IV. ÚS 1964/23

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 20 C 35/2021 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je od roku 2011 vlastníkem bytové jednotky v bytovém domě. Ing. Alexandr Stojanov, jako vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činil nejméně jednu polovinu ve smyslu § 9 odst. 9 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) [dále jen "většinový vlastník"], plnil funkce orgánů společenství vlastníků jednotek. Zároveň sám hradil náklady za služby. Stěžovatel se v roce 2021 začal žalobou domáhat po vedlejším účastníkovi zaplacení pokuty ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."). Vedlejší účastník totiž stěžovateli nedoručil včas vyúčtování služeb za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. Vedlejší účastník namítal, že žaloba stěžovatele je rozporná s dobrými mravy a představuje zneužití práva, neboť od stěžovatele nepožadoval od roku 2011 úhradu jakýchkoli záloh, ani úhradu jakéhokoli plnění, protože služby hradil většinový vlastník.

3. Obvodní soud žalobě stěžovatele vyhověl rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 20 C 35/2021-67 a zároveň řízení co do částky 29 150 Kč zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Vedlejší účastník vyúčtování za jednotlivá období zaslal stěžovateli opožděně, což nijak nezpochybnil. Postup stěžovatele, který se domáhal zákonem stanovené pokuty, nelze považovat za zneužití práva ani za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatel se před podáním žaloby snažil o smírné vyřešení věci, což se však nesetkalo s náležitou odezvou. To, že stěžovatel neplní své povinnosti a nehradí vyúčtování, je v souvislosti s neplněním povinnosti vedlejšího účastníka irelevantní. Vedlejší účastník podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2022 č. j. 11 Co 376/2021-113 nosné závěry rozsudku obvodního soudu potvrdil, částečně jej ale změnil a žalobu zčásti zamítl. Uvedl, že celkovou výši pokuty nezpůsobila nečinnost stěžovatele. U pokut za vyúčtování za roky 2014 a 2015 vedlejšímu účastníkovi nic nebránilo, aby vyúčtování v zákonné lhůtě provedl. U pokut za vyúčtování za roky 2016, 2017 a 2018 je však situace odlišná. Stěžovatel vedlejšímu účastníkovi neoznámil změnu počtu osob v bytě v roce 2016 a 2017, z důvodu na straně stěžovatele tak nebylo možné řádné vyúčtování provést. Stěžovatel i vedlejší účastník podali dovolání.

4. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud změnil rozsudek městského soudu tak, že změnil rozsudek obvodního soudu ve výrocích, jimiž vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit pokutu stěžovateli a žalobu zamítl. Zároveň zamítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud sice uvedl, že neoznámení změny počtu osob nemá vliv na povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby, zároveň ale konstatoval, že stěžovateli nevznikl nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Smyslem vyúčtování záloh na služby je, aby si příjemce služeb mohl porovnat, jaké byly skutečné náklady na jednotlivé služby, které mu byly v zúčtovacím období dodány, a jak byly vypořádány zálohy, které mu byly stanoveny a které uhradil (měl uhradit). Pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční. Vytváří na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění. Naopak funkce paušalizace náhrady škody - i když není vyloučena - nebude zpravidla tak významná. Tato úprava ale nesmí vést k zjevné nespravedlnosti.

5. Většinový vlastník neměl povinnost platit náklady na služby spojené s užíváním všech jednotek v domě sám, jestliže tak činil a po ostatních vlastnících ani po vedlejším účastníkovi žádné platby nepožadoval, žádnou škodu jim nezpůsobil, a to ani tím, že je po skončení zúčtovacího období neseznámil se skutečnou výší nákladů, které vynaložil na jednotlivé služby. Za situace, kdy bylo "obvyklou" praxí, že náklady na služby hradí výlučně většinový vlastník, nebyly po žalobci za služby požadovány žádné platby, nebyly mu proto stanoveny ani zálohy, by zaslání vyúčtování nákladů na služby nebylo ve skutečnosti ani tak vyúčtováním, jako v podstatě jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby a jednotky vynaložil většinový vlastník.

6. Stěžovateli nebyly za roky 2014 až 2018 stanoveny žádné zálohy na služby, ani požadovány platby za dodané služby, stěžovatel je sám neplatil, náklady hradil většinový vlastník. I když tedy skutečné náklady na služby a "neexistující" zálohy nebyly nikdy vyúčtovány, nevznikla vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb. Uložení pokuty by představovalo formální aplikaci a výklad tohoto ustanovení bez zohlednění jeho smyslu a účelu. Za specifických okolností posuzované věci by pokuta stěží plnila některou ze svých funkcí - nátlakovou, sankční nebo paušalizaci náhrady škody.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud svévolně změnil skutkový stav. Jeho závěry jsou v hrubém rozporu s obsahem spisu, jakož i s tím, co stěžovatel a vedlejší účastník považovali za nesporné. Nejvyšší soud stěžovateli zcela odejmul možnost reagovat na nová skutková zjištění. Nejvyšší soud konstatoval, že většinový vlastník, ani vedlejší účastník nepožadovali po žalobci žádné platby za služby a že nebylo co fakticky stěžovateli vyúčtovat. Také uvedl, že skutečné náklady na služby a "neexistující" zálohy nebyly nikdy vyúčtovány. Ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a městským soudem ale vyplývá, že vedlejší účastník stěžovateli dodávky služeb za roky 2015 až 2018 opožděně vyúčtoval. To zmínil i Nejvyšší soud v naraci napadeného rozhodnutí. K vyúčtování nadto muselo logicky dojít, neboť nároky na pokutu z prodlení stěžovatel vyčíslil v souladu s dobou prodlení s vyhotovením vyúčtování. Pokud by Nejvyšší soud aplikoval rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 na skutkový stav, jak byl ve věci skutečně zjištěn, nemohl by obstát závěr, že právo na pokutu stěžovateli nenáleží. V napadeném rozsudku schází výslovně vyjádřené odůvodnění pro zamítnutí stěžovatelova dovolání.

8. Povinnost vyúčtovávat náklady vynaložené poskytovatelem služeb vůči příjemcům služeb je zcela nezávislá na tom, zda jsou či nejsou stanoveny a jednotlivým vlastníkům předepsány průběžné, zpravidla měsíční zálohy na takovéto služby, ani na tom, zda jsou takové zálohy následně jednotlivými spoluvlastníky hrazeny či nikoli, a dokonce i na tom, jestli se poskytovatel po provedeném vyúčtování rozhodne případné vyúčtované nedoplatky vůči příjemcům uplatňovat a vymáhat je, či nikoli. Na základě platného právního stavu není přípustné, aby bylo jednostranně na libovůli poskytovatele, zda se rozhodne, byť dobrovolně, nést takové náklady sám, a ty vůči příjemcům ani neuplatňovat. Takové rozhodnutí by jej nemělo zbavit povinnosti vyúčtování vůbec provádět, jakož i odpovědnosti v podobě sankce, pokud tak neučiní. Pokuta v posuzované věci by naopak některé funkce naplnila. Stěžovatel poukazuje na příčinnou souvislost mezi jeho výzvami k zaplacení zákonných pokut za prodlení s vyúčtováním služeb a vyhotovení vyúčtování vedlejším účastníkem.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka a replika stěžovatele

10. Soudce zpravodaj vyzval Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zrekapituloval odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn obvodním soudem a městským soudem. V napadeném rozhodnutí popsal, z jakých důvodů shledal celý nárok stěžovatele nedůvodným.

12. Vedlejší účastník ve vyjádření shrnul historický vývoj vzájemných právních vztahů mezi ním a stěžovatelem a zdůraznil, že uplatněný nárok stěžovatele představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastník stěžovateli zaslal vyúčtování za roky 2015 až 2018. To ale stěžovatel odmítl uhradit s odůvodněním, že vyúčtování nesplňuje zákonné předpoklady, což ani splňovat nemohlo, s ohledem na zavedenou a respektovanou praxi v bytovém domě. Vedlejší účastník upozornil na to, že všechny smlouvy s poskytovateli služeb byly sjednány většinovým vlastníkem. Vedlejší účastník tak vyúčtoval náklady, které ve skutečnosti vynaložil většinový vlastník. Stěžovatel celých devět let neuhradil nic, veškeré náklady na služby hradil někdo jiný, tedy po více než devět let se bezdůvodně obohacoval a nyní chce jen zneužít zákona.

13. V replice stěžovatel namítal, že Nejvyšší soud se k posunu ve skutkových zjištěních vůbec nevyjádřil. Tvrzení vedlejšího účastníka ve vyjádření nebyla prokázána a některá nebyla dříve vedlejším účastníkem ani tvrzena a jsou nepravdivá. Stěžovatel nejednal v rozporu s dobrými mravy. Pokud většinový vlastník vynaložil vlastní prostředky k úhradě služeb souvisejících se správou domu, pak mu po právní stránce vznikl nárok vůči osobě, která ze zákona měla povinnost tyto náklady vypořádávat, což byl vedlejší účastník. Teprve vedlejší účastník by tak na podkladě vypořádání s většinovým vlastníkem mohl vyúčtovávat náklady příjemcům služeb. Většinový vlastník žádné plnění přímo stěžovateli neposkytoval, a vedlejší účastník nenesl za stěžovatele žádné takové náklady. Právní názor Nejvyššího soudu v důsledku znamená, že pokud vedlejší účastník někdy v minulosti nepožadoval žádné úhrady za služby, tak pokud později tyto úhrady začal požadovat, stěžovateli by i tak paušálně nemělo svědčit právo na zaplacení pokuty, a to i kdyby vedlejší účastník svou povinnost neplnil. Takový závěr je absurdní a zřejmým důsledkem modifikace skutkového stavu Nejvyšším soudem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

15. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

16. Stěžovatel argumentaci ohledně pochybení Nejvyššího soudu zakládá na tom, že Nejvyšší soud podle něj vycházel z jiného skutkového stavu než obvodní soud a městský soud a na základě takto deformovaného skutkového stavu vyslovil právní závěr, který vedl k tomu, že stěžovateli nebyl přiznán nárok na pokutu. Stěžovatel konkrétně považuje za sporné, že Nejvyšší soud konstatoval, že po stěžovateli nebyly požadovány žádné platby a že k vyúčtování služeb nikdy nedošlo. V posuzované věci bylo skutečně prokázáno, že vedlejší účastník stěžovateli vyúčtování služeb zaslal. Tato skutečnost však na rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá takový vliv, jaký jí stěžovatel přikládá.

17. Nosný důvod napadeného rozhodnutí totiž spočívá v tom, že smyslem vyúčtování záloh na služby je především to, aby si příjemce služeb mohl porovnat, jaké byly skutečné náklady na jednotlivé služby, které mu byly v předmětném zúčtovacím období dodány a které zálohově platil (měl platit), a jak byly tyto zálohy vypořádány. V posuzované věci ale náklady na služby hradil výlučně většinový vlastník. Po stěžovateli tak nebyly požadovány žádné platby a nebyly mu ani stanoveny zálohy. Zaslání vyúčtování nákladů na služby by tak ve skutečnosti nebylo vyúčtováním, ale jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby vynaložil většinový vlastník. Proto stěžovateli nemohl vzniknout ani nárok na pokutu.

18. Nejvyšší soud přitom srozumitelně vysvětlil, že pokuta podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. by v posuzované věci neplnila žádnou ze svých funkcí. Funkcí pokuty je vytvářet na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby, které stanovil příjemci služeb a zároveň je pro něj citelnou sankcí, pokud tuto povinnost (tedy vyúčtování skutečné výše nákladů oproti zálohám) nesplní. Většinový vlastník zároveň nezpůsobil žádnou škodu vedlejšímu účastníkovi ani ostatním vlastníkům tím, že náklady na služby hradil sám, přestože takovou povinnost neměl, neboť po nikom z nich žádné platby nepožadoval.

19. Jinými slovy, stěžovatel za jednotlivé roky neměl stanoveny žádné zálohy a nic neplatil a veškeré náklady za služby hradil většinový vlastník. Poskytovatel služeb mu tak nemohl zaslat vyúčtování, kde by popisoval rozdíl mezi zálohami na služby a skutečně vynaloženými náklady na služby, neboť zálohy neexistovaly. Za takovéto situace by pokuta neplnila žádnou ze svých funkcí a stěžovateli nárok na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nevznikl. To, že stěžovatel zastává jiný názor než Nejvyšší soud na obsah povinnosti ve smyslu § 7 zákona č. 67/2013 Sb. a funkci pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., neznamená, že právní výklad Nejvyššího soudu je nedostatečný nebo nesprávný. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat výklad a použití podústavních právních předpisů, pokud právní výklad nevykazuje ústavněprávně relevantní deficity. Otázka, zda má vedlejší účastník nárok na úhrady za služby za roky 2014 až 2018, pak představuje samostatnou právní otázku, která nebyla předmětem posuzované věci.

20. Skutečnost, že vedlejší účastník stěžovateli později vyúčtování služeb zaslal, tak nic nemění na právním závěru Nejvyššího soudu ohledně nároku na pokutu a nemá tak vliv na výsledek řízení. Důvodná není ani námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud výslovně v odůvodnění nevysvětlil, proč jeho dovolání zamítl. Skutečnost, že Nejvyšší soud dal stěžovateli zapravdu ohledně jedné námitky, neznamená, že dovolání stěžovatele bylo možné vyhovět. Nejvyšší soud totiž zároveň shledal, že stěžovateli nárok na pokutu nevznikl a rozhodnutí městského soudu tak ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně částky 77 050 Kč bylo v konečném důsledku správné.

Závěr

21. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu