IV. ÚS 2146/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za něž mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šest měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradu škody částku 3 587 Kč a poškozeného nezletilého Tibora K. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se podle zjištění okresního soudu dopustil stěžovatel tím, že: V době od 19. 6. 2021 do 2. 11. 2022 ve společně užívaném bytě i mimo něj fyzicky napadal svoji družku Jitku M. /jedná se o pseudonym/ (matku poškozeného, dále jen "poškozená") a způsoboval jí četná zranění. Při těchto fyzických útocích, kterých bylo desítky a interval mezi nimi se postupně zkracoval, ale i mimo ně, jí vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím. Dále ji v době, kdy právě nebyla s ním, neustále telefonicky kontaktoval s dotazy, kde je, s kým je a co dělá, bez jejího vědomí jí prohlížel aktivity v mobilním telefonu. V případech, ve kterých stěžovatele vyhodila z bytu, ji citově vydíral, že skočí pod vlak nebo ze střechy domu nebo jí vyhrožoval, ať si nepřeje jej potkat, proto ho vždy po pár dnech vzala zpět k sobě do bytu. Uvedenému jednání byl do 6. 9. 2022 přítomen poškozený, a to buď tak, že přímo viděl fyzické napadení poškozené, nebo (nepřímo) tak, že ze svého pokoje slyšel průběh napadení a nadávky a následně viděl krvavé stopy v bytě. Poškozený měl ze stěžovatele strach a bál se také o poškozenou, opakovaně volal o pomoc babičce nebo sestrám, odmítal chodit domů a celá situace pro něj byla neúnosná, proto bylo rozhodnuto, že se svěřuje do pěstounské péče babičky. V důsledku jednání stěžovatele poškozený utrpěl smíšenou poruchu chování a emocí, jsou u něj patrné projevy strádání a trápení a trpí syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

3. Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatel, státní zástupce a poškozený odvoláními. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozeného (bod I.). Nově rozhodl (bod II.) podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šest měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a (bod III.) podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu uložil povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 60 000 Kč poškozenému a se zbytkem nároku ho odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části ponechal rozsudek nezměněn (bod IV.) a odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl (bod V.).

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily nesprávná skutková zjištění na základě vadných znaleckých posudků jeho osoby, poškozeného a poškozené. Vytýká, že tyto znalecké posudky byly vypracovány ještě před zahájením trestního stíhání a jejich podkladem byla podaná vysvětlení, která však nemohou sloužit jako podklad pro závěry soudů ani znalců. Navíc osoby podávající vysvětlení měly vůči němu negativní vztah, což se nutně projevilo v jejich výpovědích. Podle stěžovatele znalci byli podjatí z předcházejícího trestního řízení, v němž vypracovali znalecký posudek na Viktor K. /jedná se o pseudonym/, tj. biologického otce poškozeného.

6. Stěžovatel zpochybňuje rovněž závěry znaleckého zkoumání poškozeného, které opomíjí vliv skutečnosti, že byl vystaven jednání Viktora K., který v jeho přítomnosti napadl svoji přítelkyni svědkyni Evu P. (jedná se o pseudonym) a zranil ji. I tento incident měl podíl na duševní poruše nezletilého, což znalci ani obecné soudy nezohlednili, a to ani v souvislosti s adhezním výrokem. Viktor K. přitom vypovídal proti stěžovateli a obecné soudy z jeho výpovědí vycházely, ačkoli jde o osobu nevěrohodnou též se zřetelem k tomu, že byl opakovaně soudně trestán. Sám poškozený se ve škole dopouštěl agresivního jednání, což vyplývá ze záznamu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, založeného v opatrovnickém spisu. Závěr obecných soudů, že poškozený byl přítomen fyzických napadení poškozené, nevyplývá ani z dalších důkazních prostředků, např. fotografií jejich zranění, elektronické komunikace či svědeckých výpovědí příbuzných i dalších osob (učitelky a školní psycholožky poškozeného, přítelkyně poškozené). Poškozená se stěžovatelem nadále udržuje vztah.

7. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem provedení výslechu poškozeného. Konkretizované otázky položené poškozenému vyslýchající policejní komisařkou označuje za sugestivní a kapciózní, neboť zahrnovaly požadované odpovědi. Obecné soudy se touto procesní vadou nezabývaly. V souvislosti s touto námitkou poukazuje na § 102 odst. 1 trestního řádu, podle kterého má být k výslechu svědka mladšího 18 let přibrán orgán sociálně-právní ochrany dětí, který má přispět ke správnému vedení výslechu. Podle přesvědčení stěžovatele však nemohlo dojít k naplnění účelu zákona, nacházela-li se pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí v místnosti oddělené od výslechové místnosti, nemohla tudíž přispět ke správnému vedení výslechu. Vzhledem k těmto pochybením a tomu, že stěžovatel se stíhaného jednání údajně dopustil dva roky před jednáním soudu, mělo dojít k výslechu poškozeného v průběhu hlavního líčení.

8. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud vyslechl již v závěru prvního hlavního líčení znalce (PhDr. Petra Štěpaníka a MUDr. Kateřinu Černekovou), kteří vyhotovili znalecké posudky na něj, poškozeného a poškozenou, zatímco další svědky vyslechl až v průběhu odročeného hlavního líčení, tudíž znalci neznali obsah jejich výpovědí. Jakkoliv je určení pořadí prováděných důkazů na úvaze předsedy senátu, považuje jím zvolené pořadí za účelové. Podle stěžovatele v průběhu hlavního líčení došlo k vadám při poučování svědků, kteří nebyli poučováni o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, křivého obvinění a pomluvy, ani o významu svědecké výpovědi. Pouze někteří z nich byli dotázáni na poměr k věci a stranám. Tato pochybení se nejvíce projevila u poškozené, která nemohla posoudit, zda má právo odepřít vypovídat. Výslechy svědků proto označuje za procesně nepoužitelné důkazy.

9. Stěžovatel dovozuje, že se nemohl dopustit dvou trestných činů, ale nanejvýš trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, který je tzv. zastřešujícím trestným činem a zahrnuje v sobě i trestný čin podle § 198 trestního zákoníku. Navíc k "překrytí" došlo pouze tím, že poškozený byl přítomen některým útokům stěžovatele vůči poškozené a volal o pomoc babičce nebo sestrám. Tím ani nemohly být naplněny znaky týrání svěřené osoby. Jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je vyloučen, neboť je mezi nimi vztah speciality, toto pravidlo se mělo uplatnit i v této věci. Poškozený byl totiž pouze svědkem událostí, tzv. hmotným předmětem útoku byla toliko poškozená, proti níž jeho jednání výlučně směřovalo. Podle stěžovatele ho měl okresní soud z těchto důvodů zprostit obžaloby v části týkající se týrání poškozeného.

10. Stěžovatel posléze polemizuje se závěry obecných soudů, podle kterých byl naplněn znak "po delší dobu", který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Poškozený byl přítomen hádce mezi ním a poškozenou pouze ve třech případech, navíc jej nikdy fyzicky ani verbálně nenapadl. Znak spočívající v trvání "po delší dobu" tak nebyl naplněn.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (vyjma části směřující pro výrokům okresního soudu, které krajský soud zrušil a nahradil je novými výroky), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.

15. Stěžovatel brojí primárně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového a procesního charakteru, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

16. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

17. Stěžovatel namítá, že právě tyto vady v trestním řízení vyvstaly (viz výše body 5. až 8.) Avšak podle Ústavního soudu se s jeho výhradami ústavně konformním způsobem obecné soudy vypořádaly. Nejvyšší soud objasnil (s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 2116/11, dále vlastní usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 781/2015 a odbornou publikaci Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1570), že podle § 158 odst. 3 písm. b) trestního řádu ve spojení s § 107 odst. 1 trestního řádu lze znalecký posudek opatřit i ve fázi před zahájením trestního stíhání, v rámci prověřování, takový znalecký posudek je použitelný i v řízení před soudem, a to i když nejde o neodkladný či neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 4 trestního řádu, přičemž znalec je oprávněn vycházet z podkladů v trestním spisu, včetně úředních záznamů o podaných vysvětleních opatřených postupem podle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu.

18. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy nepovažuje za důvod k pochybnostem o nepodjatosti znalců skutečnost, že se zřetelem k zásadám hospodárnosti a rychlosti řízení byli pověřeni vypracováním posudků nejen na něj samotného, ale též na poškozenou, poškozeného a jeho otce Viktora K.

19. Jde-li o výhrady proti výslechu poškozeného policejní komisařkou, stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že byl při tomto procesním úkonu přítomen jeho obhájce a žádné námitky proti formulaci kladených otázek nevznášel. Stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje otázky položené policejní komisařkou, nicméně lze konstatovat - aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky o jejich výstižnosti, že směřují k doplnění podrobností k tomu, co již sdělil poškozený, což je procesně nepřípustnými bez dalšího nečiní. Ani přítomnost zástupkyně orgánu sociálně-právní ochrany dětí v jiné místnosti, než se nacházel poškozený, nepředstavuje okolnost nasvědčující zásahu do práv stěžovatele.

20. Není důvod spatřovat exces ani v postupu okresního soudu (předsedy senátu), který v mezích § 207 a násl. trestního řádu v hlavním líčení určil výše uvedené pořadí provádění důkazních prostředků.

21. Nejvyšší soud připustil určité nedostatky v poučení svědků o trestních následcích křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 trestního zákoníku, případně o trestních následcích křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku nebo pomluvy podle § 184 trestního zákoníku, resp. o významu svědecké výpovědi, jakož i dalším postupu při výslechu, neboť pouze někteří svědci byli dotázáni na poměr k věci a ke stranám. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že nebyly natolik závažné, aby vyloučily procesní použitelnost kterékoliv ze svědeckých výpovědí. Z ústavněprávních hledisek není bez významu, že svědci byli poučováni opakovaně, jelikož již vypovídali v přípravném řízení, kde se jim dostalo náležitého poučení v ústní i písemné formě. Poučení svědka nezbavuje obecné soudy možnosti dospět k závěru, zda svědek vypovídá pravdivě, a takový závěr, je-li podložen konkrétními důvody, jako je tomu i v nyní posuzované věci, se z ústavněprávního hlediska nachází uvnitř mezí volného hodnocení důkazů (srov. níže). Poškozená byla poučena o právu nevypovídat a v hlavním líčení stěžovatele spíše omlouvala. Obecné soudy přitom vycházely též z dalších důkazních prostředků kromě svědeckých výpovědí.

22. Druhou skupinu vad tvoří tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

23. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.

24. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatele, který setrvává na své obhajobě, podle níž napadání matky poškozeného nebylo nijak závažné nebo že poškozený nebýval těmto potyčkám obvykle přítomen, resp. tomu bylo snad jen třikrát. V souvislosti s těmito námitkami stěžovatele nutno zdůraznit, že podle zjištění obecných soudů poškozený byl opakovaně přítomen závažnému a opakovanému napadání poškozené, že Policie České republiky zasahovala v jejich společném obydlí v období od 1. 1. 2022 do 1. 11. 2022 celkem desetkrát, přičemž až do 6. 9. 2022 byl jednání stěžovatele (vyjma incidentu ze dne 6. 8. 2022) přítomen vždy i poškozený, který tak byl svědkem napadení po období minimálně devíti měsíců.

25. Stěžovateli nelze přisvědčit, že znalci přehlíželi nepříznivý vliv domácího násilí, kterému poškozená čelila od Viktora K. v průběhu jejich soužití, na poškozeného. Znalec PhDr. Petr Štěpáník uznal, že na psychické poruše poškozeného se nepodílel pouze stěžovatel, ale i Viktor K. a původní rodinné prostředí, současně však vysvětlil, že jednání stěžovatele mělo vyšší vliv, a to nejen kvůli průběhu a následkům těchto napadení, ale i se zřetelem k věku poškozeného, který je vnímal intenzivněji než konflikty v předchozím vztahu poškozené. Znalkyně MUDr. Kateřina Černeková při výslechu v hlavním líčení uvedla, že poškozený má se svým biologickým otcem Viktorem K. dobrý vztah. Podle znalců napadení svědkyně Evy P. Viktorem K. na poškozeného nemělo traumatizující vliv, neboť k ní neměl citový vztah.

26. Stěžovatel dále zpochybňuje právní posouzení činu jako dvou úmyslných trestných činů týrání svěřené osoby a týrání osoby žijící ve společném obydlí, ale pouze "zastřešujícího" zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (případně bez kvalifikační okolnosti), který překrývá jiné trestné činy (včetně týrání svěřené osoby), jež by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v tomto případě se stávají součástí zastřešujícího trestného činu, který je spojuje v jediný skutek. Stěžovatel současně obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jednočinným souběhem trestných činů podle § 198 a 199 trestního zákoníku, který je vyloučen, neboť mezi těmito ustanoveními je poměr speciality, pro který ustanovení § 198 trestního zákoníku má dostat přednost. S touto stěžovatelovou argumentací se vypořádal Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem v bodech 47. až 65. svého usnesení, a to s četnými odkazy na závěry teorie trestního práva, včetně zahraniční, jakož i judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 226/15) i Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ze dne 15. 5. 2018 ve věci Polcarová v. Česká republika, stížnost č. 52256/15). Ve shodě se závěry soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že jednání stěžovatele, které mu bylo v této věci kladeno za vinu, je jediným skutkem, který naplňuje znaky dvou trestných činů podle § 198 a 199 trestního zákoníku.

27. Není důvod oponovat ani konstatování Nejvyššího soudu, že pravidlo o nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů podle § 198 a 199 trestního zákoníku platí, protože obecně je mezi těmito ustanoveními poměr speciality (lex specialis derogat legi generali), pro který § 199 trestního zákoníku (jako lex generalis) ustupuje do pozadí a § 198 trestního zákoníku (jako lex specialis) dostává přednost.

28. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu po delší dobu [§ 198 odst. 2 písm. d) a § 199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku] obecné soudy shledaly v délce jednání stěžovatele přesahující jeden rok (jeden a čtvrt roku u poškozeného, jeden a půl roku u poškozené) a jeho intenzitě (do místa obydlí byla opakovaně volána policejní hlídka a poškozená utrpěla zranění vyžadující lékařské ošetření).

29. Stěžovatel výslovně napadl usnesení Nejvyššího soudu, avšak další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledal. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.

31. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbývající části (protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv) podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bez zbytečného prodlení, o návrhu na odložení vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu