IV. ÚS 262/96

Výrok

I.Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 819/95, 22 Ca 276/96, ze dne 18.6.1996, se zrušuje.

II. O d ů v o d n ě n í Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.6.1996, sp.zn. 22 Ca 819/95, 22 Ca 276/96, kterým byla ve společném řízení (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.1996, sp.zn. 22 Ca 819/95, o spojení věcí ke společnému řízení) potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu Bruntál, okresního pozemkového úřadu, ze dne 20.10.1995, čj. PÚ/8699/95-Ry, a rozhodnutí téhož pozemkového úřadu ze dne 2.4.1996, čj. PÚ/316/96-Ry, kterými bylo určeno, že stěžovatelky nejsou spoluvlastnicemi každá 1/2 nemovitostí přesně specifikovaných ve výroku rozhodnutí ze dne 20.10.1995, čj. PÚ/8699/95-Ry, v k.ú. S.H., a dále že nejsou spoluvlastnicemi každá 2/472 nemovitostí přesně specifikovaných ve výroku rozhodnutí ze dne 2.4.1996 v k.ú. S.H. Tyto nemovitosti, jak je patrno z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 819/95, 22 Ca 276/96, původně vlastnil dědeček stěžovatelek K.L., německé národnosti, který byl po válce odsunut do Německa, kde 19.8.1946 zemřel. Jeho synem byl otec stěžovatelek F.L., který získal zpět čsl. státní občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. dne 13.6.1950 a zemřel 26.5.1980. Předmětné nemovitosti byly konfiskovány zčásti (pozemky - zemědělský majetek) podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., když vyhláškou Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 14.10.1945 byl dědeček stěžovatelek označen za osobu německé národnosti a jeho zemědělský majetek byl podle § 1 odst. l uvedeného dekretu zkonfiskován. Dům a zámečnická dílna byly pak konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to výměry Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 10.10.1946. V opravných prostředcích proti rozhodnutím pozemkového úřadu stěžovatelky v průběhu řízení namítaly, že pokud jde o dům a zámečnickou dílnu - obojí konfiskováno podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., byly výměry z 10.10.1946 vydány až po smrti dědečka, tedy v době, kdy majetek již přešel na dědice. Kromě toho tyto výměry nebyly vydány v souladu s citovaným dekretem, když nebyly splněny podmínky pro konfiskaci majetku vymezené v jeho § 1. Ve vztahu ke K.L. měla být podle stěžovatelek uplatněna výjimka ve smyslu § 1 odst. l bod 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Totéž pak podle nich platí i o pozemcích konfiskovaných podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Protože pak K.L. byl odsunut do Německa neoprávněně, měla být podle názoru stěžovatelek řešena předběžně otázka, zda v případě jeho setrvání v Československu mu mohlo být československé státní občanství podle některého ze zákonů uvedených v § 2 odst. l zákona č. 243/1992 Sb. navráceno. Krajský soud v Ostravě, který o opravných prostředcích stěžovatelek rozhodoval, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, vycházel tento při posuzování důvodnosti opravného prostředku stejně jako pozemkový úřad z ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že k naplnění znaků oprávněné osoby, pokud se nejedná o původního vlastníka, nestačí, jestliže ona sama splňuje zákonné znaky, ale současně i původní vlastník musí splňovat všechny znaky oprávněné osoby uvedené v ustanovení § 2 odst. l citovaného zákona. Jedním z nich je i zpětné nabytí československého státního občanství původním vlastníkem zemědělského majetku, které musel na základě této zákonné konstrukce nabýt podle některého z uvedených právních předpisů o nabývání státního občanství. V důsledku nesplnění této podmínky původním vlastníkem K.L., dědečkem stěžovatelek (zpětné nabytí občanství podle některého z taxativně uvedených právních předpisů), nemohly se stát ani stěžovatelky oprávněnými osobami ve vztahu k nemovitostem svého dědečka. Znění ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neumožňuje správnímu orgánu ani soudu, tak jak se toho stěžovatelky domáhaly, aby při posuzování splnění této podmínky zkoumal jako předběžnou otázku hypotetickou možnost zpětného nabytí státního občanství pro případ, že by k odsunu K.L. nedošlo. K otázce přechodu vlastnického práva zastává pak Krajský soud v Ostravě názor, že konfiskovaný majetek přešel na stát již dnem účinnosti obou dekretů, tedy ještě za života K. L., rozhodnutí příslušných správních orgánů měla pouze deklaratorní charakter. Pokud jde o námitky stěžovatelek, že na původního vlastníka se vztahovaly výjimky obou citovaných dekretů, odkázal krajský soud na to, že původní vlastník se těchto výjimek nedomáhal. V obsahu ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že výše uvedeným rozsudkem byla porušena jejich základní práva zaručená zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jmenovitě poukazují na skutečnost, že citovaný rozsudek byl vydán bez jednání ve věci s odůvodněním, že se jednalo o posouzení právní otázky. Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 819/95, 22 Ca 276/96, a jeho vyjádření jako účastníka řízení k ústavní stížnosti. Rovněž si vyžádal spisový materiál Okresního úřadu Bruntál, pozemkového úřadu, který byl podkladem pro rozhodnutí, čj. PÚ/8699/95- Ry. Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti s poukazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 250f o.s.ř. uvedl, že považuje za nadbytečné se k obsahu ústavní stížnosti podrobněji vyjadřovat. Okresní úřad Bruntál, pozemkový úřad, a Pozemkový fond ČR jako vedlejší účastníci v řízení o ústavní stížnosti se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdali.

Jednota SD, Bruntál, a Lesy ČR, s.p., Hradec Králové jako další vedlejší účastníci se k obsahu ústavní stížnosti písemně nevyjádřili. V ústavní stížnosti bez bližšího odůvodnění stěžovatelky poukazují na to, že ve vztahu k nim došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Ač stěžovatelky avizovaly v ústavní stížnosti její dodatečné bližší odůvodnění, nebylo podání takového obsahu Ústavnímu soudu doručeno. Ústavní soud proto ve směru k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny v řízeních o restitucích považuje za nutné odkázat na svoji ustálenou judikaturu, podle níž čl. 11 odst. 1 Listiny se týká ochrany vlastnického práva existujícího, přičemž řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. je řízením, v němž se rozhoduje o nárocích oprávněných osob ve vztahu k majetku, který se nenachází v jejich vlastnictví. V tomto směru nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelek (navíc jak bylo výše uvedeno obsahově v ústavní stížnosti nijak odůvodněnému), že rozhodnutím napadeným ústavní stížností došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se přes výše uvedený závěr dále zabýval tím, zda v dosavadních řízeních nebylo orgány veřejné moci, konkrétně Krajským soudem v Ostravě, rozhodováno způsobem, který by vykazoval znaky protiústavnosti. Také v tomto směru nemohl Ústavní soud pominout svou dosavadní judikaturu (např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 113/94, IV. ÚS 75/95 a I. ÚS 5/95 ), z níž je patrný jeho názor, že ve věcech restitučních obvykle nejde o věci jednoduché, a tudíž předpoklady použití ustanovení § 250f o.s.ř. před jeho zrušením nálezem Ústavního soudu, uveřejněným pod č. 79/1996 Sb., nebyly v takových věcech zpravidla dány. V posuzované věci Ústavnímu soudu nepřísluší spekulovat o tom, jaké argumenty by stěžovatelé vznesli při ústním jednání před soudem a zda a v jakém směru by mohly tyto argumenty již učiněné závěry soudu ovlivnit. S přihlédnutím k tomu, že ve správním soudnictví jde o řízení jednoinstanční, je třeba i v této věci učinit závěr, že pokud krajský soud v řízení o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu v restituční záležitosti nedal možnost stěžovatelům se v této jejich věci vyjádřit a věc veřejně neprojednal, porušil tím čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto musel být rozsudek Krajského soudu v Ostravě z tohoto důvodu zrušen § 82 odst. 1, 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb.. S ohledem na fakt, který plyne z obsahu připojených spisů, totiž že výměry týkající se majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., byly vydány teprve 10.10.1946, tedy až po smrti K.L., považuje Ústavní soud zároveň za potřebné upozornit na své nálezy, vydané pod sp. zn. IV. ÚS 35/96 a III. ÚS 171/96, a názory v nich uvedené týkající se doby přechodu vlastnického práva ke konfiskovanému majetku, z nichž pro daný případ vyplývá, že řízení bude nutno doplnit zjištěním, zda po smrti K.L. probíhalo dědické řízení a v kladném případě pak v které jeho fázi ke konfiskaci došlo.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. ledna 1998