IV. ÚS 237/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že právní předchůdce vedlejšího účastníka (Pavel Rakovský ml.) před obecnými soudy tvrdil, že má vůči dvěma dlužníkům pohledávku ve výši 3 100 000 Kč s příslušenstvím, která je vykonatelná, a domáhal se určení, že specifikovaná kupní smlouva a darovací smlouva, v nichž na straně kupujícího, resp. obdarovaného vystupuje stěžovatel, jsou vůči němu neúčinné, protože zkracují jeho pohledávky. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") po zahájení řízení napadeným usnesením připustil, aby ze soudního řízení vystoupil právní předchůdce stěžovatele a na místo žalobce nastoupil žalobce nový (postupník, tj. vedlejší účastník). Okresní soud vyšel ze zjištění, že po zahájení řízení došlo k ukončení dohody sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávky, na základě které se postupitel zavázal jednat svým jménem na řad postupníka, což je uplatnitelné i pro řízení o odpůrčí žalobě, kterou podal právní předchůdce vedlejšího účastníka. Pod vymožení ve smyslu § 530 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo možné podřadit nejen právo vést exekuci, ale i uplatnit pohledávku u soudu žalobou, tedy například i odpůrčí žalobou. Došlo-li během řízení o této žalobě k ukončení zastoupení postupníka, nastala po zahájení řízení právní skutečnost, na základě níž mohl soud rozhodnout o návrhu právního předchůdce vedlejšího účastníka, aby na jeho místo nastoupil nový žalobce (postupník).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění odkázal na § 530 odst. 1 občanského zákoníku a konstatoval, že ačkoliv se věřitelem pohledávky podle smlouvy stal postupník, zároveň bylo ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto, že právní předchůdce vedlejšího účastníka má procesní oprávnění vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Po zahájení řízení došlo k dohodě o ukončení nepřímého zastoupení postupníka právním předchůdcem vedlejšího účastníka. Tuto dohodu je třeba podle krajského soudu vnímat jako skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva na jinou osobu. Odpůrčí žaloba je i podle krajského soudu prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkonu rozhodnutí, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které neúčinným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku. Je-li odpůrčí žaloba procesním nástrojem ve smyslu § 530 občanského zákoníku, kterým může věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky též z majetku, který z majetkové sféry dlužníka ušel v důsledku odporovatelného právního jednání, pak i tento typ žaloby zjevně nese znaky vymáhání pohledávky ve smyslu § 530 občanského zákoníku.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dovolání shledal přípustným pro řešení otázky, zda právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod (přechod) práva, může být v řízení o odpůrčí žalobě ukončení dohody o nepřímém zastoupení postupníka při vymáhání postoupené pohledávky postupitelem podle § 530 občanského zákoníku, neboť tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Byť bylo dovolání pro řešení této otázky přípustné, nebylo podle Nejvyššího soudu důvodné. Nejvyšší soud se zásadně ztotožnil s hodnocením, jak jej provedly soudy nižších stupňů. Odpůrčí žaloba ve smyslu § 42a občanského zákoníku je právním prostředkem, jenž věřiteli slouží k tomu, aby v exekučním řízení mohl uspokojit vykonatelnou pohledávku z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Uvedený výklad výrazu vymáhat ve smyslu § 530 odst. 1 občanského zákoníku je podporován rovněž použitím prostředků logické a gramatické interpretace. Zmíněné závěry se uplatní i v nyní posuzovaném případě, v němž právní předchůdce vedlejšího účastníka, jako postupitel, na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 občanského zákoníku vymáhal postoupenou pohledávku v řízení o odpůrčí žalobě. Právní skutečností, s níž předpisy v takovém případě spojují přechod práva účastníka řízení, může být dohoda o ukončení zastoupení.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě uvádí, že podle jeho názoru vedlejší účastník nebyl aktivně legitimován podat odpůrčí žalobu, dále namítá, že napadená rozhodnutí postrádají řádné odůvodnění, protože argumentaci obecných soudů, kterou odůvodnily souhlas s návrhem vedlejšího účastníka na připuštění procesního nástupnictví, považuje toliko za umělou. Stěžovatel se domnívá, že v dané věci došlo k porušení práva na rovnost účastníků řízení, neboť s vedlejším účastníkem bylo zacházeno odlišně [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.)]. Stěžovatel je přesvědčen, že pod pojem "vymáhání" ve smyslu § 530 občanského zákoníku nelze zahrnout odpůrčí žalobu, neboť tato žaloba slouží k ochraně práv věřitele před neúčinnými právními úkony dlužníka, které by mohly zmařit možnost uspokojení jeho pohledávky; neslouží ale k přímému vymáhání pohledávky samotné (i podle judikatury je odpůrčí žaloba právním prostředkem, který umožňuje věřiteli domáhat se určení neúčinnosti právního úkonu, neslouží k vymáhání plnění pohledávky).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Ústavní soud poukazuje na to, že z argumentace stěžovatele je zřejmý jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkovými zjištěními obecnými soudy. Ačkoli stěžovatel tvrdí porušení základních práv, ve skutečnosti brojí proti závěru obecných soudů o připuštění vstoupení nového účastníka na místo dosavadního účastníka. Ústavnímu soudu, vzhledem k výše uvedenému jeho postavení, však nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů při hodnocení otázek podústavního práva. V posuzované věci dospěly obecné soudy k závěru, že došlo k ukončení zastoupení postupníka ve smyslu § 530 odst. 1 občanského zákoníku (tato právní skutečnost nastala po zahájení řízení), a proto byly splněny podmínky pro to, aby do řízení vstoupil postupník. Okresní soud proto podle Ústavního soudu postupoval ústavně konformně, vyhověl-li návrhu podanému podle § 107a občanského soudního řádu.

10. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatel předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje - na rozdíl od stěžovatele - odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod jimi učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Obecné soudy se předmětnou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a velmi podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.

11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení nemůže být způsobeno bez dalšího jen tím, že obecné soudy stěžovateli nepřesvědčily v jeho argumentaci; právě tak stěžovatel o (ne)naplnění principu rovnosti účastníků řízení v ústavní stížnosti uvažuje. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu