IV. ÚS 2445/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen "krajský úřad"), kterým krajský úřad v přezkumném řízení zrušil a vrátil k novému projednání rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru životního prostředí (dále jen "vodoprávní úřad"), jímž byla podle § 12 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon), prodloužena doba platnosti povolení k nakládání s vodami pro malou vodní elektrárnu v Benešově nad Ploučnicí, a to za účelem využití vodní energie k výrobě elektrické energie podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona.

3. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který žalobu zamítl, jelikož se ztotožnil se správními orgány, že byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to z důvodu absence zohlednění závazného stanoviska orgánu ochrany přírody v rozhodnutí vodoprávního úřadu o prodloužení povolení k nakládání s vodami. Krajský soud uvedl, že vyhodnocení přípustnosti záměru spočívajícího v nakládání s vodami se vztahuje k určité konkrétně vymezené době, na níž je povolení uděleno, a za situace, kdy má být povolení k nakládání s vodami prodlouženo i na další období, je nutno zkoumat, zda jsou podmínky, za kterých bylo dřívější povolení k nakládání s vodami vydáno, stále platné (je nutno zohlednit i veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny). Dále také uvedl, že skutečnost, zda zamýšlený zásah může negativně ovlivnit významný krajinný prvek, je na úvaze příslušného orgánu ochrany přírody, který vede řízení o vydání závazného stanoviska. Tímto závazným stanoviskem určené podmínky měl správní orgán, jenž vydával navazující rozhodnutí ve věci, zahrnout do výrokové části rozhodnutí podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle krajského soudu nebyly v dané věci splněny ani podmínky nepřípustnosti přezkumného řízení ve smyslu § 94 odst. 2 správního řádu, podle kterého je přezkumné řízení nepřípustné, jestliže byl rozhodnutím účastníkovi udělen souhlas k právnímu jednání a zároveň nabyl práv v dobré víře.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž argumentoval, že nelze vydání povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 vodního zákona zaměňovat za prodloužení platnosti již jednou vydaného povolení k nakládání s vodami za zcela totožných podmínek, namítal nepřezkoumatelnost rozsudku, poukázal na nepřípustnost přezkumného řízení z důvodu ochrany práv nabytých v dobré víře. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. K nepřezkoumatelnosti rozsudku uvedl, že je z něj patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu neshledal důvod ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Podrobně se vyjádřil také k námitce nepřípustnosti přezkumného řízení z důvodu ochrany práv nabytých v dobré víře, kterou také neshledal důvodnou. Ve shodě s krajským soudem konstatoval, že stanovení lhůty, na kterou se povolení vydává, představuje podstatnou náležitost povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami. Posouzení, zda je záměr spočívající v nakládání s vodami přípustný, se vždy vztahuje k určité konkrétně vymezené době, na kterou je povolení při dodržení stanovených podmínek uděleno, což platí i pro prodloužení doby platnosti daného povolení k nakládání s vodami podle § 9 odst. 5 vodního zákona. Z dikce § 9 odst. 5 vodního zákona, který uvádí, že vodoprávní úřad postupem podle § 12 odst. 2 dobu platnosti povolení prodlouží o dobu stanovenou ve stávajícím povolení, lze dovodit vzájemnou propojenost úpravy udělení povolení, prodloužení a jeho změny. K námitce stěžovatele, že správní orgány a krajský soud nezkoumaly správnost závazného stanoviska, ani se nezabývaly dopadem neprodloužení povolení k nakládání s vodami (které je stěžejní pro vydání licence na výrobu elektrické energie) Nejvyšší správní soud nepřihlédl, jelikož uvedenou námitku stěžovatel v žalobě neuplatnil.

Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele bylo svévolně zrušeno rozhodnutí vodoprávního úřadu. Zásah do pravomocně konstituovaných vztahů je podle judikatury správních soudů přípustný tam, kde vady či nezákonnost správního rozhodnutí jsou způsobeny stavebníkem (v daném případě žadatelem o prodloužení povolení), nebo jde-li o příkrý a naprosto zjevný rozpor se základními zásadami územního plánování, ochrany životního prostředí a veřejného zdraví. K žádnému z takových pochybení však podle stěžovatele nedošlo.

6. Stěžovatel zdůraznil, že předmětem žádosti o prodloužení povolení k nakládání s vodami podle § 9 odst. 6 vodního zákona není povolení stavby, na kterou by měla dopadat správními soudy zmiňovaná právní úprava v § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Krajský úřad při přezkumném řízení, stejně jako vedlejší účastník a správní soudy, při posouzení právních jednání souvisejících s povolením k nakládání s vodami postupovaly v rozporu se skutečností, nezohlednily podstatný vztah mezi povolením k nakládání s vodami pro využití energetického potenciálu vody a vlastním podnikáním ve výrobě elektřiny v malé vodní elektrárně, ani důvody pro přijetí takového rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že prodloužením povolení k nakládání s vodami k jejich energetickému využití nemůže docházet k poškození ani omezení udržení stability významných krajinných prvků (vodního toku) a nejde tak o zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení nebo oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Podle stěžovatele není akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky. Kasačnímu soudu stěžovatel závěrem vyčítá, že předestřenou argumentaci věrohodně nevypořádal, a řada částí odůvodnění napadeného rozsudku je rozporná s jinými částmi odůvodnění, nepřezkoumatelná nebo v rozporu s odkazovanými rozhodnutími Ústavního soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění správních soudů mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

9. Z výše uvedeného plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry soudů a správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěrem správních soudů k otázce, zda v dobré víře nabyl práva a povinnosti z rozhodnutí správního orgánu. Pouze v případě, pokud by stěžovatel byl v dobré víře, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí, mohlo by být přezkumné řízení za podmínek podle § 94 odst. 4 správního řádu zastaveno, jelikož podle tohoto ustanovení platí, že dojde-li po zahájení přezkumného řízení správní orgán k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Podle § 94 odst. 5 správního řádu je při rozhodování v přezkumném řízení správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře. Podle zjištění Ústavního soudu objasnil Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 16.) logickým způsobem, majícím oporu v provedených důkazech, proč stěžovateli nemohla svědčit dobrá víra ve správnost a zákonnost správního rozhodnutí. Tomuto právnímu závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.

11. Ústavní soud neshledal ani důvod, pro který by další řádně, důkladně a přesvědčivě odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za neústavní. Proto i ohledně dalších námitek odkazuje Ústavní soud na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se s nimi Nejvyšší správní soud řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, správního řádu či zákona o ochraně přírody a krajiny a vodního zákona.

12. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu