IV. ÚS 180/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") přiznal stěžovatelce jako zmocněnkyni poškozené v trestním řízení odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a cestovné v celkové výši 77 003,70 Kč včetně DPH, byť stěžovatelka žádala částku 255 195,86 Kč včetně DPH. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že při zastupování poškozené ve věci náhrady újmy, která jí byla způsobená trestným činem, se za tarifní hodnotu považuje částka přiznaná jako náhrada újmy, pokud převyšuje částku 10 000 Kč. Protože poškozené byla rozhodnutími obecných soudů přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, představuje tato částka tarifní hodnotu a pro výpočet odměny se postupuje podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy jeden úkon právní služby odpovídá sazbě ve výši 7 100 Kč. Dále krajský soud vycházel z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a konstatoval, že je nutno rozlišovat mezi úkony, které stěžovatelka učinila k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, a úkony, které k tomuto cíli přímo nesměřovaly; u nich pak vycházel při určení tarifní hodnoty z § 10 odst. 5 advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024, část před středníkem a za tarifní hodnotu považoval částku 10 000 Kč, takže v takovém případě činí odměna za jeden úkon 1 500 Kč. Rovněž se vypořádal s úkony učiněnými stěžovatelkou, které nemohl posoudit jako úkon právní služby.

3. Ke stížnosti stěžovatelky vrchní soud podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil usnesení krajského soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu, náhradu hotových výdajů, cestovné a náhradu za promeškaný čas ve výši 128 317,27 Kč včetně DPH (I. výrok) a nepřiznal jí částku 118 287,59 Kč (II. výrok). Krajský soud podle vrchního soudu postupoval správně při rozlišení mezi úkony, které souvisely s účelným uplatněním náhrady nemajetkové újmy, a mezi těmi, které bezprostředně nesměřovaly k účelnému uplatnění nároku poškozené. Připomenul, že mezi úkony, které bezprostředně směřují k účelnému uplatnění nároku poškozeného, se typicky řadí první porada s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, řádné písemné podání nebo návrh ve věci samé stran nároku poškozeného, účast na hlavním líčení v případě přednesu návrhu na uložení povinnosti obžalovanému k náhradě škody nebo nemajetkové újmy a eventuálně také podání odvolání. Ve výjimečných případech soud může za úkon bezprostředně směřující k účelnému uplatnění nároku poškozeného považovat i jiný úkon, a to s ohledem na individuální okolnosti případu. Za takový úkon je nutno podle vrchního soudu považovat též účast stěžovatelky při výslechu odsouzeného, jakož i její účast u hlavního líčení. Ostatní úkony vrchní soud hodnotil stejně jako krajský soud, tj. jako úkony nesměřující bezprostředně k účelnému uplatnění nároku poškozené. Dále podle vrchního soudu - rozdílně od krajského soudu - stěžovatelce rovněž náleží odměna spočívající v prostudování spisu. Vrchní soud se zabýval též cestovními náklady stěžovatelky, jakož i úkony, které nelze považovat za úkony právní služby. V závěru odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutné na náklady spojené se zastoupením poškozeného v trestním řízení nahlížet hlediskem přiměřenosti celkové výše nákladů, které uhradí odsouzený, s tím, že takto vzniklé náklady odsouzenému uložený trest ještě umocňují. V dané souvislosti vrchní soud zdůraznil, že poškozené byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, přitom stěžovatelka jako zmocněnkyně původně nárokovala pro sebe částku ve výši 255 195,86 Kč včetně DPH, tedy částku přibližně o 100 000 Kč vyšší, než byla částka přiznaná poškozené.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nesouhlasí s náhradou, která jí byla přiznána obecnými soudy. Zdůrazňuje, že poškozená měla v trestním řízení postavení zvlášť zranitelné oběti a o to více bylo její zastupování náročnější. Stěžovatelka odkazuje mimo jiné na nález ze dne 13. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2835/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), z něhož vyzdvihuje myšlenku, že i u obhájce nereflektuje (podle stěžovatelky nesprávně) stanovení odměny výši eventuální náhrady škody (újmy), kterou měl obviněný způsobit. Soudy podle stěžovatelky vůbec nepřihlédly k faktickému významu jednotlivých úkonů. Přitom i z odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2835/23 vyplývá, že soud k moderaci výše odměny zmocněnce poškozeného může přistoupit jen s ohledem na konkrétní okolnosti případu a má být veden zejména hlediskem účelnosti a přiměřenosti odměny zmocněnce. Tím, že obecné soudy podle uvedených východisek nepostupovaly, provinily se proti advokátnímu tarifu jakožto právnímu předpisu a zasáhly tak podle stěžovatelky i do jejího legitimního očekávání, neboť stěžovatelka předpokládala, že bude postupováno právě v souladu s uvedeným právním předpisem. Obecné soudy nedbaly ani východisek judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se vztahují k legitimnímu očekávání.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání, s níže uvedenou výjimkou, příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka je advokátka zapsaná u České advokátní komory, nevztahuje se na ni tedy povinnost být právně zastoupena [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Je-li ústavní stížností napadáno i rozhodnutí krajského soudu zrušené usnesením vrchního soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozhodnutí krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].

8. Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, a to i v adhezním řízení, zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru [viz nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 (N 199/109 SbNU 153), bod 18.). Široký prostor pro úvahu obecných soudů vyvažuje požadavek na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí o náhradě nákladů, které musí odpovídat jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), bod 19. až 21.].

9. Adhezní řízení, byť představuje součást trestního řízení, vykazuje specifika, jež ho od samotného trestního řízení odlišují. Jeho předmětem je náhrada újmy jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Aplikace § 154 odst. 1 trestního řádu dále vyžaduje, aby soud hodnotil i přiměřenost výše odměny za úkon, stejně jako přiměřenost výše náhrady nákladů určených podle advokátního tarifu vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti věci a případný dopad přiznané náhrady na odsouzeného. Přiznání nepřiměřeně vysoké náhrady nákladů odporuje požadavku účelnosti (např. usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23).

10. V návaznosti na uvedená východiska Ústavní soud dodává, že na rozdíl od stěžovatelky považuje rozhodnutí vrchního soudu za ústavně akceptovatelné a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu a z jejích principů zcela vyšel. Podrobně se zabýval jednotlivými úkony, které stěžovatelka jako zmocněnkyně pro poškozenou vykonala, a odůvodnil, proč konkrétní úkon považoval za účelný nebo neúčelný. Rovněž se ve svém rozhodnutí neprovinil proti stěžovatelkou odkazovanému nálezu sp. zn. III. ÚS 2835/23, neboť ve svých úvahách nebyl veden myšlenkou nepřípadného srovnání odměny obhájce a zmocněnce poškozeného v trestním řízení. Rozhodnutí vrchního soudu není ani v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky, neboť - jak uvedeno shora - minimálně vrchní soud vyložil pro věc relevantní právní předpis (advokátní tarif) zcela v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu