IV. ÚS 1782/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 sp. zn. 2 T 168/2023 uznal obžalovaného M. T. (dále jen "vedlejší účastník") vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento přečin mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 12 500 Kč, a stěžovatele podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného přečinu se vedlejší účastník podle závěrů obvodního soudu dopustil tím, že při procházce se psem rasy španělský mastin, bez kynologického výcviku, nechal psa volně pohybovat bez vodítka a náhubku, a když se blížil k Z. B. (stěžovatelově manželce), která šla proti němu po opačné straně ulice se psy rasy jorkšírský teriér a border kolie, nerespektoval její opakované výzvy, aby si svého psa dal na vodítko, načež pes venčený vedlejším účastníkem zaútočil na border kolii, kterou několikrát pokousal na zádech i trupu, v důsledku čehož byla napadenému psovi způsobena krvácející poranění a pohmoždění, která si vyžádala ošetření a další léčbu u veterinárního lékaře. Tímto jednáním vedlejší účastník způsobil stěžovateli coby vlastníkovi border kolie škodu spočívající v nákladech na ošetření ve výši 46 671 Kč.

3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řízení zrušil rozsudek obvodního soudu a podle § 226 písm. b) trestního řádu vedlejšího účastníka zprostil návrhu na potrestání pro výše vymezený skutek, neboť tento skutek není trestným činem. Městský soud týmž rozsudkem podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti adheznímu výroku zamítl a podle § 229 odst. 3 trestního řádu jej odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že městský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na ústnost a bezprostřednost jednání. Podle stěžovatele městský soud porušil § 263 odst. 7 trestního řádu, neboť sám a odlišně od obvodního soudu hodnotil důkazy, které neprovedl při veřejném zasedání, a to zejména výslech svědkyně Z. B., který hodnotil v rozporu s tím, co z něj skutečně vyplynulo. Městský soud tudíž nerespektoval ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 84/09 (N 184/54 SbNU 287) a ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 541/21 (N 186/108 SbNU 255). Městský soud - při flagrantním rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními - dovodil, že se pes vedlejšího účastníka chtěl toliko na psy, které venčila manželka stěžovatele, podívat a "očuchat je". Podle stěžovatele se však pes vedlejšího účastníka "stavěl do bojové pozice". Stěžovatel označuje za nesprávné závěry, podle kterých důvodem opakované výzvy jeho manželky adresované vedlejšímu účastníkovi, aby svého psa připnul na vodítko, byla skutečnost, že se psa bála, nikoli nebezpečné (nestandardní) chování psa, jakož i to, že útokem zareagovala jako první border kolie. Městský soud tedy nepodloženě dovodil, že vedlejší účastník vzhledem k dosavadnímu chování svého psa a okolnostem dané situace důvodně předpokládal, že jeho pes na psa stěžovatele nezaútočí, a tedy nemohl zabránit samotnému napadení.

5. Městský soud, vytýká dále stěžovatel, vůbec nevěnoval pozornost sdělení vedlejšího účastníka, že pes byl před tím, než se ho ujala jeho současná majitelka, určitou dobu v nepříznivých podmínkách - bez majitele, bez přístřešku a nebyl psychicky úplně v pořádku. Rovněž sám vedlejší účastník potvrdil, že bylo jeho psu nejspíš v minulosti ubližováno. Vedlejší účastník se zvířaty pracoval pravidelně, a tedy mohl včas rozeznat existující riziko. Městský soud vycházel toliko z protokolu z hlavního líčení, který však nemůže zachytit emoce osob, které vypovídaly, a nevěnoval odpovídající pozornost hodnověrnosti vedlejšího účastníka ani manželky stěžovatele, která neměla důvod při hlavním líčení neuvádět celou pravdu, proto její výpověď musí mít vyšší váhu.

6. Stěžovatel dovozuje, že postup městského soudu jej zbavil možnosti uplatnit opravný prostředek v trestním řízení, protože nejvyšší státní zástupce dovolání - přes jeho podnět - nepodal.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel formuluje argumenty ve prospěch závěru, že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), podle kterého ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. Stěžovatel připomíná též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič v. Chorvatsko, stížnost č. 7334/13.

8. Podle stěžovatele došlo nejen k zásahu do jeho majetkových práv chráněných čl. 11 odst. 1 Listiny, ale též do práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť společně s manželkou považují svého psa za člena rodiny a mají k němu silnou citovou vazbu. Jejich border kolie byla téměř usmrcena a skutečně trpěla, což umocňovalo psychickou újmu stěžovatele. Podle stěžovatele má věc společenský přesah, neboť je nežádoucí, aby majitel psa, který na ulici napadne jiného psa, zůstal bez trestní odpovědnosti s odůvodněním, že samotné napadení nemohl předpokládat.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozsudku městského soudu takový prostředek (dovolání) jako poškozený neměl k dispozici [srov. nálezy ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), bod 22., či ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23, bod 13., rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

11. Jak bylo uvedeno, stěžovatel napadá rozsudek městského soudu, jímž byl vedlejší účastník zproštěn návrhu na potrestání, přičemž porušení svých práv spatřuje zejména ve způsobu, jakým tento soud hodnotil důkazy provedené v trestní věci, v níž vystupoval jako poškozený.

12. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek může zproštění návrhu na potrestání vést k porušení základních práv a svobod osoby, jež měla být poškozena jednáním, pro které byl tento návrh podán. Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že stát se formulací ústavních ustanovení o základních právech a svobodách zavázal nejen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v ústavních a zákonných mezích, ale také, že s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám, a to i jsou-li narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci. Takovým porušením by se měl snažit předcházet v jednotlivých právních odvětvích, zejména správního či trestního práva [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), bod 24. až 25.].

13. Důležitým odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [srov. zejména nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) či ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)]. V určitých případech nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání má i soudní moc, a to ve všech druzích řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 31. až 32., a usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21, bod 40.).

14. Otázce, zda Ústavní soud může konstatovat porušení práva na účinné vyšetřování v případech, kdy v trestní věci proběhlo hlavní líčení a věc již byla rozhodnuta trestními soudy, se věnoval výše uvedený nález sp. zn. III. ÚS 1412/20. V něm Ústavní soud vyzdvihl význam principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v rámci záruk spravedlivého procesu a uvedl, že v duchu těchto principů je to stát, kdo je povinen prokázat obviněnému vinu, a ne obviněný, kdo je povinen prokázat svou nevinu. S tím je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti právního nebo skutkového charakteru, je nezbytné vyložit je ve prospěch obviněného. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se proto otevřel jen tehdy, nebylo-li by posouzení věci trestními soudy dostatečně důkladné či nestranné ve smyslu práva na účinné vyšetřování. Nepochybně by tak zásah Ústavního soudu byl namístě tehdy, opomenuly-li by trestní soudy podstatný důkaz či byly-li by jejich skutkové závěry iracionální či extrémně rozporné s provedenými důkazy (viz body 41. až 43. nálezu). Účinné vyšetřování nicméně nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20.).

15. Zvláštní pozornost v tomto ohledu je třeba věnovat zločinům proti životu či zdraví nebo proti lidské důstojnosti. U přečinů je naopak zákrok Ústavního soudu možný jen výjimečně v extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 19.].

16. V nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 Ústavní soud konstatoval, že z práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě vyplývá u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy povinnost státu vést účinné trestní vyšetřování, která zahrnuje procesní povinnost tzv. náležité péče, avšak nikoli povinnost ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný průběh postupu daného orgánu. Podle ESLP je třeba přitom zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. Stát proto podle ESLP poruší své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze u vad a pochybení extrémní povahy (srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga v. Lotyšsko, stížnost č. 70930/01; dále rozsudky ze dne 12. 12. 2013 ve věci Zagrebačka banka d.d. v. Chorvatsko, stížnost č. 39544/05, ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai v. Litva, stížnost č. 72065/17, a ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk v. Ukrajina, stížnost č. 74663/17). Proto nikoli každé pochybení orgánů činných při vyšetřování je způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. Pochybení musí dosahovat určité intenzity z kvalitativního hlediska a je rovněž nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného logický vztah. Bude-li mít poškozený k dispozici další účinné prostředky ochrany s reálnou šancí na úspěch, bude to pravidelně značit, že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedojde. Nebude-li mít poškozený možnost domáhat se ochrany i jinak než jen při trestním vyšetřování, nevede to automaticky k porušení práva na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti, avšak je namístě větší míra obezřetnosti, která opodstatní nižší práh tolerance vůči pochybení orgánů činných v trestním řízení. Okolnosti snižující práh tolerance vůči orgánům veřejné moci představují dále též vyšší rozsah újmy ve sféře poškozeného a závažnost trestné činnosti (vyjádřenou na úrovni zákona především typovou závažností skutkové podstaty trestného činu, která je předmětem vyšetřování). Okolnostmi zvyšujícími práh tolerance vůči orgánům činným v trestním řízení představuje především dlouhá doba uplynulá od spáchané trestné činnosti (kdy se zpravidla objektivně snižuje šance objasnit skutkový stav), existence jiných prostředků ochrany (s reálnou šancí na úspěch) a postoj poškozeného k nim (nepodal-li například poškozený žalobu, ač takovou možnost měl), nepřiměřenost existence dalších úkonů při šetření z hlediska oprávněných zájmů osoby, proti které vyšetřování směřuje, nebo i absence spolupráce poškozeného. Je však třeba trvat na tom, aby se jednotlivé okolnosti vždy zkoumaly ve vzájemných souvislostech, protože posuzování porušení práva vést účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti je bytostně spjato s hledáním jeho míry.

17. Právo na účinné vyšetřování může vyžadovat i ochrana soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, neboť ty nejvážnější útoky na lidskou důstojnost a soukromý život mohou vyžadovat reakci trestního práva [srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. v. Bulharsko, stížnost č. 39272/98, bod 150., nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 (N 41/111 SbNU 166)].

18. Úkolem Ústavního soudu je posoudit zásah do práva na účinné vyšetřování v kontextu práva na ochranu majetku a práva na ochranu soukromého a rodinného života.

19. Jde-li o kritéria obsažená v nálezu sp. zn. I. ÚS 1958/23 a jím citované judikatuře, je zřejmé, že okolnosti snižující práh tolerance vůči orgánům veřejné moci (tj. zejména vyšší rozsah újmy ve sféře poškozeného, závažnost trestné činnosti - vyjádřenou na úrovni zákona především typovou závažností skutkové podstaty trestného činu, která je předmětem vyšetřování - a nemožnost domoci se nápravy jinými prostředky) ve stěžovatelově věci nenastaly. V posuzované věci bylo trestní řízení vedeno pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, což z důvodu nižší typové závažnosti inkriminovaného trestného činu a rovněž v kontextu nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 19., zužuje možnosti zásahu Ústavního soudu do tohoto rozhodování.

20. Vedlejší účastník stěžovateli uhradil částku 49 261 Kč z titulu náhrady škody spočívající v nákladech na léčbu psa na veterinární klinice, cestovních výdajích a ceně zničeného GPS trackeru. Dále stěžovatel požadoval náhradu škody ve výši 73 649,29 Kč, představující ušlý výdělek za 10 dnů, kdy se staral o zraněného psa, takže se nemohl věnovat výkonu advokacie. Tato částka byla vypočtena jako alikvotní podíl (10/365) z ročních příjmů stěžovatele za srovnávací období roku 2022. Byť není pochyb, že přiznání této stěžovatelem požadované částky v adhezním řízení by pro něj bylo rychlejší a procesně jednodušší, není bez významu, že stěžovatel ani netvrdí, že se této náhrady takto jím vymezené škody reálně nemůže domáhat v občanském soudním řízení. Dlužno připomenout, že již obvodní soud jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 1 trestního řádu), neboť nárokovaný ušlý výdělek nebyl tzv. přímou škodou. Výsledek tohoto případného občanského soudního řízení Ústavní soud nepredisponuje.

21. Jde-li o namítaný zásah do práva na ochranu rodinného a soukromého života, Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovatel i jeho manželka incident vnímali způsobem popsaným v ústavní stížnosti. Ústavní soud nicméně v kontextu práva na účinné vyšetřování posuzoval ústavní stížnost odvíjející se od zranění osoby psem, a to v nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18 a usnesení ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 1204/24. Jakkoli v těchto případech bylo možné předpokládat závažné negativní dopady zranění do rodinného a soukromého života stěžovatelů a jejich rodinných příslušníků, Ústavní soud odpovídající zásah neshledal. Vedlejší účastník měl podle návrhu na potrestání spáchat úmyslný přečin (uvažován byl nepřímý úmysl), proto lze přiměřeně odkázat na usnesení sp. zn. III. ÚS 1204/24 v širším rozsahu, neboť ani vedlejší účastník v nyní posuzované věci nemohl naplnit definici čl. 2 a 3 Úmluvy či čl. 6 Listiny, a i v dalších aspektech (konkrétní okolnosti stíhaného skutku) lze případ připodobnit k judikaturou ESLP zmiňované "nešťastné náhodě" (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2012/18 i sp. zn. I. ÚS 443/23).

22. Postup městského soudu tedy netrpí závažnými a zjevnými vadami, které by bylo nutné napravit kasačním zásahem Ústavního soudu. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci městský soud těmto standardům dostál.

23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu