IV. ÚS 2609/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí a brojí proti nečinnosti shora uvedených orgánů s tvrzením, že tímto rozhodnutím a nečinností byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Požádal též, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (organizátor), spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Stěžovatel byl původně stíhán vazebně, usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. VZV 19/2022 však bylo rozhodnuto o přípustnosti přijetí peněžité záruky za vazbu za současného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí (dále jen "zákaz vycestování") dle § 73a odst. 3 za použití § 73 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

4. Usnesením státního zastupitelství ze dne 5. 6. 2024 č. j. VZV 19/2023-3011 bylo následně rozhodnuto podle § 73a odst. 3 trestního řádu za použití § 73 odst. 6 trestního řádu o zamítnutí žádosti stěžovatele ze dne 20. 5. 2024 o zrušení zákazu vycestování. Na základě stížnosti stěžovatele bylo toto usnesení podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 7. 2024 sp. zn. 11 To 56/2024 s odkazem na to, že dne 28. 6. 2024 byla státním zastupitelstvím podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") obžaloba na stěžovatele a další osoby, přičemž je předmětná věc obvodním soudem vedena pod sp. zn. 3 T 99/2024, a o žádosti stěžovatele o zrušení zákazu vycestování ze dne 20. 5. 2024 tak má rozhodovat obvodní soud.

5. Návrhem podaným dne 15. 8. 2024 se stěžovatel domáhal, aby byla obvodnímu soudu určena lhůta k rozhodnutí o jeho žádosti o zrušení zákazu vycestování ze dne 20. 5. 2024. Tato žádost byla napadeným usnesením městského soudu podle § 174a odst. 6 a 7 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zamítnuta jako nedůvodná.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel připomíná, že rozdíl mezi omezením svobody pohybu a zbavením osobní svobody je pouze rozdílem v intenzitě, nikoli rozdílem v podstatě (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2580/23, bod 45). Dle § 73 odst. 6 trestního řádu obviněný, kterému bylo v souvislosti s nahrazením vazby uloženo omezení uvedené v odst. 4 nebo 5, má právo kdykoliv žádat o jeho zrušení a o takové žádosti musí orgán rozhodující o vazbě rozhodnout bez zbytečného odkladu. Výraz "bez zbytečného odkladu" vyjadřuje nejkratší možnou lhůtu v právním řádu České republiky. To však v projednávané věci nebylo splněno, když o žádosti stěžovatele nebylo rozhodnuto ani po 4 měsících. Městský soud v napadeném usnesení vyšel z toho, že nejprve je potřebné rozhodnout o podjatosti předsedy senátu a přísedících a až následně bude možné rozhodnout o žádosti stěžovatele o zrušení zákazu vycestování. Tento přístup však nelze akceptovat, když pokud by šlo o žádost o propuštění z vazby, stěží by soud mohl rozhodovat ve lhůtě delší šesti měsíců (takový stav by nepochybně vedl k propuštění z vazby na svobodu bez ohledu na existenci vazebních důvodů). Navíc, i kdyby bylo skutečně namístě vyčkat posouzení podjatosti, dle stěžovatelova názoru městský soud mohl a měl stanovit lhůtu pro provedení procesního úkonu navázanou na pravomocné rozhodnutí o podjatosti; zamítnout by návrh na určení lhůty mělo být možné jen tehdy, pokud nebyly shledány průtahy nebo už je úkon vykonán.

7. Stěžovatel se nadto domnívá, že i při rozhodování dle § 174a zákona o soudech a soudcích by měla být dodržována zásada kontradiktornosti. Městský soud však při svém rozhodování vyšel ze stanoviska obvodního soudu, ke kterému stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit.

8. Průtahy lze dle stěžovatele přičítat i vrchnímu soudu, když ten měl předvídat možnost podání obžaloby a rozhodnout dříve. Dále lze průtahy přičítat státnímu zastupitelství, neboť to jim mělo předejít tím, že nemělo obžalobu podávat, dokud ve věci stěžovatelovy žádosti nerozhodne vrchní soud.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností je možno se zásadně bránit toliko proti takovému zásahu orgánu veřejné moci, který je aktuální, trvající, tedy nelze ji podat za situace, kdy není možno orgánu veřejné moci zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, respektive přikázat mu, aby byl obnoven stav před porušením [srov. nálezy ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23) bod 32].

11. Co se týče tvrzených zásahů orgánu veřejné moci, jenž měly spočívat v průtazích vrchního soudu a státního zastupitelství, Ústavní soud shledává, že jde o návrh nepřípustný, neboť ze stěžovatelových tvrzení plyne, že případné průtahy při postupu těchto orgánů již nejsou aktuální. Žádný z těchto orgánů totiž nyní není v pozici, kdy by měl v kontextu dané věci konat. Není jim tak ani možno zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, respektive přikázat jim, aby byl obnoven stav před porušením.

12. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 (N 160/101 SbNU 117) bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 (N 225/103 SbNU 301) bod 17]. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

14. Stěžovatelova argumentace se nejeví přesvědčivá. V prvé řadě nelze zcela srovnávat institut vazby a lhůty, které při jejím uvalení musí být dodržovány, s instituty nahrazujícími vazbu a časovými požadavky uplatňovanými v jejich případě. Právě i ve stěžovatelem uváděném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2580/23, který byl mimochodem nálezem zamítavým, je například uvedeno, že celkové doby vazby se uplatní výlučně pro trvání omezení osobní svobody při vazebním stíhání obviněného, jakožto nejintenzivnějšího zásahu do osobní svobody obviněného v průběhu trestního řízení, a neupravují trvání jiných zajišťujících opatření, jejichž uplatňování má umožnit dosažení účelu trestního řízení (bod 43 nálezu). Není povinností orgánů činných v trestním řízení ve věcech trvání institutů nahrazujících vazbu rozhodovat v takových lhůtách, jako by šlo o trvání vazby.

15. Obecněji z hlediska přiměřenosti dob trvání zajišťovacích institutů i rychlosti rozhodování o nich v trestním řízení platí, že je třeba uvážit délku uplynulé doby a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními orgánů činných v trestním řízení (srovnej nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14, bod 22).

16. Stěžovatel nepovažuje za přiměřené, že o jeho žádosti o zrušení zákazu vycestování ze dne 20. 5. 2024 nebylo ve čtyřech měsících pravomocně rozhodnuto. K tomu nicméně došlo v návaznosti na konkrétní skutečnosti. Za prvé o stěžovatelově žádosti bylo rozhodnuto státním zastupitelstvím, nicméně v mezidobí byla podána obžaloba, díky čemuž došlo ke změně orgánu příslušného o takovýchto žádostech rozhodovat (§ 73b odst. 5 trestního řádu) a dle právního názoru vrchního soudu v jeho usnesení ze dne 2. 7. 2024 bylo proto nutné původní rozhodnutí státního zastupitelství zrušit a ve věci má znovu nově rozhodnout obvodní soud. Správně vrchní soud po podání obžaloby neměl ve věci nijak rozhodovat, nýbrž měl věc postoupit obvodnímu soudu a obvodní soud měl rozhodovat jako stížnostní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2011 sp. zn. 7 Tz 68/2011, č. 35/2012 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud však neshledal, že by toto pochybení vrchního soudu vypovídalo o důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti průtahům ve stěžovatelem rozporovaném období, neboť v každém případě ve věci musí následovat rozhodnutí obvodního soudu, ovšem ten nemohl rozhodovat dříve, než u něj byla dne 28. 6. 2024 podána obžaloba.

17. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, v dané trestní věci obvodní soud rozhodl podle § 31 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 trestního řádu o vyloučení předsedy senátu, proti čemuž ovšem podalo státní zastupitelství stížnost. Následně podal stěžovatel námitku podjatosti přísedících a náhradních přísedících. Dle názoru městského soudu je v takovéto situaci vhodné o návrhu stěžovatele na zrušení zákazu vycestování namístě rozhodovat teprve poté, co bude rozhodnuto o shora uvedené stížnosti státního zastupitelství a námitce stěžovatele tak, aby nevyvstaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti zákonného soudce.

18. Ústavní soud za takovéto situace nezjistil, že by došlo k ústavněprávnímu pochybení vyžadujícímu jeho zásah. Dobu čtyř měsíců, ke které se vztahuje ústavní stížnost, ještě nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, zejména když je dána procesní složitostí situace [změna rozhodujícího orgánu, potřeba rozhodnout o vyloučení soudce a přísedících, která je částečně dána i využíváním procesních práv obhajoby (námitka vůči přísedícím)]. Úvaha městského soudu o vhodnosti nejprve rozhodnout ve věci vyloučení soudce a přísedících tak, aby nebylo pochyb o složení orgánu rozhodujícího v trestním řízení, je přitom legitimní. Přihlédnout je třeba i k tomu, že jak již bylo naznačeno výše, instituty nahrazující vazbu jsou opatřeními nižší intenzity v porovnání s vazbou samotnou, čemuž logicky musí odpovídat i ne zcela stejné nároky na rozhodování o jejich trvání. Jestliže stěžovatel namítá, že návrh na určení lhůty mělo být možné zamítnout jen tehdy, pokud nebyly shledány průtahy nebo už je úkon vykonán, lze poznamenat, že městský soud vyšel z toho, že existenci průtahů neshledal.

19. Pokud jde o námitku, že městský soud při svém rozhodování vyšel ze stanoviska obvodního soudu, ke kterému stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, vyplývajících z čl. 96 odst. 1 Ústavy a z čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i z práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy. Nicméně v případě rozhodování dle § 174a zákona o soudech a soudcích Ústavní soud v ústavní stížnosti požadovaný prostor k vyjádření nevyžaduje, protože jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je toliko procesní postup soudu, je nezbytné, aby toto řízení probíhalo urychleně a hospodárně, a je též možné případně podat opětovný návrh na určení lhůty, do něhož může navrhovatel nové argumenty zahrnout (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2111/24 bod 10 a 11).

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

21. I s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání stěžovateli náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu