IV. ÚS 251/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel, zastoupený svým kolizním opatrovníkem z opatrovnického řízení, se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že obecný soud svým postupem porušil jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatel ve věku pěti let má o něco starší sestru. Péče rodičů o obě děti byla od počátku velmi problematická, sestra byla po narození umístěna nejprve do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, následně byla obecným soudem svěřena do přechodné pěstounské péče (nepříbuzné) osoby. Stěžovatel zpočátku setrvával u rodičů, po odchodu matky ze společné domácnosti se o něj staral nejprve otec a následně po krátký čas vedlejší účastník (dědeček). Okresní soud v Karviné v dubnu 2024 zamítl návrh dědečka na předběžné opatření svěřující stěžovatele do jeho pěstounské péče, místo toho stěžovatele svěřil do přechodné pěstounské péče (nepříbuzné) osoby. Toto řešení okresní soud později potvrdil rovněž v rozsudku ve věci samé. Do péče rodičů se stěžovatel vrátit nemohl, pobyt matky nebyl znám, otec se o něj postarat nechtěl. Dědečka okresní soud nepovažoval za vhodnou osobu k převzetí péče pro jeho bohatou trestní minulost, horší zdravotní stav i nedostatek zájmu o stěžovatele v době, kdy pobýval u (přechodné) pěstounky. Její dosavadní péči naopak označil za pro stěžovatele prospěšnou, a proto rozhodl o jejím pokračování, než bude pro stěžovatele nalezen trvalý pěstoun.

3. Proti prvostupňovému rozsudku se odvolal dědeček. Napadeným rozsudkem mu Krajský soud v Ostravě vyhověl a stěžovatele svěřil do jeho péče. Nepovažoval jej za osobu, která se není schopna o dítě postarat. Poslední trestný čin spáchal v roce 2008, poslední výkon trestu trval do roku 2013, nyní má čistý trestní rejstřík, zdravotní stav je odpovídající věku a péči o stěžovatele nijak zvlášť nebrání. Tvrzený předchozí nezájem o stěžovatele lze vysvětlit nevědomostí dědečka i neochotou kolizního opatrovníka (orgánu sociálně-právní ochrany dětí, OSPOD) rozvoj vzájemného vztahu podpořit. Soud by měl při rozhodování o pěstounské péči dát přednost osobě blízkého pokrevního příbuzného (§ 962 odst. 2 občanského zákoníku), umožňujícího mu rozvíjet rodinné vazby. Toto kritérium může převážit i nad hlediskem kvality péče o dítě. Zároveň odvolací soud připomněl, že stěžovatel byl předtím svěřen jen do přechodné pěstounské péče na jeden rok, přičemž tato lhůta už takřka uplynula. Stěžovatel by musel být beztak svěřen dalšímu pěstounovi, a ve prospěch rozhodnutí nalézacího soudu proto nesvědčí ani zásada stability výchovného prostředí dítěte.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel (respektive kolizní opatrovník jménem stěžovatele) s napadeným rozhodnutím nesouhlasí. Primárně se opětovně vymezuje proti dědečkovi jako určenému pěstounovi. Dědeček byl v minulosti mnohokrát uznán vinným za velmi vážné trestné činy (mj. loupež, vydírání, drogové delikty), tyto vzorce chování předal zjevně svému synovi (otci stěžovatele), který byl rovněž vícekrát trestán. Ačkoli jsou trestní odsouzení již zahlazena, existuje důvodná obava, že jeho špatné návyky a nesprávné morální hodnoty budou vštípeny i stěžovateli. U dítěte s již existujícími negativními prožitky je obzvláště důležité, aby získalo bezpečnou vazbu, stabilní výchovné prostředí a bylo s ním jednáno přiměřeně jeho věku a situaci. Dědeček neskýtá záruky řádné pěstounské péče, jak vyžaduje ustanovení § 962 odst. 1 občanského zákoníku.

5. Odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečné. Nevysvětluje, na základě čeho se krajský soud domnívá, že se dědeček od doby páchání trestné činnosti změnil natolik, aby byl nyní schopen stěžovatele vychovávat a jít mu příkladem. Zároveň soud odmítl návrh kolizního opatrovníka na znalecké psychologické vyšetření dědečka. Neobstojí ani argument o zachování rodinných vazeb, neboť tuto povinnost by měl i zprostředkovaný pěstoun. Předchozí pěstounka kontakty umožňovala. Postup krajského soudu byl proto ve výsledku svévolný a nezohledňující nejlepší zájem dítěte, který nelze nikdy podřadit pod zájem jiných osob, a to ani rodinných příslušníků.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelů podané prostřednictvím jejich kolizních opatrovníků v předchozím řízení považuje Ústavní soud za přípustné. Stěžovatel, respektive kolizní opatrovník, v nich nemusí být zastoupeni advokátem (srov. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35).

7. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právě uvedené neznamená, že by obecně vzato nemohl pro účely řízení o ústavní stížnosti ustanovit nezletilému jiného opatrovníka, případně s ohledem na rozumovou a volní vyspělost nezletilého zjistit jeho vlastní názor na podání ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud tento postup nepovažuje za důvodný ani potřebný. Nízký věk stěžovatele mu neumožňuje se kvalifikovaně vyjádřit, jestli se s podáním ústavní stížnosti ztotožňuje. Nově ustanovený opatrovník by proto mohl jen stěží přinést k věci jiné argumenty, než které vznesl kolizní opatrovník z předchozího řízení.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Judikatura Ústavního soudu se dlouhodobě hlásí ke konceptu nejlepšího zájmu dítěte vymezeného v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a jednoznačně vyžaduje, aby při jakémkoli soudním rozhodování týkajícím se dětí byl nejlepší zájem zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí. Obsah konceptu a způsob jeho aplikace pak Ústavní soud několikrát podrobně vymezil (např. nález ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16, body 52 až 55, včetně odkazů na další rozhodnutí). Zároveň ustáleně dodává, že nejlepší zájem dítěte je konceptem flexibilním a vždy by měl být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám (nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16, bod 30).

10. Ústavní soud v minulosti přezkoumával případy, ve kterých se obecné soudy rozhodovaly mezi umístěním dítěte do (obvykle přechodné) pěstounské péče a umístěním (potažmo zachováním) péče rodinných příslušníků, nejčastěji rodičů. Nejlepší zájem dítěte je v těchto situacích poměřován také s právem příbuzných a dítěte na rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny). Obecně se uplatní zásada, že důvodem pro pěstounskou (tj. náhradní) péči nemůže být pouze možnost umístění dítěte do prostředí pro jeho výchovu vhodnějšího (detailně viz nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18, body 24 až 48). Samozřejmě ani tato zásada není absolutní, zřejmou výjimkou je ohrožení dítěte při umístění nebo setrvání v péči rodinných příslušníků (nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17, bod 31). Ústavní soud proto například nezasáhl proti odebrání dítěte z pěstounské péče babičky a jeho umístění dokonce do ústavní výchovy, odůvodněném obecnými soudy babiččiným nezvládnutím výchovy s výraznými dopady na dítě (nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 2891/24, body 63 až 67).

11. Na nyní posuzovanou věc se sice uplatní shora shrnutá obecná východiska, v určitých skutkových parametrech se však od předchozích případů odlišuje, a je ji tak nutné posuzovat individuálně. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že k přezkumu opatrovnických věcí přistupuje zdrženlivě, neboť jsou to obecné soudy, které udržují bezprostřední kontakt s účastníky a mohou nejlépe posoudit zájem dítěte. Tím spíše to platí o aktuálním případu. Ústavní soud je totiž na rozdíl od všech výše citovaných případů konfrontován se situací, kdy ústavní stížnost netvrdí porušení základních práv rodinných příslušníků dítěte či nepříbuzných pěstounů, nýbrž samotného nezletilého stěžovatele. Fakticky je vyzýván k posouzení rozdílného náhledu dvou orgánů veřejné moci na výchovné schopnosti třetí osoby, která zastává v řízení před Ústavním soudem toliko roli vedlejšího účastníka. Ústavní soud nelze stavět do role další odvolací instance, zasáhnout je oprávněn pouze proti extrémním, na libovůli založeným rozhodnutím.

12. Takové pochybení nicméně Ústavní soud v rozsudku odvolacího soudu neshledal. Krajský soud předestřel, proč nesdílí pohled nalézacího soudu (a kolizního opatrovníka) na dědečka jako osobu, která není schopna poskytnout stěžovateli řádnou péči (stručně viz shora část I, podrobněji body 24 až 27 napadeného rozsudku). Tvrzení kolizního opatrovníka, že by v péči (cizího) pěstouna měl stěžovatel zajištěno lepší výchovné prostředí, by ve světle již uvedených obecných východisek (ani v případě věcné správnosti) nemohlo být samo o sobě důvodem pro vyloučení dědečka jako hlavního pečovatele. Prarodič sice není ve vztahu k dítěti stejně důležitou osobou jako rodič a míra ochrany práva na rodinný život je tím snížena, nikoliv ale vyprázdněna, o čemž ostatně svědčí samotné znění § 962 odst. 2 občanského zákoníku.

13. Ústavní soud vnímá závažnost chráněných základních práv nezletilých dětí, a jak již také výše předestřel, v případě reálného ohrožení stěžovatele by přes svou specifickou omezenou roli cítil povinnost zasáhnout. Ze skutkových okolností posuzovaných soudy však podobné nebezpečí nyní nevyplývá. Krajský soud vyšel ze základní teze, že od posledního výkonu trestu žije dědeček (již 12 let) řádným životem, jeho odsouzení jsou zahlazena a jeho trestní minulost mu nelze vyčítat "donekonečna".

14. Podle v odůvodnění reprodukovaných názorů různých subjektů (např. předchozí pěstounky, organizace Slezská diakonie) sledujících předchozí krátkodobá setkání obou osob se stěžovatel na dědečka vždy těšil a během schůzek nebyly zaznamenány žádné potíže. Ostatně i OSPOD v minulosti nesouhlasil s (občasným) přespáváním stěžovatele u dědečka nikoliv z důvodu hrozící újmy, ale protože nechtěl v dítěti vyvolávat naději na budoucí stálou péči dědečka, a tuto pak zklamat (bod 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jakýkoliv byť jen náznak minulého nebo aktuálního (od vydání rozsudku krajského soudu do podání ústavní stížnosti) ohrožení stěžovatele ze strany dědečka neobsahuje ani text ústavní stížnosti.

15. Dosavadní úvahy Ústavního soudu nepřehlížejí a nezpochybňují kolizním opatrovníkem předestřená možná rizika spojená se svěřením stěžovatele do dědečkovy pěstounské péče. Ta nicméně jistě je a nadále bude podrobně monitorována právě kolizním opatrovníkem (OSPOD) a pokud by skutečně docházelo k naplnění obav vykreslených v ústavní stížnosti, má OSPOD v souladu se zákonným rámcem povinnost situaci ve spolupráci s dalšími orgány veřejné moci bezodkladně řešit. Na druhou stranu může kolizní opatrovník (potažmo příslušné doprovázející organizace/osoby) snížit pravděpodobnost negativního scénáře také pozitivním způsobem, a to proaktivním poskytováním všestranné (nejen finanční) pomoci dědečkovi v jeho nové odpovědné úloze.

16. Jelikož Ústavní soud postup a rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za porušující základní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na přednostní projednání vyhověl Ústavní soud fakticky, neboť ve věci rozhodl bezodkladně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu