Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Monikou Ivan, advokátkou, sídlem Vídeňská 676/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2024 č. j. 70 Co 135/2024-598, ve znění usnesení ze dne 10. prosince 2024 č. j. 70 Co 135/2024-608, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. března 2024 č. j. 40 Nc 37/2021-529, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a J. M. a nezletilé T. O., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl o úpravě poměrů nezletilé vedlejší účastnice řízení tak, že ji svěřil do nerovnoměrné střídavé péče a oběma rodičům stanovil výživné (výrok I.). Určil, že nezletilá je oprávněna docházet ve školním roce 2023/2024 do Mateřské školy X (výrok II.). Okresní soud zastavil řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilou (výrok III.).
2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I. o výživném do právní moci rozsudku a ve výroku III. (výrok I.). Ve zbývající části napadeného výroku I. a v napadeném výroku II. krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil, přičemž v bodu 1) stanovil harmonogram střídavé péče, v bodu 2) stanovil stěžovateli i první vedlejší účastnici řízení (matce) výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku a v bodu 3) udělil matce souhlas za stěžovatele k docházce nezletilé do Mateřské školy X (výrok II.).
3. Krajský soud následně opravným usnesením opravil zjevnou nesprávnost v nákladovém výroku III. rozsudku a odložil vykonatelnost tohoto výroku do doby právní moci opravného usnesení.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zpochybňuje harmonogram střídavé péče. Má za to, že jej soudy zkrátily na jeho právu podílet se na rovnoměrné péči o dceru. Soudům vytýká, že svá rozhodnutí založily na skutkových tvrzeních založených zejména na názoru matky, aniž by je důkazně podložily. Výsledek řízení konfrontuje se závěrem soudů, že stěžovatel a nezletilá mají vybudovaný kvalitní vztah. Stěžovatel se vymezuje vůči závěrům, že není schopen domluvy s matkou, resp. že neakceptuje dceřinu docházku v mateřské škole v X. Zdůrazňuje, že závěry znalkyně týkající se jeho osobnostních a výchovných předpokladů byly formulovány v době, kdy byl jeho rozchod s matkou čerstvý a stěžovatel jej neměl zcela zpracován.
Splnění procesních předpokladů řízení
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu, přehlíží, že Ústavní soud není příslušný přezkoumávat to, co krajský soud coby soud odvolací změnil.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s úpravou výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy, resp. nastavenou krajským soudem coby soudem odvolacím, jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že jím stanovená nerovnoměrná střídavá péče v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilé. Krajský soud též dostatečně zajistil participační práva nezletilé, a to s přihlédnutím k jejímu nízkému věku (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15). Ústavní soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (srov. zejména body 12 a 13).
8. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům krajského soudu navazujícím na závěry okresního soudu, nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu