IV. ÚS 253/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 5 000 000 Kč z titulu úhrady daru, k němuž se vedlejší účastnice zavázala v darovací smlouvě sjednané v souvislosti s realizací výstavby realitního projektu v obci.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 4. 2024 č. j. 26 C 140/2021-154 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2025 č. j. 72 Co 364/2024-189 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soudy neshledaly právo stěžovatelky na zaplacení požadované částky opodstatněným z toho důvodu, že vedlejší účastnice od darovací smlouvy odstoupila po právu, neboť se jako nepravdivé ukázalo ujištění stěžovatelky, že bude právně vymahatelná pravidla na zaplacení daru aplikovat na všechny investory v obci.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro existenci vad, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a nedostála tak požadavku, který vyplývá z § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že na stěžovatelkou předestřených otázkách ohledně výkladu právních jednání, jejich platnosti nebo relativní neplatnosti, jakož i podmíněnosti plnění daru, rozhodnutí městského soudu nespočívalo. Přesvědčení stěžovatelky, že jednání vedlejší účastnice, která nesplnila závazek poskytnout dar, bylo v rozporu s dobrými mravy, nepředstavovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dodal, že institut dobrých mravů je použitelný na výkon již existujících práv a povinností, ale nelze jím zakládat dosud neexistující právo nebo konstituovat právo zaniklé.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když její dovolání odmítl bez věcného přezkoumání. Vyslovuje přesvědčení, že zcela jednoznačně, určitě a jasně formulovala právní závěry, specifikovala právní výhrady a uvedla předpoklady přípustnosti a dovolací důvody. Uvádí, že rozdílné hodnocení darovací smlouvy soudy nižších instancí, byť se neprojevilo ve výroku rozhodnutí, je důvodem, pro který mělo být její dovolání shledáno přípustným. Výklad Nejvyššího soudu týkající se naplnění předpokladů přípustnosti dovolání považuje za příliš extenzivní. Občanský soudní řád neuvádí detailně a obligatorně, jak má být tato povinnost dovolatele splněna, aby byly nároky na dovolací důvody naplněny. Na podporu své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903) vztahující se k příliš formalistickému postupu Nejvyššího soudu při posuzování dovolání. Ústavní soud podle stěžovatelky naopak preferuje princip materiálního právního státu, jemuž nekoresponduje přílišný formalismus orgánů veřejné moci při výkonu jejich kompetencí.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžejní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, neboť se jejím dovoláním nezabýval věcně a odmítl je pro existenci vady spočívající v neuvedení předpokladů přípustnosti. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda bylo dovolání vadné a nevěnuje se věci samé. Pouze v případě, že by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31 nebo ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 29).

8. Do usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání tedy zasahuje Ústavní soud pouze v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. Takové vady Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud sice stručně, ale srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelka nevyhověla požadavku na vymezení přípustnosti dovolání (viz body 15 a 16 napadeného usnesení). Ústavní soud mohl i z příloh připojených k ústavní stížnosti (dovolání stěžovatelky ze dne 14. 4. 2025 a jeho doplnění ze dne 17. 4. 2025) ověřit, že stěžovatelka skutečně žádný relevantní předpoklad přípustnosti dovolání nezformulovala. Třebaže bylo dovolání sepsáno na více než 20 stranách, přípustnost dovolání, tzn. taková argumentace, kterou by stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a která by Nejvyšší soud měla přimět k tomu, aby se dovoláním mohl věcně zabývat, stejně jako dovolací důvody, resp. otázky, s nimiž by se měl Nejvyšší soud vypořádat, z něj vysledovat nelze.

9. Rozdílné hodnocení darovací smlouvy soudy nižších stupňů, v němž stěžovatelka spatřuje důvod, pro který mělo být dovolání shledáno přípustným, nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Nastolila-li stěžovatelka otázky, které dosud neměly být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny (otázka podmíněnosti plnění daru nebo platnosti a výkladu právních jednání), Nejvyšší soud vysvětlil, že na nich rozhodnutí městského soudu nespočívalo. Konstatoval, že bylo založeno na tom, že vedlejší účastnice od darovací smlouvy právem odstoupila, neboť se ujištění stěžovatelky, že bude od všech investorů vyžadovat příspěvek na infrastrukturu nebo adekvátní plnění, ukázalo jako nepravdivé.

10. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3507/16 není rovněž přiléhavý. Stěžovatelka v dovolání sice v obecné rovině poukazovala na ústavní principy vztahující se zejména k autonomii vůle, které nacházejí mj. výraz v tom, že má přednost takový výklad smlouvy, který zachovává účinky smlouvy, před výkladem zakládajícím jeho neplatnost, ale tato argumentace se minula s tím, na čem bylo postaveno rozhodnutí městského soudu. Městský soud založil svoje rozhodnutí nikoliv na tom, že by darovací smlouva byla neplatná, nýbrž na tom, že vedlejší účastnice od darovací smlouvy (jinak platné) řádně a po právu odstoupila. Nadto ani zde stěžovatelka neuvedla žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva popř. Soudního dvora Evropské unie, s nimiž by měl být rozsudek městského soudu v rozporu. Kromě toho se zdá, že stěžovatelka zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody. Její dovolání bylo totiž odmítnuto pro neuvedení předpokladů přípustnosti, které jsou ovšem předpokladem toho, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat vlastními dovolacími důvody.

11. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud proto opakuje, že mu z pozice soudu specializovaného na otázky ústavnosti nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. Nejvyšší soud své závěry srozumitelně odůvodnil, přičemž stěžovatelka ve skutečnosti požaduje přehodnocení jeho závěrů. Taková role, jak je výše uvedeno, však Ústavnímu soudu nenáleží.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu