Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Gründla, zastoupeného JUDr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, LL.M., advokátkou, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 21 Cdo 1013/2024-210, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 15 Co 264/2023-181 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 7. června 2023 č. j. 11 EXE 1257/2021-148, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti QFUS spol. s r.o., sídlem Na Florenci 2139/2, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Na majetek stěžovatele (povinného) je podle vykonatelného exekučního titulu [pravomocného usnesení Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 6. 2021 č. j. 8 C 106/2021-62, jímž byl nařízen soudní prodej zástavy] vedena exekuce prodejem bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu (dále jen "bytová jednotka"). Bytová jednotka byla zatížena zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2008 uzavřené mezi právním předchůdcem vedlejší účastnice řízení (oprávněné, zástavní věřitelky) a úvěrovou dlužnicí (obchodní společností Domy Tábor s.r.o., developerem). Zástava zajišťovala pohledávku právního předchůdce vedlejší účastnice řízení z úvěrové smlouvy rovněž ze dne 26. 6. 2008. Stěžovatel nabyl bytovou jednotku na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2008 uzavřené s úvěrovou dlužnicí. Stěžovatel se domáhal zastavení nařízené exekuce.
3. Okresní soud napadeným usnesením návrh na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že zástavní právo, které bylo zřízeno jako tzv. vespolné, váznoucí na bytové jednotce trvá a zaplacení zajištěné pohledávky nebylo prokázáno. Okresní soud sice souhlasil se stěžovatelem, že kupní cenu za bytovou jednotku uhradil, ale finanční prostředky šly na účet úvěrové dlužnice a k rukám vedlejší účastnice řízení, resp. jejím právním předchůdcům, se v důsledku trestního jednání představitelů úvěrové dlužnice nikdy nedostaly. Za rozpor s dobrými mravy nebylo možno považovat postup vedlejší účastnice řízení, kterým se domáhá uspokojení své pohledávky zajištěné zástavním právem v situaci, kdy nebyla uspokojena v insolvenčním řízení vedeném na majetek úvěrové dlužnice.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Zcela se ztotožnil s jeho závěrem o platnosti jak úvěrové, tak zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2008. Rovněž přitakal závěru, že nebyly zjištěny ani náznakem žádné skutečnosti, které by svědčily o jakémkoliv nestandardním jednání ze strany právního předchůdce vedlejší účastnice řízení při uzavírání úvěrové a zástavní smlouvy nebo že by dokonce byl zainteresován na podvodném jednání představitelů úvěrové dlužnice. Krajský soud dále přisvědčil závěru okresního soudu, že k zániku zástavního práva nedošlo.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s ustálenou judikaturou a nebyl důvod (stěžovatel jej ani netvrdil), aby rozhodná otázka, zda "právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem", byla posouzena jinak. K tomu uvedl, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Kromě toho stěžovatel uplatňoval nepřípustný dovolací důvod, neboť vycházel ze skutkových závěrů, na nichž nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Skutečnost, že by právní předchůdce vedlejší účastnice řízení přímo zavinil, že pohledávka nebyla uspokojena úvěrovou dlužnicí, nebyla v řízení zjištěna.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve objasňuje skutkový a právní stav věci včetně jím v průběhu řízení uplatňované argumentace. Nejvyššímu soudu vytýká svévolný a arbitrární přístup s tím, že se dostatečně nevypořádal s jím nastolenými otázkami. Zdůrazňuje, že zůstala opomenuta jeho argumentace týkající se dopadu trestného činu na platnost zástavní smlouvy. Podle jeho názoru by v situaci, kdy třetí osoba nemůže namítat relativní neplatnost, mělo jít o neplatnost absolutní, a to pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud se však k této otázce nevyjádřil, čímž porušil povinnost řádného a přesvědčivého odůvodnění. Stěžovatel dále poukazuje na spotřebitelský charakter právního vztahu a upozorňuje rovněž na nutnost dodržování zásady ochrany slabší strany a principu dobrých mravů. Soudní rozhodnutí zasahují i do jeho vlastnického práva, neboť přichází o bytovou jednotku, za kterou řádně zaplatil.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud si podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. 11 EXE 1257/2021.
10. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce prodejem bytové jednotky. Jeho námitky jsou z větší části pouhým opakováním argumentace uplatňované již dříve, jíž se obecné soudy v průběhu řízení dostatečně zabývaly.
11. Předně nelze přisvědčit stěžovateli, že by se Nejvyšší soud nevěnoval problematice platnosti smlouvy z důvodu rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud s odkazem na konstantní judikaturu vycházející z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 uvedl, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem toliko relativní neplatnosti smlouvy (§ 49a obč. zák.), jehož se může dovolat pouze druhý účastník smlouvy podle § 40a obč. zák. (bod 9 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel přitom nebyl účastníkem ani zástavní ani úvěrové smlouvy, ale bytovou jednotku, na níž vázlo zástavní právo, získal na základě kupní smlouvy uzavřené s úvěrovou dlužnicí. Existence zástavního práva váznoucího na jím pořizované jednotce si mohl být v okamžiku uzavření kupní smlouvy vědom, neboť v té době již bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Stěžovatel měl možnost smluvně zajistit výmaz zástavního práva váznoucího na jím kupované bytové jednotce při její koupi. Vzhledem k tomu, že k zesplatnění úvěru pro opakované porušování úvěrové smlouvy úvěrovou dlužnicí došlo právním předchůdcem vedlejší účastnice řízení až v květnu 2011, měl stěžovatel dostatečně dlouhou dobu (od srpna 2008), aby dosáhl výmazu zástavního práva. Takový postup byl možný. Ze shodných tvrzení stěžovatele i vedlejší účastnice řízení vyplývá, že v obdobných situacích týkajících se jiných bytových jednotek se právní předchůdce vedlejší účastnice řízení zástavního práva váznoucího na jiných bytových jednotkách v domě vzdal.
12. Ústavní soud dále poukazuje na to, že již v řízení o soudním prodeji zástavy, tj. v řízení, které předchází samotné exekuci prodejem nemovitosti, je soud povinen při posuzování existence zástavního práva přihlédnout i k případné neplatnosti zástavní smlouvy. Děje se tak sice pouze tehdy, je-li důvod neplatnosti patrný již ze samotného jejího obsahu či vyšel-li jinak za řízení najevo, avšak stěžovateli nic nebránilo, aby námitku absolutní neplatnosti zástavní smlouvy uplatňoval již v tomto řízení. Z obsahu usnesení okresního soudu o nařízení soudního prodeje zástavy (usnesení ze dne 15. 6. 2021 č. j. 8 C 106/2021-62) se však žádná taková argumentace nepodává.
13. Bez ohledu na výše uvedené je třeba uvést, že obecné soudy se i v samotném exekučním řízení námitkou neplatnosti zástavní smlouvy dostatečně podrobně zabývaly (k tomu bod 9 usnesení okresního soudu a body 6 až 8 usnesení krajského soudu). Nevyplynulo-li z důkazů žádné podezření na nestandardní jednání právního předchůdce vedlejší účastnice řízení, nemá Ústavní soud výhrady proti závěru o platnosti zástavní smlouvy.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu