, výpisy z bankovních účtů atp.), prostřednictvím nichž se pokusily objasnit vztahy mezi dotčenými osobami a ujednání stran jejich vzájemných práv a povinností. Uvedené důkazy řádně vyhodnotily a dovodily z nich logické a přezkoumatelné skutkové a právní závěry.

23. Orgánům činným v trestním řízení lze jen stěží vyčítat, že majitele zastavárny nevyslechly vícekrát nebo že si od stěžovatele nevyžádaly "přehled dokladů k výdajům na sjednanou činnost, které mu byly ze strany podezřelého doloženy a byly mu vyúčtovány." Především není zcela zřejmé, jaké významné skutečnosti by uvedené důkazy za daného skutkového stavu mohly prokázat, a to zejm. s ohledem na mimořádně netransparentní nastavení (obchodních) vztahů mezi stěžovateli a podezřelými. Dále, i kdyby ze strany orgánů činných v trestním řízení k nějakým pochybením došlo, v kontextu projednávané věci by rozhodně nešlo o pochybení extrémní povahy. Nakonec nelze přehlédnout ani to, že pokud měl stěžovatel k dispozici údajně klíčové důkazy prokazující vinu podezřelých, mohl a měl je předložit orgánům činným v trestním řízení i bez předchozí výzvy. Vyčkávání stěžovatele na to, až orgány činné v trestním řízení tyto údajně zásadní důkazy "objeví" a vyzvou jej k jejich předložení, je jen stěží pochopitelné nebo omluvitelné.

24. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu