IV. ÚS 2075/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil zejména její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na úpravu péče - svěření obou nezletilých synů (pozn.: staršímu synovi bylo v době podání ústavní stížnosti již 18 let, mladšímu synovi 15 let) do střídavé péče obou rodičů a určení výživného pro oba nezletilé syny, a to pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2023 č. j. 0 P 254/2022-351, rozhodl, že oba synové se pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do střídavé péče obou rodičů (v týdenním režimu střídání péče). Dále rozhodl o výživném pro oba syny tak, že vedlejšímu účastníkovi (otci) uložil povinnost přispívat počínaje říjnem 2023 (i po právní moci rozsudku o rozvodu manželství) na výživu staršího syna částku 13 500 Kč měsíčně a na mladšího syna částku 12 000 Kč měsíčně. Obdobně soud stanovil i stěžovatelce povinnost přispívat počínaje říjnem 2023 (i po právní moci rozsudku o rozvodu manželství) na výživu staršího syna částku 5 000 Kč měsíčně a na mladšího syna částku 4 500 Kč měsíčně a rozhodl o nákladech řízení.

4. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o péči o nezletilé a staršího syna svěřil po dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče otce; jinak jej, pokud jde o střídavou péči o mladšího syna, v tomto výroku potvrdil. Dále městský soud přistoupil ke změně výroků o vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým synům - stěžovatelce stanovil povinnost přispívat na výživu synů od 1. 9. 2022 postupně se zvyšující částku. Otci stanovil soud povinnost přispívat (pouze) na výživu mladšího syna od 1. 5. 2023 do 31. 3. 2024 částkou 3 500 Kč měsíčně a od 1. 4. 2024 částkou 3 900 Kč měsíčně. Pokud jde o dlužné výživné, otci dluh na výživném za období od 1. 9. 2022 do 31. 3. 2024 nevznikl a dluh stěžovatelky za toto období soud vyčíslil na částku 233 900 Kč na výživném pro staršího syna a částku 112 200 Kč pro mladšího syna (vzhledem k jejich výši soud určil stěžovatelce jejich úhradu ve splátkách). Městský soud dále uložil stěžovatelce povinnost vrátit otci nespotřebované výživné pro staršího syna za měsíce říjen 2023 až březen 2024 ve výši 81 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v posuzovaném řízení "doplnil (a zpřesnil) skutkový stav zjištěný obvodním soudem". Neshledal přitom důvody pro svěření obou synů do střídavé péče rodičů (srov. blíže bod 15 napadeného rozsudku). Při určení výše vyživovací povinnosti vzal za prokázané, že stěžovatelka ponechala v období od září 2022 do dubna 2023 oba syny ve výlučné péči otci; od května 2023 se mladší syn nachází v rovnoměrné střídavé péči rodičů a starší syn je stále ve výlučné péči otce. Při úvahách o výši výživného soud opětovně hodnotil především poměry obou rodičů a dospěl k závěru, že u stěžovatelky i otce je třeba vycházet z jejich příjmů ze zaměstnání (srov. k uvedenému blíže bod 20 napadeného rozsudku, ke stanovení konkrétní výše výživného srov. bod 21 tamtéž).

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry napadeného rozsudku jsou v rozporu s provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními. Soud podle stěžovatelky hodnotil důkazy selektivně a nepřihlédl k důkazům, které byly provedeny před obvodním soudem; tvrdí, že bezdůvodně nepřihlédl k provedeným důkazům svědčícím ve prospěch stěžovatelky a naopak "slepě převzal" tvrzení otce z jeho odvolací argumentace. Konkrétně uvádí, že do společné domácnosti docházela 4 až 5 dní v týdnu, nakoupila a synům navařila (což ostatně potvrdil i otec na jednání obvodního soudu v lednu 2023 s tou výjimkou, že stěžovatelka do společné domácnosti takto docházela jednou za dva týdny). O syny stěžovatelka nicméně pečovala i v době, kdy ve společné domácnosti nepobývala, brala je na výlety a přispívala jim na běžné výdaje apod. Poukazuje též na to, že městský soud stěžovatelku v průběhu řízení nepoučil o změně názoru, resp. závěru, že "v období kalendářních měsíců září 2022 až duben 2023 oba nezletilé fakticky ponechala ve výlučné péči otce", a proto stěžovatelce stanovil výživné v plné výši. Obdobného pochybení se měl soud dopustit, pokud jde o závěry o dlužném výživném pro mladšího syna.

6. Nesouhlasí rovněž s tím, že by bylo přání staršího syna ohledně výlučné péče otce "konzistentní a neměnné". Uvádí, že "jeho přání plně respektuje", avšak dodává, že ke změně názoru u něj došlo až ke konci roku 2023.

7. Zbývající námitky stěžovatelky směřují proti výši výživného stanoveného napadeným rozsudkem městského soudu. Poukazuje přitom na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pokud jde o závěry o výši příjmů otce - ty jsou podle ní nepoměrně vyšší než jím deklarované příjmy ze zaměstnání. Stěžovatelka zejména namítá, že značné příjmy plynou otci stále od matky otce, jinak by si nemohl dovolit platit všechny výdaje spojené s provozem domu a nájmem bytu, kam se přestěhoval poté, co se stěžovatelka vrátila do společné domácnosti či nákladné dovolené. K tomu odkazuje na nález ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4239/12 (N 104/69 SbNU 709) (toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Jako zjevně nesprávný označuje závěr soudu o povinnosti vrátit otci nespotřebované výživné. Tvrdí, že o oba syny v posuzovaném období řádně pečovala, starší syn (byť u ní nepřespával) k ní chodil o víkendu na obědy, brala jej na dovolené či výlety. Částku ve výši 81 000 Kč, s níž "v rozpočtu nepočítala, když otec byl v prodlení s úhradou výživného po dobu šesti měsíců", zamýšlela vynaložit na společnou dovolenou se syny, a proto s ní dosud nijak nedisponovala.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, nebylo-li řízení jako celek spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo je-li soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617), ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275) či ze dne 8. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23, body 31 a 32].

10. Ústavní soud neshledal v posuzované věci žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a vést ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Ústavní soud ověřil, že městský soud ve věci provedl dostatečné dokazování, resp. jeho podstatné doplnění. Při rozhodování vycházel především z pohovorů s oběma syny, účastnických výpovědí rodičů, jakož i dalších listinných důkazů, včetně těch, které byly provedeny před obvodním soudem. Závěry, k nimž městský soud dospěl, přitom nejsou v extrémním rozporu s těmito důkazy (k tomu, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu, srov. například usnesení ze dne 18. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 2872/23, bod 18).

11. Pokud jde o péči o oba syny, nejsou mezi stěžovatelkou a otcem zásadní rozpory. Na tom nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelky zpochybňující "konzistentnost" názoru staršího syna - jeho přání být s otcem ostatně "plně respektuje". Ústavní soud nadto z obsahu spisu zjistil, že závěry městského soudu jsou založeny na sdělení staršího syna, který se nachází v péči otce od doby, kdy se stěžovatelka v září 2022 odstěhovala ze společné domácnosti (starší syn se následně po návratu stěžovatelky do společné domácnosti rodičů s otcem odstěhoval do pronajatého bytu).

12. K tvrzení stěžovatelky o rozsahu péče o nezletilé v období od září 2022 do dubna 2023, odkazuje Ústavní soud zejména na body 2, 14 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že do společné domácnosti docházela v "rozsahu dvou až tří dnů v týdnu, občas nakoupila či navařila", z pohovorů se syny však vyplynul nižší rozsah. V žádném případě to nijak nezpochybňuje závěry městského soudu o faktické výlučné péči otce o oba syny v posuzovaném období pro účely stanovení výše výživného (resp. nic to nevypovídá o míře, v jaké se stěžovatelka podílela na uspokojování potřeb obou synů). K extrémnímu rozporu závěrů s provedenými důkazy zde nedošlo.

13. Stěžovatelka vytýká městskému soudu absenci náležitého poučení o změně právního názoru. Ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dopadá na případy, kdy by bylo pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Postačují-li však v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu přistupovat. V nyní posuzované věci nešlo o situaci, kdy by musel soud poučovat stěžovatelku o svém právním názoru, neboť skutkový stav byl zřejmý (viz předchozí bod). Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právního názoru stěžovatelky, ještě samo o sobě nemůže být považováno ani za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. například usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3456/22, bod 15, aj.). Z ústavního hlediska je problematické až to, pokud odvolací soud zaujme právní názor, který v řízení dosud nezazněl a účastníci jej nemohli rozumně předvídat (nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12, N 66/69 SbNU 213). V posuzované věci však taková situace nenastala.

14. Obdobně ani námitky stěžovatelky o absenci náležitého posouzení příjmů otce nejsou opodstatněné. Městský soud přistoupil k výslechu otce, který své současné i dřívější příjmy dostatečně objasnil. V době rozhodování soudu byl zaměstnán, příjmy vyplývající ze správy nemovitostí ve vlastnictví otcovské babičky již nemá (tyto dříve řádně zdaňoval) a příjmy z podnikání mu již také neplynou (byl společníkem obchodní společnosti, která skončila v likvidaci). Ostatně skutečnost, že dříve otec vydělával více než stěžovatelka, ale nyní je tomu naopak, plyne i ze sdělení mladšího syna při pohovoru před soudem. Pokud jde o poukazované nákladné dovolené, které otec absolvuje s oběma syny (a někdy i otcovskou babičkou), tyto jsou financovány otcovskou babičkou, která jejich platby potvrdila. V tomto ohledu neobstojí poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 4239/12. Nejde totiž o situaci, kdy by se synové nepodíleli na životní úrovni svého otce tak, jako v odkazované věci, v níž byl otec nezletilého dítěte student, jehož (nadprůměrné) příjmy neplynuly z výdělečné činnosti, ale z výživného poskytovaného jeho rodiči; tím se podstatně zvyšovala jeho životní úroveň, na které se však jeho potomek již nepodílel.

15. Zbývající námitky stěžovatelky směřují proti rozhodnutí soudu o povinnosti vrátit otci nespotřebované výživné. Ústavní soud upozorňuje, že jde o závěr logický, neboť plně odpovídá zbývajícím závěrům městského soudu, který svěřil staršího syna do výlučné péče otce po dobu před i po rozvodu manželství rodičů, a přistoupil ke změně výživného na staršího syna počínaje zářím 2022 (od tohoto okamžiku nebyl povinen stěžovatelce přispívat na výživu synů). V řízení bylo prokázáno, že nedošlo ke spotřebování otcem uhrazeného výživného za období října 2023 do března 2024. V posuzovaném období bydlel starší syn u otce, který o něj výlučně pečoval. Na tom nic zásadního nemění pravidelný styk stěžovatelky a staršího syna v běžném rozsahu (víkendové obědy, výlety apod.) (obdobně též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2153/23 ze dne 24. 10. 2023, body 13 a 14). Takto postavené závěry podle Ústavního soudu nezasahují do základních práv stěžovatelky na soudní ochranu a právo vlastnit majetek. 16. Ústavní soud uzavírá, že městský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnil, na základě jakých úvah v posuzované věci rozhodl. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o úvahy a skutečnosti, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu