Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem, sídlem Železná 255/24, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 25 Cdo 2595/2024-368, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2024 č. j. 25 Co 298/2023-338 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. září 2023 č. j. 12 C 179/2018-309, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 12 C 179/2018-320, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a MUDr. Petra Kubánka a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a.s., sídlem Evropská 136/810, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného dovolání plyne následující. Stěžovatel byl pacientem lékaře (vedlejší účastník). Dne 23. 8. 2016 vyšetřil vedlejší účastník kožní útvar na čele stěžovatele, který vyhodnotil jako nezhoubný výrůstek a provedl jeho odstranění. Útvar se po několika měsících vytvořil znovu, stěžovatel vyhledal vyšetření v jiné kožní ambulanci, kde mu lékaři stanovili diagnózu nádorového onemocnění maligním melanomem (zhoubný výrůstek). Poté následovala léčba, stěžovatel podstoupil řadu invazivních zákroků. Stěžovatel měl za to, že vedlejší účastník při vyšetření pochybil a následkem tohoto pochybení se snížila jeho šance na uzdravení. Kvůli tomu se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky za bolestné, za ztížení společenského uplatnění a za odměnu znalkyně za zpracování znaleckého posudku. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. 1. 2020 žalobu zamítl, protože stěžovatel neunesl důkazní břemeno. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání a Nejvyšší soud ho usnesením odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 (N 80/112 SbNU 209) zrušil všechna předcházející rozhodnutí. V případě nesprávného vedení zdravotnické dokumentace jsou civilní soudy povinny zvážit, zda v rámci zachování rovnosti účastníků není třeba obrátit důkazní břemeno. Obrátí-li soudy důkazní břemeno, platí vyvratitelná domněnka, že vedlejší účastník postupoval non lege artis.
3. Řízení se poté vrátilo na začátek a stěžovatel rozšířil žalobu o další žalované částky. Okresní soud po zvážení všech okolností vyhodnotil, že vedlejší účastník nevedl zdravotnickou dokumentaci řádně a obrátil proto důkazní břemeno. Po rozsáhlém dokazování znaleckými posudky a výslechy znalců okresní soud vyhodnotil, že vedlejší účastník postupoval lege artis, a že i kdyby se na onemocnění přišlo dříve, stěžovatel by i tak musel podstoupit stejnou invazivní léčbu. Neexistuje proto příčinná souvislost mezi tvrzeným pochybením vedlejšího účastníka a současným zdravotním stavem stěžovatele. Onemocnění vykazovalo netypické příznaky. Vedlejší účastník na základě výsledku vyšetření učinil všechny lékařskou vědou požadované úkony a ani další odborníci původně nepovažovali stěžovatelův výrůstek za zhoubný. Ke správnosti diagnózy totiž byla podstatná až samotná recidiva výrůstku v krátkém časovém odstupu. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu ohledně obrácení důkazního břemene, tak i se závěrem, že vedlejší účastník postupoval (kromě vedení zdravotnické dokumentace) lege artis. Souhlasil i se závěrem, že i v případě postupu non lege artis by v posuzované věci neexistovala příčinná souvislost.
4. Stěžovatel podal dovolání, v němž namítl, že jeho pozice jako pacienta byla podstatně ztížena tím, že vedlejší účastník nevedl řádně zdravotnickou dokumentaci ohledně léčby a z provedených záznamů je prakticky nemožné určit, zda postup žalovaného v dané věci byl lege artis či nikoliv. Stěžovatel dále obsáhle polemizoval se skutkovými zjištěními obecných soudů a domáhal se použití doktríny ztráty šance. Dovolání však Nejvyšší soud odmítl, protože v něm nebylo uvedeno, proč je přípustné. Stěžovatel tvrdil, že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, ale v dovolání žádnou judikaturu neoznačil a ani žádnou právní otázku nevymezil. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání pro vady, přesněji pro nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Pro úplnost dodal, že argument o ztížení důkazní pozice stěžovatele jako pacienta nevedením zdravotnické dokumentace je chybný. Důkazní břemeno totiž bylo obráceno a vedlejší účastník prokázal, že postupoval lege artis. Nelze použít doktrínu ztráty šance, neboť postup vedlejšího účastníka nebyl protiprávní. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které uváděl v řízení před civilními soudy. Obecně argumentuje, že jeho vyšetření neproběhlo řádně a civilní soudy se s jeho námitkami nevypořádaly a špatně situaci vyhodnotily. Následkem špatné diagnózy musí podstupovat invazivní léčbu. Znalecké posudky jsou založeny na domněnkách a závěr civilních soudů o neexistenci příčinné souvislosti je neústavní. Civilní soudy měly povinnost posuzovanou věc posoudit optikou ztráty šance, což neučinily.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ve vztahu k rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Nepodal totiž dovolání, kterým by se mohl Nejvyšší soud zabývat. Ústavní stížnost je proto přípustná jen v té části, která směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ve zbytku je ústavní stížnost nepřípustná.
7. Stěžovatel nijak nevysvětluje, v čem Nejvyšší soud pochybil, pokud dospěl k závěru o vadnosti dovolání. Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že povinnost účastníků řízení uvést, proč jejich dovolání splňuje předpoklady přípustnosti, je ústavně souladná [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), zejména bod 35]. Pro případné stěžovatele to znamená, že musí nejen podat dovolání jako takové, ale dovolání také musí být bezvadné (tamtéž, body 60 a 61).
8. V nynější věci stěžovatel skutečně neuvedl ani blíže nerozvedl, proč je dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. V textu dovolání lze vyčíst jen to, že civilní soudy měly právní otázku posoudit jinak. Dovolání neobsahuje jediný odkaz na judikaturu. Tím ovšem stěžovatel nesplnil zákonnou povinnost uvést, v čem a jak se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně že Nejvyšší soud nikdy neřešil jím vznesenou právní otázku, že ji Nejvyšší soud řeší nejednotně anebo že je třeba provést judikaturní změnu. Postup Nejvyššího soudu nebyl přepjatě formalistický: stěžovatel odůvodnil přípustnost dovolání jen povšechně. Nebylo úkolem Nejvyššího soudu, aby za stěžovatele domýšlel, proč zrovna jeho případ přináší právní otázku hodnou pozornosti soudu (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, bod 46).
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv. Ústavní stížnost je dílem návrhem nepřípustným, dílem návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu