IV. ÚS 2374/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7, 8, 10, 32, 36, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, 6, 7 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, a dále jí uložil i trest propadnutí specifikovaného kuchyňského nože, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 83 120 Kč s příslušenstvím. Podle krajského soudu se stěžovatelka uvedeného zločinu dopustila tím, že (ve stručnosti vymezeno) dne 15. 1. 2023 v rodinném domě, který obývala spolu s manželem (dále jen "poškozený"), se kvůli nutnosti vystěhování z uvedeného domu a hrozící ztrátě bydliště jej rozhodla usmrtit, načež kolem 21:10 hod. v obývacím pokoji poté, co poškozený usnul na sedací soupravě, zaútočila vůči jeho krku kuchyňským nožem, způsobila mu šesti zářezy ránu na levé straně krku a v levé nadklíčkové oblasti a svalu levého kývače hlavy s protětím zevní jugulární žíly. To poškozeného probudilo, začal se bránit. Přesto se stěžovatelce ještě podařilo zasáhnout jej uvedeným nožem do trupu a způsobit mu bodnou ránu hrudníku, načež poškozený stěžovatelce nůž vytrhl uchopením za čepel, čímž mu vzniklo další poranění v podobě dvou řezných ran. Poté poškozený utekl k sousedům, kteří přivolali lékařskou pomoc, a následně byl kvůli životu ohrožujícím poraněním převezen do nemocnice, operován a hospitalizován. Zamýšlený útok byl přitom kvůli použitému noži a oblastem těla, vůči nimž stěžovatelka útok vedla, způsobilý poškozeného usmrtit.

3. Proti rozsudku krajského soudu podaly odvolání stěžovatelka i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatelky zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti rekapituluje události, které předcházely skutku, pro který byla odsouzena. Zmiňuje, že provozovala hospodu a obchod, avšak její podnikání se během pandemie Covid-19 dostalo do vážných problémů, čehož využilo několik subjektů zaměřujících se na osoby ve svízelné finanční situaci, které vlastní hodnotné nemovité věci. Poté, co přestala být schopna splácet půjčku přijatou za účelem udržení svého podnikání, byla nucena k prodeji pod cenou, vyklizení a předání dvou domů, včetně toho, kde bydlela. Stěžovatelka večer přede dnem, kdy se měla vystěhovat, napadla výše popsaným způsobem poškozeného, o nějž do té doby pečovala (stejně jako o svého nevlastního otce) a s nímž ji spojoval harmonický vztah.

6. Stěžejním důkazem provedeným v průběhu hlavního líčení byl společný znalecký posudek soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. Podle závěrů znaleckého posudku netrpěla stěžovatelka v době páchání trestného činu duševní chorobou ve smyslu psychózy ani patickým afektem, nicméně byla u ní přítomna anxiózně depresivní reakce a prostý vystupňovaný afekt. Její ovládací schopnosti byly podstatně sníženy, ale jednání bylo "cíle-směrné, volní a rozvažované", tj. afekt byl přítomen a racionální úvaha byla významně potlačena emocionální složkou, která zapříčinila tzv. tunelové vidění, kvůli němuž nebyla stěžovatelka s to racionálně uvažovat a posoudit okolnosti svého jednání. Poškozený vypověděl, že stěžovatelka měla "úplně nepříčetný pohled" a "obrovskou sílu najednou". Rovněž státní zástupkyně v závěrečné řeči uvedla, že oproti znění obžaloby má za to, že jednání stěžovatelky by mělo být posouzeno jako pokus trestného činu vraždy tzv. v prvním odstavci ("prostá vražda"), nikoli coby vraždy s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (§ 140 odst. 2 trestního zákoníku). Krajský soud označil výsledky znaleckého zkoumání za vzájemně si odporující, odmítl závěr o impulsivní zkratkové reakci stěžovatelky a uzavřel, že šlo o úmyslné jednání s rozmyslem, přičemž afekt se projevil až v průběhu napadení. Vrchní soud shledal obhajobou navržený doplňující výslech znalců i vyhotovení revizního znaleckého posudku za nadbytečné, závěry krajského soudu převzal jako věcně správné a přistoupil ke zvýšení trestu odnětí svobody.

7. Stěžovatelka v dovolacím řízení argumentovala, že závěry soudů nižších stupňů o rozmyslu jsou v rozporu se znaleckým posudkem a výpovědí znalců, přičemž poukazovala, že tyto soudy odmítly provést doplňující výslech znalců a revizní posudek. Dovolací soud se však ztotožnil s jejich závěry a konstatoval, že premeditace nevylučuje afektivní stav, který se mohl projevit až v průběhu útoku, pročež soudy nižších stupňů podle něj správně uzavřely, že stěžovatelka jednala po předchozím uvážení. Stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a označuje za nepatřičné též odkazy na institut actio libera in causa dolosa (srov. § 360 odst. 2 trestního zákoníku) či tzv. opojení krví, neboť jde o případy ani v nejmenším se nepodobající posuzované věci.

8. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů o rozmyslu a absenci afektu jsou v extrémním rozporu se znaleckým posudkem a výpověďmi znalců, přičemž jediný logický závěr z důkazů je, že jednala v prostém vystupňovaném afektu s podstatně sníženými ovládacími schopnostmi a zmenšenou příčetností, zatímco o rozmyslu či předchozím uvážení nelze důvodně uvažovat. Jelikož afekt není volní psychickou aktivitou, výstižný není argument obecných soudů, že poškozený nezavdal jejímu jednání jakoukoli příčinu. Porušení zásady in dubio pro reo stěžovatelka spojuje s výhradou, že obecné soudy vyložily vnitřně rozporný znalecký posudek v její neprospěch. Stěžovatelka kritizuje odmítnutí provedení doplňujícího výslechu znalců a vypracování revizního posudku, což považuje za procesní situaci opomenutých důkazů. Právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, bylo podle stěžovatelky porušeno v důsledku nepřiměřeného hodnocení důkazů a extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry. Uložený trest považuje stěžovatelka za nepřiměřeně přísný a neproporcionální, neboť neodpovídá okolnostem případu a její osobě, která není pro společnost nebezpečná, což vyplývá též z její předchozí bezúhonnosti. Trestem odnětí svobody je podle stěžovatelky nepřímo zasaženo i do práv jejího manžela, který je na její péči závislý a uvěznění považuje za trest především pro něj.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, vyjma části napadající výrok krajského soudu, který byl zrušen vrchním soudem; Ústavní soud není oprávněn rušit výroky, které byly zrušeny nebo změněny.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.

14. Stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

15. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.

16. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

17. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.

18. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatelky, která setrvává na své obhajobě, že obecné soudy dospěly k závěru o existenci rozmyslu, resp. předchozího uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu), ačkoli podle znaleckého posudku v době spáchání činu jednala v afektu, přičemž tento posudek je zatížený vnitřními rozpory, které obecné soudy opomenuly, resp. interpretovaly k její tíži.

19. V obecné rovině je třeba předeslat, že trestní zákoník pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 26 trestního zákoníku). Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti), je přitom závěrem právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5, § 105 odst. 1 a § 116 odst. 1 trestního řádu). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.

20. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka byla schopná cílevědomého jednání, uvažování a byla si vědoma následků svého jednání, neboť poškozeného chtěla usmrtit, aby nemusel čelit následkům spojeným s exekucí. Pro závěry soudů, že u stěžovatelky nešlo o patický afekt, ale o rozmyšlené a cílené jednání, svědčí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že útočila v rámci jejich každodenní večerní rutiny, poškozený pravidelně usínal v obývacím pokoji u televize mezi 19. a 20. hodinou. Stěžovatelka vyčkala, až poškozený usne, přinesla z kuchyně nůž a začala jej řezat do krku. Ústavní soud neshledal exces v závěru obecných soudů, že v takovém jednání lze spatřovat předchozí uvážení, neboť stěžovatelka s vědomím toho, že poškozený usíná večer u televize, počkala na tuto situaci, v níž se poškozený nebude moci bránit, aby její záměr byl úspěšný a poškozeného se jí podařilo usmrtit bez možnosti jeho obrany. Toto jednání vykazuje znaky cíleného racionálního chování, které směřovalo k dosažení záměru stěžovatelky usmrtit poškozeného za situace, v níž se pro spánek nebude schopen bránit. Není tedy přesvědčivé námitky proti zjištění obecných soudů, že jednání stěžovatelky předcházel myšlenkový proces, v jehož rámci si vytvořila plán na usmrcení poškozeného právě poté, co usne. Ačkoliv byla stěžovatelka frustrována v důsledku nepříznivé životní situace, tento její jistě delší dobu trvající stav citové tenze nelze směšovat s afektem v době činu ve smyslu jeho forenzního významu, protože šlo o přetrvávající a vleklejší krizi, která se v daných souvislostech vyhrotila blížícím se dnem vystěhování a ztráty bydlení.

21. Vrchní soud v bodech 24. a násl. rozsudku ústavněprávně udržitelným způsobem vysvětlil důvody, pro které shledal opakovaný výslech znalců a zpracování revizního znaleckého posudku za důkazní prostředky nadbytečné s tomu odpovídajícími procesními důsledky.

22. Všechny tyto okolnosti, jakož i povaha činu spočívající v tzv. premeditaci svědčí o tom, že stěžovatelka chtěla způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného v § 140 trestního zákoníku, tzn. usmrtit poškozeného. Skutečnost, že k následku zamýšlenému stěžovatelkou nedošlo, byla na ní zcela nezávislá, neboť nedokázala odhadnout intenzitu obrany poškozeného, který jí nůž vytrhl a poté z místa činu utekl.

23. Ústavní soud tedy nespatřuje exces v závěru obecných soudů, které v inkriminovaném činu shledaly naplněnými znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2 trestního zákoníku, a to včetně znaků subjektivní stránky a spáchání činu "po předchozím uvážení".

24. Stěžovatelka se dále vymezuje proti závěrům vrchního soudu o přiměřenosti stanoveného trestu odnětí svobody. K těmto výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Závěry vrchního soudu týkající se výše trestu odnětí svobody se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Stěžovatelce byl za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, přičemž v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na body 31. až 35. rozsudku vrchního soudu. O vybočení ze zásady proporcionality trestní represe nejde. Takto uložený trest nelze považovat v případě stěžovatelky za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.

25. Stěžovatelka namítá, že výkonem trestu odnětí svobody je postižen zejména poškozený, který je závislý na její péči, nicméně její polemika se týká práv osob odlišných od ní samotné, přitom zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. např. usnesení ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18). Aniž by Ústavní soud zpochybňoval či bagatelizoval existenci nepříznivých dopadů stanovené trestní sankce na poškozeného, věc není souměřitelná kupř. s nálezem ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315), na nějž stěžovatelka ostatně nepoukazuje. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud konstatoval, že v případě ukládání trestu odnětí svobody rodiči (odsouzenému pro usmrcení z nedbalosti a ohrožení pod vlivem návykové látky) je třeba zohlednit nejlepší zájem dítěte (které přežilo dopravní nehodu způsobenou stěžovatelem, který jako řidič automobilu se zbytkovým alkoholem v krvi havaroval) podle čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a vypořádat všechny zvláštní okolnosti případu. V nyní posuzované věci byla stěžovatelka odsouzena pro úmyslný trestný čin, přičemž obecné soudy (srov. zejména bod 32. rozsudku vrchního soudu) vzaly v potaz coby polehčující okolnosti motiv jejího jednání odvíjející se z tíživé osobní situace i postoj samotného poškozeného.

26. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

27. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu