Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Václava Hejtmánka a Věry Bauerové, obou zastoupených Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Křižíkova 52/48c, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2025 č. j. 22 Cdo 2615/2025-165, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2025 č. j. 25 Co 77/2025-148 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. prosince 2024 č. j. 12 C 160/2024-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Petra Rohala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelé se domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitých věcí v žalobě blíže specifikovaných (dále jen "sporné nemovitosti"), a to každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 1/2.
3. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu na určení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud ve shodě s okresním soudem vyšel ze zjištění, že právní předchůdce stěžovatelů užíval sporné nemovitosti od roku 1969 se souhlasem právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, kupní smlouva o jejich převodu uzavřená v roce 1983 nebyla příslušným orgánem registrována, pročež nedošlo k zápisu změny vlastníka. Smlouvou o dočasném užívání byly sporné nemovitosti v roce 1990 přenechány do dočasného bezplatného užívání právního předchůdce stěžovatelů, který tedy musel vědět, že kontraktační proces nebyl dokončen a k převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem nedošlo. Dohoda o osobním užívání nebyla uzavřena a dohodou o dočasném užívání pozemků se právo užívat sporné nemovitosti na vlastnické právo netransformovalo. Nebyly tak splněny podmínky pro řádné vydržení, neboť u právního předchůdce stěžovatelů absentovala dobrá víra a nemohl být ani poctivým držitelem. Krajský soud dále dovodil, že nebyly splněny ani podmínky mimořádného vydržení, byť z jiných důvodů, než uváděl okresní soud. Krajský soud nesouhlasil s názorem okresního soudu, že mimořádnému vydržení brání zpochybnění držby v průběhu vydržecí doby (zasláním dopisu požadujícím vyklizení sporných nemovitostí a podání určovací žaloby), držbu právního předchůdce stěžovatelů však rovněž nepovažoval za držbu v poctivém úmyslu ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť ten od samého počátku věděl, že užívá nemovitosti, které mu nepatří.
5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že na řešení otázky možnosti započtení vydržecí doby nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Otázku posouzení dobré víry a nepoctivého úmyslu předchůdce stěžovatelů pak posoudil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Úvaha krajského soudu o nepoctivém úmyslu právního předchůdce stěžovatelů, který podle skutkových zjištění musel od počátku vědět, že užívá nemovitosti jiného vlastníka, nebyla zjevně nepřiměřená. Dobrá víra oprávněného držitele by se musela opírat o omluvitelný omyl. Zjištěná vědomost právního předchůdce stěžovatelů, že užívá cizí nemovitosti, však jeho omyl vylučuje. Založili-li stěžovatelé přesvědčení o dobré víře svého právního předchůdce na skutečnostech, ke kterým by měl krajský soud dospět, pokud by provedené důkazy správně vyhodnotil, uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod, neboť vyšli z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci krajský soud. Samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem. Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy. Hodnotící úvahy krajského soudu nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud rozhodl formalisticky, aniž by se jejich dovoláním zabýval věcně, přestože byly právní problémy a nastolené dovolací otázky řádně formulovány. Mechanicky a zcela formalisticky postupovaly předtím i soudy nižších stupňů. Ačkoliv nezpochybnily ani nerušené užívání sporných nemovitostí právním předchůdcem stěžovatelů po dobu více přes 50 let, ani existenci kupní smlouvy z roku 1983, přesto dovodily jeho nepoctivý úmysl. Vůbec neidentifikovaly moment, z něhož by vyplývalo vědomí právního předchůdce stěžovatelů o neoprávněné držbě. Na druhou stranu absolutizovaly skutečnost, že kupní smlouva z roku 1983 nebyla nikde registrována, z čehož následně dovodily absenci dobré víry. Nezohlednily přitom dobový kontext, který se měl promítnout do hodnocení důkazů a jednání účastníků. Obecné soudy rovněž nesprávně interpretovaly institut mimořádného vydržení. Neprovedly test, zda došlo k vědomému zneužití cizího majetku, nebo zda šlo o dobově podmíněnou držbu v přesvědčení legitimity.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů, kdy se stěžovatelé domáhají jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit jejich právnímu názoru. Jak bylo naznačeno výše, řádně odůvodněné závěry Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat a nahrazovat úvahy, jakož i skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním posouzením. Přijatému závěru, že právní předchůdce stěžovatelů nemohl vlastnické právo vydržet z důvodu absence dobré víry, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
9. Obecné soudy po podrobně provedeném dokazování vzaly za zjištěné, že právní předchůdce stěžovatelů sice oprávněně užíval sporné nemovitosti, a to na základě souhlasu právní předchůdkyně vedlejšího účastníka a následně na základě smlouvy o dočasném užívání a strpění vedlejšího účastníka, ale každopádně bez vlastnického titulu. Současně neprokázali, že by byly splněny podmínky pro vydržení. Právní předchůdce stěžovatelů se tedy nemohl objektivně domnívat a být v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo.
10. Uvedené závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné se skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývajícími. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelů ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Naopak je přesvědčen, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům a jaké právní předpisy ve věci aplikovaly. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud nároku stěžovatelů nevyhověl, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Nejvyšší soud shledal jejich právní závěry v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Obecné soudy se podmínkami vydržení podle platné právní úpravy, jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Ústavní soud na tato podrobná odůvodnění odkazuje.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu