IV. ÚS 2161/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na zrušení dohody o úpravě majetkových poměrů manželů a bydlení (výrok I.), a určení, že specifikovaný majetek náleží do společného jmění manželů stěžovatele a vedlejší účastnice (výrok IV.). Zároveň jí uložil povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli ve výši 932 486,50 Kč (výrok II.) a České republice (výrok III.).

3. K odvolání vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích I., III. a IV. (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 39 264,50 Kč (výrok II.) a dále jí uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III.). Některé úkony, za které obvodní soud přiznal náhradu nákladů, považoval za neúčelné, neboť šlo o písemná podání učiněná z vlastní iniciativy, jejichž obsah nijak neovlivnil průběh a výsledek řízení. Obvodním soudem použitá tarifní hodnota odpovídá polovině hodnoty nemovitostí, přestože předmětem řízení byla širší dohoda, zahrnující bydlení, výživné a movité věci. Není však principiálně v neprospěch vedlejší účastnice. Stěžovatel přitom odvoláním rozhodnutí obvodního soudu nenapadl. Na druhou stranu použitá tarifní hodnota fakticky odpovídá podstatě sporu, neboť ta se zúžila na vypořádání nemovitostí včetně vypořádacího podílu. Městský soud dále přihlédl k povaze sporu (zrušení právního jednání podle § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), vážným zdravotním poměrům vedlejší účastnice a okolnostem případu (zejména k neúčinnosti dohody kvůli pasivitě obou smluvních stran, vzniku podílového spoluvlastnictví k nemovitostem podle § 741 občanského zákoníku a řešení a vyřešení podstaty sporu jinde, tj. vypořádáním podílového spoluvlastnictví, navíc za využití znaleckého posudku, jehož náklady nesla vedlejší účastnice). Z toho důvodu za užití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, snížil městský soud tarifní hodnotu na 50 000 Kč, kterou považoval za adekvátní a přiléhavou.

Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele městský soud porušil jeho základní práva tím, že uplatnil moderační právo podle § 150 občanského soudního řádu, aniž by mu dal možnost se k tomuto postupu vyjádřit. To je navíc v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Výslednou náhradu nákladů řízení snížil téměř o 96 %. Okolnosti, pro které k tomuto přistoupil, posoudil nesprávně, bez kontextu a v rozporu se skutečností. Není zřejmé, jakým způsobem povaha sporu odůvodňuje aplikaci moderačního práva. Žalobu vedlejší účastnice lze považovat za šikanózní. Dohodu o majetkových poměrech uzavřela zcela vážně a dobrovolně. Až následně s motivací poškodit stěžovatele se začala domáhat jejího zrušení. Zdravotní onemocnění jí bylo diagnostikováno až krátce před začátkem odvolacího řízení. Nemůže tak být důvodem ke snížení nákladů před tímto okamžikem. I následně vedlejší účastnice usilovala o prodlužování řízení. Pokud by stěžovatel věděl o záměru městského soudu přihlédnout ke zdravotnímu stavu účastníků, přiložil by tvrzení a důkazy o vlastním vážném psychickém stavu.

5. Stěžovatel zároveň nesouhlasí, že kvůli pasivitě obou smluvních stran došlo k neúčinnosti dohody a vzniku podílového spoluvlastnictví. I jeho právní zástupce v průběhu ústního jednání potvrdil, že návrh na vklad byl stěžovatelem podán. Katastrální úřad zamítl návrh z jiných důvodů, které lze přičítat vedlejší účastnici. Před zápisem práv do katastru nemovitostí se s vedlejší účastnicí dohodli, že prodají část nemovitostí třetí osobě, což způsobilo komplikace. Katastrální úřad připustil, že mohlo jít o vypořádání dohody jiným způsobem, pokud by mu bylo předloženo shodné vyjádření vedlejší účastnice. Ta však podala žalobu a tuto informaci předala katastrálnímu úřadu. Nelze ani souhlasit s tím, že by řešení a vyřešení podstaty sporu jinde a jinak mělo být důvodem pro moderaci. Vedlejší účastnice stěžovateli nezaplatila vypořádací podíl, ačkoliv se tak v dohodě zavázala. Navíc v řízení aktivně pokračovala a podala odvolání. Postup soudu neospravedlňuje ani to, že bylo rozhodnuto na základě znaleckého posudku, jehož náklady nesla vedlejší účastnice. Toho si byla vědoma dopředu a souhlasila. Městský soud navíc pochybil, pokud nepovažoval některé právní úkony za účelně provedené.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

8. Stěžovatel v právě posuzované věci brojí výhradně proti výroku o nákladech řízení. Ústavní soud se k rozhodnutím o nákladech řízení konstantně staví rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele, zpravidla taková rozhodnutí sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Rozhodování o nákladech řízení je však na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, takže i při něm je nezbytné dbát ústavně zaručených práv účastníků [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457)]. Ústavněprávní rozměr taková rozhodnutí nabývají při extrémním vykročení z pravidel upravujících řízení, k čemuž dochází např. v důsledku svévolného výkladu zákona [srov. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3), bod 10].

9. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací § 150 občanského soudního řádu, přičemž podle jeho tvrzení k ní měl městský soud přistoupit, aniž by mu byl dán procesní prostor k vyjádření. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že soudy musejí dát účastníku řízení procesní prostor k účinnému uplatnění námitek a argumentů, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nálezy ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 3138/22, bod 21, nebo ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)]. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. nálezy ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148), bod 14, ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), bod 21]. Ústavní soud proto ze soudního spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 141/2020 ověřil, zda těmto nárokům městský soud dostál. Ze zvukového záznamu vyplývá, že během jednání 14. 5. 2024 byl stěžovatel na možnost aplikace § 150 občanského soudního řádu upozorněn, a zejména s přihlédnutím k vážnému zdravotnímu stavu vedlejší účastnice. Zároveň jak vedlejší účastnici, tak stěžovateli, byl následně dán prostor k vyjádření. Městský soud v tomto ohledu nepochybil.

10. Další námitky stěžovatele se týkají důvodů, pro které městský soud k moderaci přiznaných nákladů řízení přistoupil. Na tomto místě je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení. Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů [srov. nálezy ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 3138/22, bod 18, nebo ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26, bod 13]. Hodnotí pouze to, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně. Lze přitom uzavřít, že z rozhodnutí městského soudu je zcela zřejmé, proč § 150 občanského soudního řádu aplikoval, jeho úvahy nejsou nelogické nebo vzájemně rozporné a nelze je považovat ani za svévolné.

11. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že k neúčinnosti dohody a vzniku podílového spoluvlastnictví došlo pro pasivitu obou smluvních stran. K tomu doložil i rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zamítnut jeho návrh na vklad týkající se nemovitostí, na něž se dohoda o úpravě majetkových poměrů vztahovala. Z rozhodnutí vyplývá, že k zamítnutí návrhu přistoupil katastrální úřad proto, že jeho součástí nebyly veškeré nemovitosti, které dohoda obsahovala. Uzavřel, že vypořádání společného jmění manželů je nedělitelné a změna obsahu právního jednání je možná projevem vůle smluvních stran na jedné listině v písemné nebo přísnější formě. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že tyto okolnosti lze přičítat výhradně vedlejší účastnici. Stěžovatel ostatně sám uznává, že se před zápisem do katastru práv s vedlejší účastnicí dohodli na prodání části pozemků třetí osobě. Pokud by k tomu nedošlo, nebo pokud by spolu s vedlejší účastnicí v odpovídající formě smluvně reagovali, katastrální úřad by zjevně nezamítl návrh na vklad z výše popsaných důvodů. Zároveň stěžovatel nedoložil, že by se proti rozhodnutí katastrálního úřadu jakýmkoliv způsobem bránil. Závěr městského soudu proto obstojí. Jde-li o zpochybňování ostatních důvodů, na kterých městský soud aplikaci § 150 občanského soudního řádu postavil, stěžovatel pouze polemizuje s jejich hodnocením a relevancí. Jak již z výše uvedeného vyplývá, takové námitky nemohou být bez dalšího důvodem pro kasační postup Ústavního soudu.

12. Ani stěžovatelem tvrzená nesprávnost posouzení účelnosti úkonů, za které mu měla náležet náhrada nákladů řízení, ústavněprávní rozměr nezakládá. Městský soud zřejmě vyložil, z jakých důvodů a které úkony nepovažoval za účelné. Stěžovatel ani neuvádí žádné argumenty, jež by hodnocení městského soudu vyvracely. 13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu