IV. ÚS 2545/24

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel měl zájem o koupi dvou souborů nemovitých věcí ("bytů") v Luhačovicích. S vedlejší účastnicí uzavřel dvě smlouvy o budoucích smlouvách kupních. Podle těchto smluv měl stěžovatel ve čtyřech splátkách uhradit kupní cenu. Následně mělo dojít k protokolárnímu předání bytů a do 14 dní od zaplacení kupní ceny měly strany uzavřít kupní smlouvu. Stěžovatel uhradil první tři splátky kupní ceny za oba byty.

3. Vedlejší účastnice nebyla vlastníkem pozemků pod stavbou bytového domu, v němž byly oba byty. Vlastníkem pozemků byl tehdejší jednatel vedlejší účastnice Radek Hlavička. S ním stěžovatel uzavřel kupní smlouvu. Kupní cena byla sjednána ve výši 1 800 000 Kč a byla splatná do tří měsíců od provedení vkladu do katastru nemovitostí. K úhradě tak mělo dojít do 6. dubna 2016. Stěžovatel cenu včas neuhradil a Radek Hlavička od smlouvy odstoupil. Odstoupení od smlouvy bylo stěžovateli doručeno 19. července 2017. Stěžovatel následně 27. července 2017 uhradil kupní cenu v plné výši.

4. Vedlejší účastnice navrhla, že čtvrtou splátku kupní ceny obou bytů sníží celkem o částku 1 800 000 Kč, jež bude odpovídat ceně za pozemky. Dodatky smluv obsahující tuto úpravu kupní ceny stěžovatel odmítl podepsat.

5. Listinami datovanými 14. července 2017, jež byly stěžovateli doručeny 19. července 2017, vedlejší účastnice odstoupila od obou smluv o smlouvách budoucích. Jako důvod uvedla, že stěžovatel byl více než 30 dní v prodlení se čtvrtou splátkou kupní ceny ve výši 286 548 Kč za první byt a 267 088 Kč za druhý byt.

6. U Okresního soudu ve Zlíně se stěžovatel žalobou domáhal určení obsahu (budoucích) kupních smluv. Tvrdil, že splnil všechny podmínky smluv o budoucích smlouvách, a proto nastoupila povinnost vedlejší účastnice uzavřít s ním kupní smlouvy. Stěžovatel tvrdil, že uhradil čtvrté splátky kupní ceny zápočtem z 25. listopadu 2019.

7. Soud měl za mezi stranami nesporné, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli smlouvy o smlouvách budoucích, že byly uhrazeny první tři splátky a že vedlejší účastnice od smluv odstoupila. Sporným bylo, zda byla vedlejší účastnice oprávněna od smluv odstoupit a zda stěžovatel uhradil čtvrtou splátku kupní ceny.

8. Rozsudkem č. j. 28 C 35/2022-140 ze dne 2. srpna 2022 okresní soud zamítl žalobu ohledně obou bytů (výroky I a II) a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III).

9. Okresní soud zjistil, že stěžovatel dovozoval svou pohledávku za vedlejší účastnicí, kterou započetl na čtvrté splátky kupní ceny, z titulu smluvní pokuty za tvrzené opožděné předání bytů. Podle smluv mělo k předání dojít 31. března 2016, avšak podle stěžovatele k němu nedošlo ani do 9. srpna 2019, kdy stěžovatel vedlejší účastnici vyzval k úhradě smluvní pokuty.

10. Okresní soud vyšel z toho, že 15. dubna 2016 oba byty byly fakticky předány stěžovateli a stěžovatel je od této doby užíval, což považoval za dostatečné pro závěr, že se čtvrté splátky staly splatnými. Protože stěžovatel čtvrté splátky pak včas neuhradil, vedlejší účastnice oprávněně odstoupila od obou smluv. Okolnost, že stěžovatel přistoupil k započtení, považoval okresní soud za bezpředmětné, neboť se tak stalo až po odstoupení od smluv.

11. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II (výrok I), změnil nákladový výrok III rozsudku okresního soudu (výrok II) a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok III).

12. Krajský soud vyšel z toho, že sjednaná kupní cena za první byt činila 4 119 020 Kč a za druhý byt 3 841 000 Kč. Stěžovatel přitom za první byt uhradil celkem 2 971 412 Kč a tvrdil, že dalších 267 088 Kč uhradil zápočtem. Za druhý byt stěžovatel uhradil 2 665 562 Kč a tvrzený zápočet měl činit dalších 286 548 Kč. Z těchto výpočtů krajský soud usoudil, že ani kdyby měl stěžovatel právo provést sporné zápočty, nedošlo by k úhradě kupní ceny bytů. Proto by stěžovatel nemohl být v řízení úspěšný. Krajský soud již dále neposuzoval ostatní námitky účastníků, neboť je měl za irelevantní (bod 39 rozsudku krajského soudu).

13. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel v dovolání namítal, že krajský soud vydal překvapivé rozhodnutí a že mu svým postupem odňal možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Podle Nejvyššího soudu těmito námitkami neuplatnil jediný přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž šlo o námitky vad řízení. Dále pak Nejvyšší soud poukázal na to, že z obsahu spisu se nepodává, že by stěžovatelovy námitky byly důvodné.

14. V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že rozsudek okresního soudu potvrdil ze zcela jiného důvodu, než na jakém byl rozsudek okresního soudu založen, a nadto na základě argumentu, který nebyl v rozsudku okresního soudu vůbec obsažen. O svém odlišném náhledu na věc přitom krajský soud účastníky neinformoval a neposkytl jim prostor se k němu vyjádřit. Stěžovatel dále namítá, že skutkový závěr, že neuhradil kupní cenu bytů, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Konečně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že mu v průběhu jednání odňal slovo a znemožnil mu tak se k věci vyjádřit.

15. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

16. Při posouzení včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatel sice požadoval zrušit výlučně rozsudek krajského soudu, a také výlučně krajský soud označil jako účastníka řízení, avšak z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel fakticky napadá i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti a jemuž vytýká, že je vadné a neúplné (strana 2 ústavní stížnosti). Ústavní stížnost je tak včasná i přípustná.

17. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice a spis okresního soudu.

18. Nejvyšší soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že by rozsudek krajského soudu byl překvapivým rozhodnutím. Krajský soud vycházel ze skutečností, které v průběhu řízení vyšly najevo a vyplývaly z obsahu spisu. Snížení kupní ceny, jehož se dovolával stěžovatel, nebylo mezi stranami nesporné. Za nespornou skutečnost lze v řízení pokládat pouze takovou, jež odpovídá shodným tvrzením stran sporu, tedy nikoliv například tvrzení jednoho z účastníků, které jiný účastník nevyvrací. Vedlejší účastnice nikdy v řízení netvrdila, že by ke snížení ceny došlo. Ani odnětí slova stěžovateli v průběhu jednání před krajským soudem Nejvyšší soud nepovažoval za porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva, neboť stěžovatel měl nadále možnost se k věci vyjadřovat prostřednictvím právního zástupce, čehož opakovaně využil. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

19. Krajský soud uvedl, že skutkové zjištění, že stěžovatel neuhradil celou kupní cenu za byty, učinil již okresní soud. Mezi účastníky nebylo nesporným, že byla kupní cena snížena, jak tvrdil stěžovatel. Naopak vedlejší účastnice opakovaně tvrdila, že ke snížení ceny nedošlo a že stěžovatel cenu neuhradil. Podobně ani námitka, že krajský soud odepřel stěžovateli možnost se k věci vyjádřit, neodpovídá podle krajského soudu skutečnosti. Při jednání stěžovateli umožnil se k věci vyjádřit, avšak stěžovatel široce odbíhal od podstaty věci, ač byl opakovaně soudem vyzýván, aby se konkrétně vyjádřil k projednávané věci. Po delší době mu soud odňal slovo, avšak i potom měl stěžovatel možnost se k věci vyjádřit prostřednictvím svého právního zástupce, čehož stěžovatel využil a jeho právní zástupce stanovisko stěžovatele přednesl i v závěrečném návrhu.

20. Vedlejší účastnice uvedla, že rozsudek krajského soudu nepovažuje za rozporný s ústavním pořádkem. Popřela, že by v řízení tvrdila, že došlo ke snížení kupní ceny bytů. Naopak je ze spisu zřejmé, že opakovaně tvrdila, že ke snížení kupní ceny nedošlo, neboť stěžovatel z důvodů výlučně na své straně odmítl podepsat připravené dodatky smluv. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že se stěžovatelem vždy jednala poctivě a v souladu s dobrými mravy. K odnětí slova stěžovateli při jednání před krajským soudem došlo podle vedlejší účastnice kvůli přílišné obsáhlosti stěžovatelova projevu. Nadále měl stěžovatel možnost se k věci vyjadřovat prostřednictvím právního zástupce. Vedlejší účastnice navrhla odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, popřípadě zamítnout.

21. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel možnosti repliky nevyužil.

22. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný postupem podle § 219 občanského soudního řádu, ač na základě odlišného důvodu než okresní soud. Stěžovateli ovšem nelze přisvědčit, že by šlo o překvapivé rozhodnutí.

23. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Stěžovatel a vedlejší účastnice sice jednali o snížení kupní ceny bytů, avšak dodatky ke smlouvám stěžovatel nepodepsal (odmítl podepsat). Vedlejší účastnice v závěrečném návrhu v řízení před okresním soudem (č. l. 131 spisu okresního soudu) uvedla, že i kdyby bylo její odstoupení neplatným, nemůže být stěžovatel v řízení o určení obsahu kupních smluv úspěšný, neboť dosud neuhradil celou kupní cenu a cena by nebyla uhrazena ani, kdyby stěžovatelem provedené zápočty byly po právu. Tomuto argumentu přisvědčil krajský soud a své rozhodnutí založil na tom, že bez ohledu na to, zda měl stěžovatel právo započíst své tvrzené pohledávky za vedlejší účastnicí, a bez ohledu na to, zda vedlejší účastnice platně odstoupila od smlouvy, nemohl stěžovatel ve věci uspět, neuhradil-li celou kupní cenu bytů, což byla podmínka, za které teprve měla vedlejší účastnice povinnost uzavřít budoucí smlouvy. Šlo tedy o argumentaci založenou na shodném skutkovém stavu, z něhož vycházel okresní soud, a předloženou vedlejší účastnicí. Byť okresní soud z tohoto argumentu nevycházel (a rozsudek založil na tom, že vedlejší účastnice od smluv platně odstoupila), šlo o argument, který "byl ve hře". Pro stěžovatele tak nemohlo být překvapivé (ve smyslu judikatury Ústavního soudu), že vedlejší účastnice při jednání u krajského soudu na svůj závěrečný návrh odkázala a že se krajský soud s tímto argumentem ztotožnil.

24. V listinách na č. l. 61 spisu okresního soudu, jimiž vedlejší účastnice odstoupila od smluv o smlouvě budoucí pro prodlení s úhradou čtvrtých splátek kupní ceny, sice vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatel byl více než 30 dní v prodlení se čtvrtou splátkou kupní ceny ve výši 286 548 Kč za první byt a 267 088 Kč za druhý byt, což jsou částky, jež by odpovídaly snížení kupní ceny podle dodatků, které stěžovatel nepodepsal, avšak toto jednání vedlejší účastnice nelze vykládat tak, že stěžovatel a vedlejší účastnice se tak dohodli o snížení kupní ceny.

25. Skutkové zjištění, že stěžovatel neuhradil plnou kupní cenu bytů, má oporu ve spise i v provedeném dokazování, a ve své podstatě ji nesporuje ani stěžovatel. Ten pouze tvrdí, že jeho povinnost k její úhradě částečně zanikla z jiného důvodu než splněním. Celková cena každého z bytů byla sjednána v příslušné smlouvě o smlouvě budoucí. Ke snížení kupní ceny o 1 800 000 Kč, jež měl stěžovatel vynaložit na vlastnický podíl na pozemku, nedošlo. Ostatně v jiném řízení vyšlo najevo, že stěžovatel včas neuhradil kupní cenu Radku Hlavičkovi, tehdejšímu jednateli vedlejší účastnice a vlastníkovi pozemku, dohodnutou kupní cenu, a Radek Hlavička po právu od smlouvy odstoupil a soud určil, že ke dni své smrti byl vlastníkem pozemku (rozsudek okresního soudu č. j. 28 C 177/2022-80 ze dne 27. září 2022, potvrzený rozsudkem krajského soudu č. j. 59 Co 243/2022-110 ze dne 17. května 2023).

26. Stěžovateli nelze přisvědčit ani, že by při jednání před krajským soudem došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv tím, že mu soud odňal slovo. Jak upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, i účastníci a vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti, stěžovatel měl nadále možnost vyjadřovat se prostřednictvím advokáta. Stěžovatelovu argumentaci krajský soud při rozhodování zohlednil a její shrnutí v bodech 9 až 16 napadeného rozsudku odpovídá obsahu stěžovatelových podání. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaký jiný argument chtěl dále přednést a jak se v jeho právní sféře projevilo, že se ve věci nemohl vyjádřit sám a musel to činit prostřednictvím advokáta.

27. Ústavní soud současně nespatřuje žádný ústavně právní deficit ani v konkurenčních právních závěrech okresního soudu. Navíc stěžovatelem tvrzená a k zápočtu domněle použitá pohledávka na zaplacení smluvní pokuty je typickou nejistou pohledávkou nezpůsobilou započtení, jak celou dobu argumentuje i vedlejší účastnice.

28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu