Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2025 sp. zn. 7 To 90/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že ve stěžovatelově věci bylo zahájeno trestní stíhání rozhodnutím Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), která však poté, co vyloučila, že by mezi podezřelými byl i příslušník Policie České republiky, případ postoupila příslušnému policejnímu orgánu. Dozorující státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") poté usnesením ze dne 23. 8. 2023 č. j. 3 ZN 3997/2023-13 podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, věc příslušnému policejnímu orgánu odňal a delegoval ji zpět GIBS.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. 3 T 6/2025 rozhodl, že tento postup je nesprávný, a proto podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
4. O stížnosti státního zástupce obvodního státního zastupitelství rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s tímto usnesení městského soudu nesouhlasí, dovolává se porušení svých shora uvedených základních práv a navrhuje jeho zrušení. Namítá, že zahájení jeho trestního stíhání z rozhodnutí GIBS bylo nezákonné, resp. neústavní.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání ostatních procesních nástrojů ochrany základních práv.
8. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, ještě nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
9. V nyní posuzované věci trestní řízení pokračuje před obvodním soudem, nebylo o něm meritorně rozhodnuto a v takových případech je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná. Případné neústavní procesní vady namítané stěžovatelem lze napravit zákonem předvídaným způsobem v řízení před obecnými soudy, včetně využití příslušných opravných prostředků.
10. Ústavní soud doplňuje, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním názorem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, včetně judikatury nálezové (srov. výše), z logiky věci nezakládá důvodnost (či přípustnost) ústavní stížnosti. Konečně, dovozuje-li stěžovatel přípustnost ústavní stížnosti z § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, lze uvést, že jde o výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, v nichž existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána [srov. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139)]. Tento kvalifikovaný přesah vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že se v podobné situaci jako stěžovatel snad mohou někdy ocitnout další osoby, resp. skutečnost, že stěžovatelova trestní věc údajně vyvolává zájem sdělovacích prostředků, sama o sobě neodůvodňuje použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. III. ÚS 3247/18, bod 11.).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
12. Konečně se sluší poznamenat, že Ústavní soud obdobně rozhodl o ústavních stížnostech, které podali proti nadepsanému usnesení městského soudu spoluobvinění, a to usneseními ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1222/25 a ze dne 23. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1711/25. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2025
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj