IV. ÚS 222/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na rovné zacházení ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovatelce (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 14 628 550,77 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo na modernizaci silnice za opožděné dodání návrhu oddělovacího geometrického plánu.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I napadeného rozsudku změnil k odvolání stěžovatelky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 4. 2024 č. j. 30 C 334/2023-120 v odvoláním napadeném částečně vyhovujícím výroku II (v částce 1 131 956 Kč) tak, že žalobu o zaplacení částky ve výši 851 768,70 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbytku napadeného výroku II jej potvrdil. Ústavní stížností napadeným výrokem II uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před obvodním soudem celkem ve výši 790 476 Kč, které sestávaly z uhrazeného soudního poplatku ve výši 731 428 Kč a nákladů na právní zastoupení ve výši 59 048 Kč vypočtených z tarifní hodnoty odpovídající přiznané částce (280 087 Kč), jakož i náklady odvolacího řízení ve výši 25 822,61 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přisvědčil obvodnímu soudu a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3808/2016) i Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2558/07 nebo ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 793/12 aj.) použil § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Městský soud uvedl, že vedlejší účastník řízení byl v základu nároku úspěšný a rozsah moderace smluvní pokuty závisel na úvaze soudu, pročež bylo třeba vedlejšímu účastníkovi řízení, byť měl v řízení pouze částečný úspěch, přiznat náhradu nákladů v plném rozsahu. Zároveň neshledal důvody pro rozhodnutí o nákladech řízení podle úspěchu ve věci.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že aplikoval § 142 odst. 3 o. s. ř., aniž by se dostatečně vypořádal s relevantními okolnostmi věci a její argumentací. I když rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, měly se soudy (zejména městský soud) zabývat tím, zda nebylo na místě aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnout podle úspěchu ve věci. Obecné soudy měly (vedle částečného zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby) zohlednit zjevně nepřiměřený požadavek vedlejšího účastníka řízení na zaplacení smluvní pokuty, skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena v režimu veřejného zadávacího řízení a její podmínky byly určeny vedlejším účastníkem řízení, jakož i to, že vedlejší účastník řízení byl úspěšný pouze v nepatrném rozsahu (ve výši 1,9 %). Vedlejší účastník řízení rovněž mohl a měl vzniku nákladů řízení předejít, neboť byl na zjevnou nepřiměřenost uplatňované smluvní pokuty předem upozorňován. Sám současně zmařil dosažení smíru. Podle stěžovatelky měl být rovněž aplikován princip vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, podle něhož není základem pro určení výše náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další].

8. Stěžovatelka nesouhlasí s použitím § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje přiznat jen částečně úspěšnému účastníkovi řízení plnou náhradu nákladů řízení, bylo-li rozhodnutí ve věci samé závislé na úvaze soudu. Stěžovatelce sice lze dát zapravdu v tom, že úspěch vedlejšího účastníka řízení (původně požadoval částku přesahující 14 600 000 Kč a byla mu přiznána toliko částka 280 000 Kč) byl zcela nepatrný, avšak napadený rozsudek městského soudu lze i s ohledem na absentující ústavněprávní přesah akceptovat. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

9. Nepřiměřenost smluvní pokuty vzhledem k utvrzované povinnosti a funkce smluvní pokuty v daném smluvním vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení byla důvodem pro její (zásadní) moderaci. Použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a v tomto směru volné úvahy soudu má i v těchto případech své opodstatnění. Použití pravidla plné náhrady nákladů při byť i jen částečném úspěchu vedlejšího účastníka řízení považuje Ústavní soud za přijatelné. Okolnosti nyní posuzované věci odpovídají jedné z hypotéz dotčeného pravidla, tedy že vedlejší účastník řízení byl částečně úspěšný a výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12 (N 212/71 SbNU 495) není zcela přiléhavý. O prodlení stěžovatelky s dodáním požadované dokumentace nebylo sporu a nárok uplatněný vedlejším účastníkem řízení nebyl zjevně nadsazený, neboť byl vyčíslen podle jasně daného a ve smlouvě o dílo ujednaného mechanismu výpočtu smluvní pokuty. Městský soud svůj náhled na věc a důvody pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. dostatečně podrobně a logicky vysvětlil, a to včetně ústavněprávního kontextu (srov. zejm. odst. 19 napadeného rozsudku městského soudu). O exces či svévoli v žalobou požadované částce proto v nyní posuzované věci nešlo. Nelze současně přehlédnout, že podstatnou část nákladů řízení tvořil vedlejším účastníkem řízení zaplacený soudní poplatek (tedy náklady vzniklé ještě před vlastní moderací smluvní pokuty soudem). Náklady právního zastoupení pak byly vypočteny správně z přisouzené a nikoliv ze žalobou požadované částky.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu