IV. ÚS 2260/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Středočeského kraje (dále jen "policejní orgán") napadeným rozhodnutím po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. 3 KZV 8/2022-522 ve věci obviněného J. B. (dále jen "obviněný"), trestně stíhaného pro pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný formou účastenství, rozhodla, že: Podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších přepisů, ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu se zajišťuje jako náhradní hodnota věc, o to pohledávka obviněného plynoucí ze smlouvy o zápůjčce, datované dnem 25. 2. 2018 (dále též jen "smlouva ze dne 25. 2. 2018") uzavřené mezi obviněným "v postavení zapůjčitele" a stěžovatelkou "v postavení vydlužitele", jejímž předmětem je "poskytnutí finančních prostředků" zapůjčitelem vydlužiteli "v celkové výši 1 956 819,43 Kč" (dále též jen "pohledávka"), neboť nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činností, může být na místo této věci zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě. Podle § 79a odst. 2 trestního řádu se obviněnému zakazuje, aby po oznámení tohoto rozhodnutí převedl zajištěná práva na jiného nebo je zatížil či vykonával zajištěná práva způsobem, který by zmařil nebo ohrozil účel zajištění. Podle § 79a odst. 3 trestního řádu se obviněnému ukládá, aby orgánu činnému v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, do 15 dnů od oznámení (doručení) rozhodnutí sdělil, jaká práva třetích osob se váži k zajištěně věci, zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ní nakládat a bylo-li zajištěno majetkové právo, též kdo je osobou povinnou poskytovat odpovídající plnění. Podle § 79b odst. 2 trestního řádu se stěžovatelce ukládá, aby jakákoliv peněžitá plnění ze zajištěných práv místo plnění obviněnému složila na specifikovaný bankovní účet policejního orgánu. Usnesením ze dne 20. 11. 2023 č. j. GI-3741-847/TČ-2021-842020 policejní orgán opravil jinou zřejmou nesprávnost ve výše uvedeném usnesení tak, že nesprávný text usnesení ve znění "pohledávka" obviněného plynoucí ze smlouvy ze dne 25. 2. 2018 uzavřené mezi obviněným "v postavení zapůjčitele" a stěžovatelkou "v postavení vydlužitele", jejímž předmětem je "poskytnutí finančních prostředků" zapůjčitelem vydlužiteli "v celkové výši 1 956 819,43 Kč", nahrazuje správným textem, že "pohledávka" obviněného "plynoucí" ze smlouvy ze dne 25. 2. 2018, uzavřené mezi obviněným "v postavení zapůjčitele" a stěžovatelkou "v postavení vydlužitele", "na poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 000 000 Kč" stěžovatelce "výslovně určených na úhradu hypotečního úvěru u Hypoteční banky, a. s." poskytnutého jí na základě vymezené smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené dne 16. 9. 2013 na nákup nemovitostí v obci V., katastrální území V., přičemž výše pohledávky obviněného za stěžovatelkou "činí 1 956 819,43 Kč", neboť uvedením nesprávného znění došlo k jiné zřejmé nesprávností ve vyhotovení usnesení.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stížnosti obviněného a stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu ze dne 13. 11. 2023 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné (I. výrok) a zrušil usnesení policejního orgánu ze dne 20. 11. 2023 podle § 149 odst. 1 trestního řádu (II. výrok).

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že smlouva ze dne 25. 2. 2018 nemůže představovat smlouvu o zápůjčce, neboť na její bankovní účet byly připsány platby obviněného dne 18. 2. 2018 (částka 204 000 Kč), dne 27. 2. 2018 (částka 1 500 000 Kč) a dne 6. 4. 2018 (částka 252 019,43 Kč). Stěžovatelka poukazuje, že smlouva o zápůjčce je reálný kontrakt, tedy smlouva o přenechání peněžních prostředků zapůjčitelem vydlužiteli uzavřená před jejich samotným poskytnutím je "smlouvou o smlouvě budoucí o zápůjčce". Krajský soud navíc v odůvodnění svého usnesení rozlišoval mezi Smlouvou (tj. smlouvou o zápůjčce) a "dalšími bezhotovostními převody". Není zřejmé ani to, zda šlo o smlouvu o zápůjčce jednu, či naopak více smluv o zápůjčkách, jaké byly výše zápůjček, kdy ve skutečnosti došlo k uzavření smlouvy (popř. smluv), zda vůbec o smlouvu o zápůjčce (smlouvy o zápůjčkách). Podle stěžovatelky tak jako tak nebyl splněn požadavek na specifikaci náhradní hodnoty náležitým a nezaměnitelným způsobem, v daném případě údajné pohledávky obviněného vůči ní.

5. Dále stěžovatelka vytýká, že ji orgány činné v trestním řízení nevyslechly ani nevyzvaly k písemnému sdělení, čímž ignorovaly zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností zakotvenou v § 2 odst. 5 trestního řádu. Neobstojí ani konstatování krajského soudu, že obviněný nevypovídal a nevysvětlil své postupy při převodu peněz. Obviněný není povinen vypovídat a smlouva ze dne 25. 2. 2018 nebyla obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání.

6. Stěžovatelka též nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého potvrzení o vypořádání veškerých finančních závazků mezi ní a obviněným pochází z doby po vydání napadeného usnesení policejního orgánu. Poukazuje, že ověřovací doložka pro vidimaci je ze dne 29. 11. 2023, zatímco stěžovatelce byla obě výše uvedená usnesení policejního orgánu doručena až dne 11. 12. 2023.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předně připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, vymyká-li se postup orgánů činných v trestním řízení zcela ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

9. Dále Ústavní soud připomíná, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zajištění je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, bod 62.). Skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, však nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

10. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou není odnětí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z jeho ochrany, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

11. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu jsou z ústavního pohledu kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení [srov. obdobně usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně žádat o zrušení zajištění.

12. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, o budoucích následcích, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, či jsou opodstatněné obavy z jednání obviněného na úkor poškozeného, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

13. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [podobně nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", neboť "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy př prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu".

14. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí naplňuje výše uvedené požadavky, to vše s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.

15. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění naplňují vymezené předpoklady, a to s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.

16. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, protože zajištění probíhá v procesním režimu § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci nezjistil existenci svévole.

17. Stěžovatelčinu námitku, že orgány činné v trestním řízení nevymezily ústavně konformním způsobem zajištěnou pohledávku, považuje Ústavní soud za neopodstatněnou, neboť pohledávka, která je předmětem zajištění, byla popsána způsobem dostatečným k tomu, aby nemohla být zaměněna za jinou, a to za pomoci všech informací dostupných v době rozhodování [srov. § 79a odst. 2 trestního řádu]. I kdyby bylo v další fázi trestního řízení zjištěno, že právní kvalifikace důvodu plnění poskytnutých obviněným stěžovatelce nebyla správná, vzhledem k výše uvedeným omezením ústavněprávního přezkumu je určující, že šlo o závazkový vztah mezi obviněným a stěžovatelkou, jehož obsahem byla pohledávka obviněného vůči stěžovatelce a její výše byla vyčíslena na základě údajů o pohybech na bankovních účtech, jejichž obsah stěžovatelka nezpochybňuje.

18. Namítá-li stěžovatelka, že ji orgány činné v trestním řízení nevyslechly ani nevyzvaly k písemnému vyjádření, neuvádí, jaké skutkové a právní argumenty v důsledku takového jejich postupu nemohla uplatnit. Stěžovatelka podala proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí policejního orgánu instanční stížnost, o které rozhodl krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením. Další námitky předestřel krajskému soudu obviněný.

19. Krajský soud se udržitelným způsobem vypořádal též s výtkou, že potvrzení o zániku pohledávky není přesvědčivé, přičemž odkázal na výpověď spoluobviněného L. S., podle kterého obviněný na podezření, že "jsou odposlouchávaní", reagoval konkretizovanými postupy mařícími objasňování projednávané trestné činnosti (např. výmazem elektronické komunikace). Krajský soud přitom výstižně uvedl, že nemá-li vůči ní obviněný pohledávku, zajištěním této neexistující pohledávky nemohlo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

20. Orgány činné v trestním řízení se nezpronevěřily ani nosným důvodům výše citované judikatury Ústavního soudu týkající se časových aspektů zajištění výnosů z trestné činnosti a náhradních hodnot.

21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu