IV. ÚS 2455/17

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2017 AUTO CB, spol. s r. o., (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva, a zavázal soudy znovu jednat a rozhodnout. II. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 30. 3. 2016 rozsudkem č. j. 28 C 115/2014-200 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že ČEZ, a. s. (dále jen "žalobce") je vlastníkem specifikované nemovitosti, tj. budovy transformační stanice v k. ú. Hradiště u Plzně (výrok I). Dne 8. 9. 2016 rozsudkem č. j. 10 Co 230/2016-240 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce a žalované (do výroku o nákladech řízení) rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 28 C 115/2014-200 změnil tak, že žalobce je vlastníkem specifikované nemovitosti (výrok I). Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dospěl k závěru, že hospodářská smlouva, uzavřená mezi investorem stavby trafostanice (Mototechna, n. p.) a dodavatelem její technologické části (Západočeské energetické závody, n. p.) dne 1. 10. 1974, byla platným právním titulem pro bezplatný převod národního majetku ve smyslu § 347 hospodářského zákoníku, přičemž této majetkové dispozici nekladl žádnou překážku ani zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). Na základě zákona č. 92/1991 Sb. vlastnické právo k trafostanici nabyla obchodní společnost Západočeská energetická, a. s., a poté v rámci procesu oddělování jednotlivých činností na poli elektroenergetiky od 1. 10. 2007 žalobkyně. Dne 4. 5. 2017 usnesením č. j. 22 Cdo 490/2017-269 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2016 č. j. 10 Co 230/2016-240 jako nepřípustné odmítl (výrok I). Jedinou právní otázku, jíž se mohl dovolací soud z hlediska naplnění některého z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zabývat, byla námitka nesprávného právního posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k trafostanici žalovanou v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a tvrzený rozpor při řešení této otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; dovolací soud se vyjádřil i k otázce dobré víry žalované. III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla protiprávně zbavena svého majetku, což je porušením čl. 10 (zřejmě však měla na mysli článek 11) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka vyjádřila názor, že se odvolací soud i dovolací soud dopustily nepřiměřeného výkladu otázky panování, resp. uchopení se držby předmětné trafostanice, a polemizovala s právním posouzením své věci těmito soudy. Odvolacímu soudu vytkla, že věc posoudil v příkrém rozporu se zjištěními nalézacího soudu, a nereflektoval doplnění znaleckého posudku.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci v civilním řízení odvolacím soudem a dovolacím soudem. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické. Důvody, pro které odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky těchto soudů, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Jan Musil v. r. předseda senátu